Společnost postheroická (PSpol)
Společnost postheroická
Nemohu a nechci popřít, že jsem jako mladíček, který se učil malovat od svého dědy, miloval, ba zbožňoval Alšův heroický cyklus Vlast navržený pro Národní divadlo a potom akademicky zkomolený Ženíškem na jeho zdech. A také se nemohu zbýt faktu, který je dán životopisně, že jsem dětství prožil v době války a v poválečné době jsem shlédl – jako celá moje generace – desítky válečných filmů, a nejen sovětských. Film A hrdinové mlčí mě již tehdy zaujal tím dnes už bohužel opotřebovaným sdělením, že opravdoví hrdinové se svými skutky nehonosí jako pávi, protože skromnost hrdinům sluší nejvíce.
Každá doba má své hrdiny a každá doba dokáže jiné hrdiny „deheroizovat“ – hrdina může být idolem i fackovacím panákem, hrdina může být vzorem hodným následování i komickou figurou, protože čas „uctívání hrdinů“ (Carlyle) patrně minul. Aspoň toho mínění jsou postmodernisté, kteří jsou ostatně ve většině lidských záležitostí jiného mínění, než bylo „tradičně“ obvyklé: žijeme ostatně také v době posttradiční. Součástí – nedílnou a konstantní – každé tradice byl totiž „kult hrdinů“, zástup hrdinů, světců, mučedníků a mudrců spoluutvářel každou tradici hodnou toho jména.
Navýsost přemýšlivý a originální postmodernista Mike Featherstone rozlišil dva životní mody, dva způsoby života, dvě formy organizace „pobývání“ na světě: modus každodennosti a modus heroismu. Není nic přirozenějšího – a celá sociologie v této tradici žije, i když používá různého pojmosloví – než připustit, že sociální život je především reprodukcí existujících sociálních forem (vztahů, obyčejů, norem a praktik), reprodukcí, která se děje prostřednictvím rutinních aktivit, opakovaných činností, únavných, protože každodenních – „v potu tváře budeš dobývat chléb svůj“. To věděl Marx Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844 stejně dobře jako Durkheim Společenské dělby práce. Max Weber právě tento problém pozvedl na etickou úroveň v podobě teorie „dvojí etiky“, etiky odpovědnosti a etiky smýšlení: zatímco etika odpovědnosti „počítá s průměrnými defekty lidí a nemá žádný důvod předpokládat jejich dokonalost“, je tedy věcná a konkrétní, etika smýšlení se „cítí odpovědnou jen za to, aby neuhasl plamen ryzího smýšlení, například protestu proti nespravedlnosti sociálního zřízení“. Weberova dichotomie je skutečně dichotomií „každodennosti“, která ví, že lidé nejsou dokonalí, a „heroismu“, který po lidech žádá oběti ve jménu „vyššího dobra“. O významu repetitivních aktivit ale konec konců dobře věděl také Anthony Giddens ve své zacyklené „teorii strukturace“, jakkoliv jim nestavěl do protikladu „hrdiny naší doby“.
Nihil sub sole novi, zdálo by se na první pohled, ale přece jen – postmoderní pohled je nejen novou formální dikcí, ale i poněkud jinou optikou: ukazuje se tu dvojdomost lidského pobývání na světě dramatičtěji a vypjatěji, s razantním odporem, netajeným a explicitním (jak je ostatně u postmodernistů zvykem a nemějme jim to za zlé), k onomu heroickému modu.
Není obtížné dokázat (učinil to pregnantně Norbert Elias ve své teorii civilizačního procesu), že jsme se stali „moderními lidmi“ tím, že jsme dokázali (aspoň částečně) vzít pod kontrolu násilí (dokonce válečnictví dostalo svá pravidla a stát se stal, alespoň Weber si to myslel, jedinou institucí, která má v moderní společnosti právo na legitimní užití násilí), ale i vědění, ba dokonce ekonomiku a politiku. Kdykoliv se nám to vymklo z rukou – a 20. století nabídlo přehršel drastických příkladů (které nezáměrně, ale zajímavě shrnul Michel Foucault ve své koncepci „dohlížející společnosti“, orwellovského panoptika) –, došlo ke katastrofě, k drastickému zauzlení dějinného pohybu, zauzlení, které snad poněkud paradoxně, ale historicky nepochybně a současně jakoby zlovolně „produkuje“ hrdiny. Ve všednodenním životě není hrdinů…
Každodenní modus totiž heroizuje čapkovského „obyčejného člověka“, toho konstruovaného sice, ale tolik milého „člověka z ulice“, ba dokonce musilovského „muže bez vlastností“. A tak proti každodennímu modu stojí heroický modus člověka „s vlastnostmi“ – a ne lecjakými, modus Wajdova „člověka z mramoru“.
