Společnost postmetafyzická (PSpol)
Společnost postmetafyzická
Každá společnost, ba každý velký civilizační útvar, každá epocha má svůj převládající „styl myšlení“, svůj dominantní způsob osvojování světa, o čemž sociologie od počátků ví, ačkoliv o tom sporně (a rozporně) vypovídá. Auguste Comte se ve 40. letech 19. století domníval, že sekvence těchto způsobů uchopování světa, těchto „stylů myšlení“ (či v dnešní terminologii – „dominantních diskursů“) je: teologický, metafyzický a pozitivní. Za předpokladu, že mezi způsobem, jak si „svět“ osvojujeme intelektuálně, jak jej poznáváme, a tím, jak jej organizujeme či ovládáme, existuje soulad (podle Comta „konsenzus“), můžeme uvažovat o teologickém, metafyzickém a pozitivním vývojovém stadiu v dějinách. Podobně uvažoval Pitirim Sorokin sto let po Comtovi, když navrhl řadu idealistický, senzuální a ideační, přičemž výslovně mluví o „třech soustavách pravdy“, které jsou v základech tří „soustav řádů“: ideační pravda je pravda zjevená milostí Boží, je nadsmyslová, opřená o mystickou zkušenost, inspiraci a boží vnuknutí; senzitivní (či senzuální) pravda je pravdou smyslů, získanou orgány vnímání; a idealistická či integrální pravda je syntézou obou předchozích, syntézou vytvořenou naším rozumem. Tyto „soustavy pravd“ mají tři vlastnosti: 1. vzájemně se kategoricky vylučují, neboť co platí v jednom systému, vylučuje se z druhého; 2. žádná jednotlivá pravda „nezaujímá pravdu celou“, nevyčerpává celek skutečnosti a 3. nad „soustavami pravd“ se tyčí obrovská nadstavba kultury v nejširším smyslu – kultury duchovní i materiální, společenského uspořádání, politiky a práva atd. Společnosti („civilizační útvary“) procházejí těmito třemi stadii – soudobá evropoamerická civilizace je podle Sorokina 40. let 20. století ve stadiu smyslovém, tedy v podstatě „degenerativním“. K této Sorokinově vizi lze snadno vytvořit „materialistický komplement“ v marxismu, v němž se nad určitými typy ekonomické základny tyčí „duchovní a institucionální“ nadstavba se schopností „zpětně ovlivňovat základnu“ („společenské vztahy jsou úzce spojeny s výrobními silami“ podle Engelse, „hospodářská výroba a z ní nutně vyplývající rozčlenění společnosti každé dějinné epochy tvoří základ politických a duchovních dějin této epochy“, podle Marxe).
Tyto „velké vize“ založené na určitých nepochybně apriorních („empiricky nedoložitelných“) předpokladech patří do kategorie tzv. velkých vyprávění, toho, co podle J.-F. Lyotarda charakterizovalo modernitu: „Vědecké vědění nemůže vědět a dát vědět, že je pravým věděním, aniž by se uchylovalo k onomu druhému vědění, k vyprávění, které je samo pro ně nevěděním, neboť by jinak bylo nuceno předpokládat samo sebe a upadlo by tak do toho, co samo odsuzuje, do petitio principii, zabředlo by do předsudku“ (1979/1986). Moderní vědění o světě tak stojí na dualitě opravdové vědy, která odhaluje skrytou pravdu (obvykle Pravdu s velkým písmenem jako vyjádření jejího absolutního nároku na adekvátnost ve vztahu k realitě, o níž vypovídá), a narace, vyprávění, která zdůvodňují tuto pravdu tím, že k ní přidávají ospravedlňující, zdůvodňující, tedy legitimizující příběh. Klasické postmoderní texty obvykle uvádějí jako příklady takových „velkých příběhů“ či „metanarací“ (meta proto, že jsou posazeny „nad“ základní vědeckou výpověď, podobně jako je „metajazyk“ posazen nad „přirozený jazyk“, o němž vypovídá) emancipační vyprávění marxismu, racionalizační vyprávění osvícenství či hegelovský výklad dějin prostřednictvím absolutního ducha, případně „liberální metanaraci“, podle níž je každý člověk odpovědný za svůj osud, protože je svobodný ve své volbě, a podle níž je každá lidská ekonomická aktivita, byť motivována individuálním egoismem, nakonec prospěšná společenskému celku (Smithova slavná neviditelná ruka trhu). Potud opakujeme trivium postmoderny.