Featherstone velice prostě a přesvědčivě uspořádal dichotomii obou modů do desítky dvojic (na prvním místě budiž modus heroický, následován modem každodenním): ctnost (ať je naplněno právo, byť zhynul svět) – spořádaný život (každodenní obstarávání); sláva (uznání veřejnosti, úřadů, hnutí, veřejnosti, masy, vůdců) – uznání rodiny, dětí, přátel; publicita na veřejnosti (dnes násobená mediálně) – soukromí; nebezpečí (dobrodružství, o němž tak hezky dokázal vyprávět Georg Simmel) – klid a spokojenost (dnešním jazykem „pohoda“); síla (kult síly, násilí a moci) – klidná spokojenost, kompromis, dohoda; riziko – jistota; samostatná odpovědnost (beru na sebe odpovědnost za své činy) – delegovaná odpovědnost (dělám, co mám, nic víc a nic méně, zato důsledně, tedy podle slavného výroku jedné z postav nesmrtelného románu Haškova – „vždy povinnosti věrné spěch, byť vůkol vanul smrti dech“); samostatnost, nezávislost na druhých (a druhých na mně) – péče o druhé, naděje v péči o sebe (víra v reciprocitu altruistického chování, v což mnozí soudobí sociobiologové nevěří); jedinečnost a výjimečnost – rutina, opakování, předvídatelnost; odvaha a statečnost – přiměřené nasazení sebe sama pro druhé bez přílišného rizika.
U nás v Čechách každého napadne, že velkým adorantem každodennosti byl Masaryk, že jeho „idea práce drobné“, jak ji postavil kdysi ve spise o Havlíčkovi proti ideji revoluce, není nikterak vzdálena představě „každodenního modu“ postmoderního střihu. Z tak naivní ahistoričnosti se samozřejmě nelze nechat obvinit: Masaryk psal vědomě proti revolucionářskému fanatismu, který potřebuje pódium a publikum – bez toho je revolucionářské mučednictví, jež Masaryk tolik nesnášel, prostě zbytečné, protože nemá-li publikum, tedy nemá ani smysl. Masarykova centrální a mnohokrát opakovaná teze je jednoduchá a svým způsobem velmi radikální – lidé raději obětují život, než aby pracovali, přičemž přece velké epochy nejsou dílem okamžiku, ani historie ani příroda nedělá skoků, převraty zdánlivě náhlé jsou dávno připraveny – drobnou prací. Podle Masaryka je základem všeho společenského dobra, všeho pohybu vpřed (byl, pravda, „naivní progresista“) drobná práce, práce praktická, tak zvané velké činy, činy heroické jsou větší ve fantazii než ve skutečnosti…
Jak jinak to zní než slavná úvaha Thomase Carlyla (1840) o tom, že dějiny všeho, co tu lidé vykonali, jsou v jádru dějinami velkých mužů, protože všechno, čeho bylo dosaženo, je vlastně vtělením myšlenek velkých mužů poslaných na tento svět, je výsledkem heroického úsilí viditelného i neviditelného (zcela neprávem a myšlenkovým zkratem byl Carlyle obviněn z jakéhosi „protofašismu“). Ale již Carlyle sám si naříká, že za jeho dnů úcta k hrdinům téměř vymizela a nadobro zašla.