Netriviálním se téma stane snad tehdy, jakmile si uvědomíme, že celou moderní sociologii (rozuměj: všechny velké sociologické teorie 19. a první poloviny 20. století) můžeme interpretovat jako množinu „metanarací“, přesněji – jako systémy, jejichž nezbytnou součástí byla také metanarace, která je legitimizovala. Tak v případě Comtově jeho „velké vyprávění“ legitimizovalo sen o „racionálně řízené“, vědecké, „pozitivní“ společnosti, Marxova metanarace vědeckost jeho důkazu „zákonitého konce“ kapitalismu, v případě Sorokinově šlo o metanaraci, která měla ukazovat na východisko z „krize naší doby“, která propadla materialistické honbě za požitkem, dala zdegenerovat „vysokým uměleckým hodnotám“ a devastovala morální hodnoty tím, že dehonestovala Pravdu jako nezpochybnitelnou hodnotu, smithovská neviditelná ruka trhu legitimizovala nejen svobodné aktivity v podmínkách „dokonalé konkurence“, ale především sociální nerovnost jako nevyhnutelný produkt každé ekonomické aktivity.
Toto všechno jsou metafyzické předpoklady, jestliže metafyzikou rozumíme odpověď na otázku, „proč je vůbec něco a ne spíše nic“ (Heidegger), a srozumitelněji řečeno, v čem je podstata jsoucna, v našem případě, v čem spočívá podstata společenského života, která je – a to je také metafyzický předpoklad – nezjevná: kdyby totiž podstata byla smyslově vnímatelná, zjevná a přístupná bezprostředně „zdravému rozumu“, nebylo by třeba vědy. Moderní věda je založena právě na tomto předpokladu – že totiž svými specifickými prostředky odhaluje jinak skrytou pravdu o skutečnosti: mezi jevy, „vnějším zdáním“ a podstatou je tedy zásadní rozdíl. Aby ale věda mohla právě toto tvrdit, potřebuje své metanarace. Tak praví postmodernismus i ve vztahu k sociálním vědám.
Ve své radikální verzi postmodernismus odmítá „terorismus pravdy“: pravda není něčím, co je vně objektů a procesů, něco, co v nich odhalujeme a zvěstujeme světu jako „pravdu“. Mezi skutečností a výpovědí o ní není elementární vztah reprezentace, jak předpokládali všichni naivkové postmodernismu předcházející: reprezentace v tradičním smyslu je „špatná a nebezpečná“ (Derrida, 1982). Jestliže rozumně zní teze, že „jazyk nemá přímý vztah k reálnému světu“, že je „spíše symbolický“ (Barthes, 1973), pak příliš radikálně (alespoň sociologovi) znějí všechny úvahy z „konce reprezentace“ odvozované – je to konec „autora“, „smrt subjektu“, „konec humanismu“ a samozřejmě „konec velkých vyprávění“. Přijmeme-li (pro naše potřeby sociologické, tedy ne tak „diskursivně vznešené“, jako je postmoderní dikce tématu), že „konec velkých vyprávění“ je součástí „konce metafyziky“, pak se nemůžeme žádným způsobem vyhnout seriózní úvaze, nakolik všechny ty velké teorie (uzavírané Parsonsem, ale i Luhmannem) mají své opodstatnění jako „obraz světa“, za nějž byly vydávány. Měli bychom asi skromněji akceptovat, že jde o užitečné modely, které pořádají naší zkušenost – to ostatně věděli konvencionalisté už dávno před postmodernismem.
Jestliže se postmodernistům zhroutil svět vyprodukovaný osvícenstvím, nezhroutila se nutně sociologie jako „metafyzika“ – musí pouze přijmout některá nová (zejména noetická či epistemologická) „pravidla hry“: její velká vyprávění jsou „ideální typy“ (např. weberovské vyprávění o vzniku kapitalismu či durkheimovská idea organické solidarity), její metody nedovolují formulovat nezpochybnitelné („úplně verifikované“) pravdy, sociologie je spíše souborem hypotéz více či méně věrohodných, nikoliv systematizovaným věděním atd. Sociologie vstoupila do „postmetafyzického stadia“ i tím, že vstřebala vcelku bezbolestně koncepce, jež mají své kořeny v postmoderním obratu, jako je nové pojetí jazyka, redefinice reprezentace, akceptace konstruktivismu, ideje plurality identit, feministicky inspirované pojetí genderu, ale i vnitřní rozklad statické struktury sociologických disciplín. Ba co víc – sociologie si retrospektivně uvědomila, jak často používala literární figury, které si jako „vědecké“ nepřipouštěla, totiž metaforu a metonymii, jak dokázala anticipovat řadu procesů, jež charakterizují naši epochu hic et nunc, například růst individualismu, „demonstrativní spotřeby“, fragmentarizace sociálního života atd. (Veblen, Simmel, Sombart aj. na počátku 20. století): učí se díky postmodernistickému obratu nově („dekonstruktivně“) číst své vlastní dějiny. Potud je idea „postmetafyzického stadia“ inspirativní a akceptovatelná.
Bělohradský definoval metafyziku poněkud jinak, když dokonce říká, že „metafyzikou je epocha, v níž důstojnost lidského života spočívá jen v tom, že se účastní sporu o to, co je první, co čemu jsoucímu vládne, co je ‚funkcionářem lidstva‘ “ (Bělohradský, 1989). Tím je do „postmetafyzického diskursu“ vnesen prvek moci, téma absolutně nezanedbatelné, uvážíme-li, nakolik je téma moci a poznání v postmodernismu (inspirovaném Foucaultem, díky němuž „byl dříve akceptovaný předpoklad o autonomii moci a pravdy anulován ve jménu svébytného propletence vědění a moci, propletence, jímž se dochází k pravdám“, jak praví Zybertowicz) provázáno: Bělohradský zde používá mj. metafory Kafkovy povídky Doupě, v níž je vztah „vnějšího“ a „vnitřního“ vyjádřen více než vynalézavě – „Kafkova povídka je velkou alegorií západního pojetí pravdy“: „Modernost není kontemplace, ale vláda nad věcmi založená na znalosti matematických zákonů. Technověda je nejkrajnější fází dějin pojatých jako ‚stavba doupěte‘, protože ‚vnitřek doupěte‘ do sebe vsává veškeré ‚vně‘: celá planeta není než doupě, kde je člověku vše na očích. Doupě se roztáhlo po celé planetě.“ A proto se moderní člověk stal voyeurem, který ze svého doupěte očima, mikroskopem, dalekohledem, počítačem obhlédá (obductio) vnější svět – proto je podle Bělohradského „rozhodujícím motivem postmoderního myšlení“ nikoliv přestavba doupěte, jak o to usilují racionalističtí („osvícenští“) reformátoři vědy, ale osvobození z úzkosti onoho „vně doupěte“. Skvělá a poučná metafora…
Otázka, kterou právem lze klást, zní takto: proč jsme uvažovali o „postmetafyzice“ v souvislosti se sociologií (a volně filozofií), nikoliv se společností. Proto, že přímá vazba zde vysledovatelná není – „postmetafyzická společnost“ je konstrukt, který odkazuje na to, že ve společnostech pozdní doby vědění (včetně sociologického) došlo radikální proměny, ne vždy jednoznačné a ne vždy obecně akceptované. Mluví se o „reflexivní sociologii“ a má se na mysli skutečnost, že „nové (sociologické) vědění rutinně vstupuje do tvorby podmínek dalších činností, čehož důsledkem je přestavba a reorganizace institucí a sociálních struktur“ (Giddens). Má‑li sociologie takovou roli, pak jako organická součást pozdně moderní společnosti má právo i na zastoupení v tomto kontextu. Ostatně „ontologicky“ věc zformuloval Daniel Bell takto: „Předpokládáme-li kontinuum, na jehož jednom konci je ekonomizace (kdy všechny aspekty organizace jsou speciálně přizpůsobeny tomu, aby sloužily cílům produkce a zvětšování zisku) a na druhém konci je sociologizace (kdy je všem zaměstnancům zajištěn základní příjem a kdy uspokojení základních potřeb se stává hlavním směrem v orientaci využití zdrojů), pak lze konstatovat s jistým uspokojením, že v průběhu posledních třiceti let se téměř všechny korporace pohybovaly směrem k sociologizaci“ (Bell, 1973).