Neřešitelnost sporu – a nemusíme otevírat ani Tolstého Vojnu a mír se závěrečnou „filozofií dějin“, ba ani (vůbec ne špatnou) Plechanovovu knížečku O úloze osobnosti v dějinách (je ostatně zajímavé, proč právě ruské myšlení bylo tím tématem tak fascinováno – Tolstoj a Plechanov věru nebyli z téže intelektuální líhně a již Lermontov mluví ironicky o „hrdinovi naší doby“) – spočívá nepochybně v úhlu pohledu, v „aktuálních požadavcích doby“ nebo v momentálních dobových potřebách sebereflexe, klidného (či dramatického) zamyšlení nad právě ušlou cestou. Featherstone ostatně věc shrnuje do elementární otázky – a jaké vlastně máme důvody vážit si každodenní činnosti? Je všední životní modus vůbec hoden toho, abychom mu věnovali větší než konstatující pozornost (že bychom totiž bez rutinních každodenních aktivit nereprodukovali své aktuální a perspektivní pobývání na světě)? Sám odpovídá nikoliv dramatickou tezí, ale po jeho soudu konstatujícím tvrzením, že prostě žijeme v době postheroické, v níž hrdinů není a hrdinů nám netřeba.
Postheorismus postmoderny je na jedné straně „velkým odmítnutím“ velkých gest moderny (pod jakou jinou egidou se hrdinství děje než pod praporem lyotardovských „velkých vyprávění“?), na druhé straně je ale také paradoxní nostalgií po hrdinství: jestliže se nám ho nedostává v realitě, pak si hrdinství prostě „nasimulujeme“ v duchu baudrillardovském. Jen tak lze vysvětlit tu nekonečnou záplavu katastrofických filmů, jež se svými hrdiny zacházejí až do nechtěné komiky. Postheroický hrdina je totiž opásán netušenými zbraněmi a nevídanou silou muskulatury a potence ducha. Jakkoliv nesdílím představu, že „11. září“ je přelomovým datem v dějinách, a spíše se kloním k názoru, že šlo o významnou epizodu, která učinila některé latentní fenomény zjevnými, nelze nepřipomenout pozoruhodnou studii André Glucksmanna, který (s odkazem na Jamese Bonda, ale i důstojníky KGB, to hlavně) analyzuje fenomén moderního nihilismu a spojuje jej s faktem existence „společnosti, v níž je vše dovoleno“: problém heroismu je tak osvětlen z úhlu poněkud jiného.
Nic není v postheroické době více předmětem posměchu než „plané moralizátorství“. Ale jak nemoralizovat v časech, které potřebují „adrenalinové sporty“, aby se lidé „vybudili“, které heroizují mnohou dámu volných mravů a které z „celebrit“, jež vyfabulovala média, udělají „hrdiny okamžiku“ s jejich warholovskými „pěti minutami slávy“. Významný badatel v oblasti filozofie a sociologie morálky Alasdair MacIntyre zdůrazňuje ještě jeden podstatný moment heroismu: „Ve všech kulturách, v nichž je morální myšlení strukturováno podle nějaké verze schématu, které jsem nazval klasickým, je hlavním prostředkem mravní výchovy vyprávění příběhů“ – a především příběhů o hrdinech. Jsou společnosti s „heroickou sociální strukturou“, a ta je ustavena narativně – od dob homérských. MacIntyre právem konstatuje, že je lhostejné (a tu tezi lze generalizovat), zda „homérské časy byly či nikoliv“, podstatné je, že tento typ vyprávění se stal konstitutivní složkou celé evropské tradice. Rozchod s „narativní konstitucí“ řádu znamená tedy proklamovat nejen dobu postheroickou, ale i evidentně posttradiční.
Ta věc je tedy vážnější, než se prima facie zdá – ukázali na to také někteří historikové, kteří jsou „sebereflexivní“. Po poměrně dlouhodobém a jistě nikoliv bezdůvodném vzplanutí pro „dějiny každodennosti“, jejichž „hrdiny“ byli obyčejní lidé a jejichž předmětem byl každodenní život, dospěli někteří autoři k závěru, že nelze beztrestně eliminovat „velké osobnosti“ s jejich rozhodováním, činy a mravní odpovědností, ale ani velké struktury, které „determinují“ (či aspoň spoluurčují) jednání „prostých lidí“, řadových občanů. Klást otázku po hierarchizaci jejich jakési „dějetvornosti“ nemá valného smyslu – co ale smysl má, je vědomí toho, že připustím-li redukci dějin na „dějiny každodennosti“, porozumím sice lépe mnohému, co nám dosud unikalo, ale zbavím odpovědnosti „ty velké“.