Mimochodem – pojem „ontologie“ postmoderní diskurs příliš nemiluje, protože příliš silně odkazuje k realitě bytí: každá ontologie je sociologie, praví klasik – protože každé naše vnímání „bytí“ je právě jen a jen naším, lidským, sociálně podmíněným vnímáním. Nikdy jsem si nemyslel, že v tomto ohledu postmodernismu příliš překročil hranice klasické sociologie vědění (Marx, Mannheim, Merton, Sorokin), snad ji jen radikalizoval.
Malá zlomyslnost snad ozdobí tuto poněkud obskurní úvahu. Klasikové marxismu-leninismu (totiž netoliko Engels, Marx méně, ale Stalin hlavně) byli vlastně také přesvědčeni, že lidstvo vstoupí do „postmetafyzické éry“ – prostě proto, že Engels „redefinoval“ proti všem dobovým zvyklostem metafyziku v jejím tradičním významu jako protiklad „dialektiky“: „Pro metafyzika jsou věci a jejich myšlenkové odrazy, pojmy, izolované, pevné, strnulé, jednou provždy dané předměty zkoumání, které je třeba posuzovat jeden po druhém a bez druhého. Myslí se v samých nezprostředkovaných protikladech; jeho řeč je ano, ano, ne, ne, a co nadto jest, od zlého jest. Pro něj věc buď existuje nebo neexistuje: právě tak nemůže být věc sama sebou a zároveň něčím jiným Tento způsob myšlení nám připadá na první pohled velice věrohodný, protože takto uvažuje zdravý lidský rozum. Jenže zdravý lidský rozum je sice celkem úctyhodný chlapík v domácím prostředí, ale jakmile se pustí do širého světa bádání, zažívá pozoruhodná dobrodružství“ (Engels, 1885). Bez zajímavosti není, že Engels jako příklad takové „nejednoznačnosti“ uvádí „spor, který dobře znají právníci, kteří se marně mořili, aby objevili racionální hranici, za kterou je usmrcení dítěte v matčině těle vražda; a stejně nemožné je stanovit okamžik smrti, neboť fyziologie ukazuje, že smrt není jednorázový okamžik…“ atd. Nihil sub sole novi. Stalin to měl jednodušší – ten prostě ve čtyřech kanonických tezích sdělil, že „v protikladu k metafyzice dialektika…“ zkoumá a činí to a ono. Tento „postmetafyzický věk“ naštěstí nenastal. Nicméně připomíná nám hnízdo, z něhož nejeden postmodernista vylétl.
Literatura:
Barthes, R. [1973] 1994. Kritika a pravda. In: M. Maňák (ed.), Rozkoš z písania. Bratislava: Slovenský spisovateľ
Bell, D. 1973. The Coming of Post-Industrial Society: A Venture in Social Forecasting. New York: Basic Books
Bělohradský, V. 1991. Přirozený svět jako politický problém. Eseje o člověku pozdní doby. Praha: Mladá fronta
Derrida, J. [1967] 1998. Gramatológia. Bratislava: Archa
Derrida, J. [1967] 2002. Násilí a metafyzika. Praha: Filosofia
Engels, B. [1885] 1977. Pana Eugena Dühringa převrat vědy. In: K. Marx a B. Engels, Vybrané spisy, sv. 4. Praha: Svoboda
Foucault, M. [1969 a 1971] 1994. Diskurs, autor, genealogie. Praha: Svoboda
Giddens, A. 1991. Modernity and Self-Identity. Cambridge (UK): Polity Press
Lyotard, J.-F. [1979/1986] 1993. O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem; Postmoderní situace. Praha: Filosofický ústav AV ČR
Sorokin, P. [1941] 1948. Krise našeho věku. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo čsl. obchodnictva
Stalin, J. V. 1954. O dialektickém a historickém materialismu. In: Dějiny VKS(b). Praha: SNPL
Zybertowicz, A. 1995. Przemoc i poznanie. Toruń: Uniwersytet M. Kopernika
Viz též heslo metafyzika, postmodernismus nebo sociologie reflexívní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)