Publicistika samozřejmě parazituje zejména na „zloduších dějin“ – počínaje Neronem a Napoleonem přes Stalina třebas k Pol Potovi, případně na „tajemných“ aspektech soukromého života „velkých“ (viz tajnosti rodu Kennedyů, soukromý život Berijův a co já vím co ještě). Ale ona nejen parazituje, ona nabízí jeden „pozoruhodný“ pohled na dějiny, který lze charakterizovat výrokem vévody z Conde – žádný člověk není hrdinou pro svého sluhu. Tyto „slouhovské dějiny“ (jak tomu říká Gertrude Himmelfarbová) nejen snižují „roli velkých“, ale doslova farizejsky vypovídají o „skromném životě“ rolníků, žen, eventuálně vzdělanců, jak se právě hodí. New history pravděpodobně opravdu vyloučila z dějin nejen „vyprávění o hrdinech“, ale i představu výjimečnosti a výrazné individuality.
To všechno se ale v podstatě dávno ví: Tocqueville (1835) upozorňoval v kontextu svých úvah o demokracii v Americe, že ani ve velice silné demokracii nelze popřít význam osobností, které svým vlivem, úsilím a činností významně působí na jiné lidi a spoluutvářejí instituce, jejichž optimální fungování bez nich není možné. A konečně nepomiňme, že pojem „hrdina“ sám je dvojznačný – jsou hrdinové dobra i hrdinové zla, jak zní bonmot hraběte La Rouchefoucaulda. Ale bez vůle a svobody neexistuje ani ctnost ani neřest – a to ani na úrovni každodennosti, ani na úrovni „heroického modu“ života. Zdá se, že právě tento – snad nejpodstatnější – moment je v postmoderní optice vědomě přehlédnut.
Slavná věta Bertolda Brechta ze hry o Galileovi – nešťastná země, která potřebuje hrdiny – není vizí postheroické společnosti, je modernistická celým svým kontextem jako celý Brecht. Upozorňuje vlastně na to, že jsou doby, kdy společnost hrdiny nutně potřebuje a kdy je nemůže nahradit sebelépe zaplacenou armádou najatých vojáků.
Literatura:
Applebyová, J., Huntová, L. a Jacobová, M. [1994] 2002. Jak říkat pravdu o dějinách. Historie, věda, historie jako věda a Spojené státy americké. Brno: CDK
Carlyle, T. [1840] 1925. Hrdinové, úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách. Praha: Rud. Škeřík
Featherstone, M. 1995. Undoing Culture: Globalization, Postmodernism and Indentity. London & Thousand Oaks (CA): Sage Publications
Glucksmann, A. [2002] 2003. Dostojevskij na Manhattane. Esej o globalizovanom nihilizme. Bratislava: Agora
Himmelfarbová, G. 1993. O hrdinoch, lotroch a sluhoch. Spektrum 81: 67–73
MacIntyre, A. 1984. After Virtue. A Study in Moral Theory. Notre Dame: Notre Dame University Press
Masaryk, T. G. 1896. Karel Havlíček. Snahy a tužby národního probuzení. Praha: Jan Laichter
Masaryk, T. G. [1898] 1946. Otázka sociální, I.-II. Praha: Čin
Petrusek, M. 2004. T. G. Masaryk v postheroických časech. In: Masarykův sborník, XI-XII: 11–36
Plechanov, G. V. 1960. O úloze osobnosti v dějinách. In: Vybrané filosofické spisy, sv. II. Praha: SNPL
Rádl, E. 1920. Masarykův ideál moderního hrdiny. Přednáška studentům v Národním domě. Praha
Tolstoj, L. N. 1966. Vojna a mír, sv. IV. Praha: Naše vojsko
Tosh, J. (ed.) 2000. Historians on History. London: Longman
Weber, M. 1998. Metodologie, sociologie, politika. Praha: Oikoymenh
Viz též heslo hrdina, etika nebo každodennost ve Velkém sociologickém slovníku (1996)