Společnost posttradiční (PSpol)
Společnost posttradiční
Každá generace má s tradicí své problémy, žádná se nevyhne fázi zlehčování, ba pohrdání tradicí a každá nakonec přijde „ke křížku“ – tradice je totiž nedílnou součástí sociálního a kulturního života moderních i postmoderních společností, i kdyby stokrát vybubnovaly, jak dobře se nám v časech posttradičních žije. Již klasická „moderna“ (a uvažujme o ní v jejím prapůvodním významu jako o uměleckém usilování) byla přece velkou vzpourou proti „zapšklé tradici“ (Emil Filla), proti akademismu těch, kteří ve Francii vystavovali na oficiálním Salonu a u nás portrétovali bohaté pány z vysoké společnosti a jejich manželky v lesklých róbách prokládaných kožešinou, proti „mimetickému realismu“, který nedovede nic než tupě a podbízivě napodobovat. Co jiného byly Picassovy slavné Slečny avignonské než rukavice hozená tradici? Co jiného bylo dada, celá avantgarda se zbožněným pisoárem jako uměleckým artefaktem, futurismus s nadšením pro létající stroje a dokonce „estetiku války“? Co byla ruská revoluční avantgarda s Majakovského Okny ROSTa či Apollinairova poezie s výtvarně komplementárním Modiglianim než velký odklon od tradice posvěcené diplomovanými znalci umění a zejména obchodníky, „galeristy“, kteří umělce „dělali“? Ba dokonce dnes tolik srozumitelní impresionisté byli přece radikální odchodem od tradice, která odmítla „impresi“ jako základ pohledu na krajinu tvořenou spíše světlem než viditelnými tvary.
Dnes v neposlední řadě díky postmodernistům víme, že mnohé z toho, na co poukazují ve vědě a politice, platí zajisté i v umění, že totiž umělecký kánon se netvoří jako jakási „estetická abstrakce“, ale jako průnik estetických hodnot, mocenských tlaků a zájmů, jako průnik kulturních, ekonomických a sociálních kapitálů. Co by byl Michelangelo bez Julia II.? Kam by se nám ztratil Vincent van Gogh bez bratra Thea? Atd.
Postmodernistům je ale sama moderna úzkým a těsným kabátem, jak obecně známo. Vzpoura proti tradici již není vedena proti „zapšklým akademikům“, ale proti avantgardě, proti „modernismu“ en bloc, proti „brutální funkcionalistické architektuře“. Co kdysi bylo radikálním – a velmi radikálním – útokem na tradici, se tradicí samo stalo a „jako takové“ se stalo i předmětem ostré a nesmlouvavé kritiky. Ale tentokráte jde do tuhého, protože odmítnutí toho, co se jeví jako zastaralé, je provázeno známou postmoderní ideologií „velkého odmítnutí“ celé moderny ve jménu jakéhosi globálního posttradicionalismu. Žijeme – snad – v posttradiční společnosti, čehož vnějším projevem je „odklon od tradičních hodnot“, jejich substituce novými hodnotami nebo jejich prosté odmítnutí.
Zříci se tradice ale není „jen tak“, není to krok, který si může „společnost“ dovolit bez rizika, že něco podstatného ztratí, že se o něco podstatného připraví. Přijmeme-li nejobecnější vymezení tradice jako předávání sociálních a kulturních hodnot z generace na generaci, pak je vcelku přirozené, že bez tohoto elementárního procesu, který je navíc základem sociální paměti každého společenství, nemůže žádná společnost přežít. Znamenalo by to – nadsadíme-li poněkud –, že by každá další generace znovu vymýšlela základní aritmetické poučky nebo pravidla náboženských rituálů (E. Shils). Tradice je přenos objektů (materiálních a materializovaných duchovních hodnot), procesů a vzorců chování. Max Weber jak známo přisoudil tradici mimořádný význam, když „formy panství“ navrhl legitimizovat (přisoudit jim „platnost“ či právoplatnost a veřejnou „sdílenost“) třemi způsoby (jde o ideáltypickou konstrukci odvozenou ze zkoumání reálných dějinných procesů) – tradicí, charismatem (specifickými vlastnostmi vůdce či proroka, který dokáže ovládnout „ducha doby“, masy, davy, shromáždění) a „racionální volbou“. Legitimita plynoucí z tradice spočívala podle Webera na „hodnotě minulosti jako takové a na autoritě nepomíjejícího včerejška, to je na autoritě zvyklostí posvěcených jejich nezapomenutelnou platností a zvykem respektovat je, zvykem, který je v člověku zakořeněn“.
Weberova idea byla svým způsobem umírněná, konzervativní ideologie, jež – jak obecně známo – není zdaleka mrtvá, jde (a již před Weberem šla) mnohem dále, když zdůrazňuje (a nikoliv nerozumně), že z celého komplexu tradičních zvyklostí (návyků, obyčejů, rituálů) jsou nejdůležitější ty životní praktiky a ty tradiční instituce, které lidem dávají pocit řádu. Stoupenci tohoto pojetí nebyli duchové nijak malí, například Edmund Burke v tradici vyděloval prvek psychicko-duchovní, který nazýval předsudkem (jakkoliv ošklivě to vypadá, bylo by lépe psát před-sudkem, aby etymologie byla zřejmá a pejorativnost slova vymizela), a prvek sociopolitický, který označoval jako preskripci. V roce 1908 slavný Keith Chesterton napsal variaci na proslulou tezi E. Burka (1793), že tradice je „vazba mezi živými, mrtvými a těmi, co se teprve narodí“: „Tradice není přece nic jiného než demokracie protažená v čase. Je to demokracie zesnulých. Tradice se nechce podřizovat malé a arogantní oligarchii těch, kteří se tu náhodou objevili,“ ostatně – dodává – bez tradice by nebylo možné žádné vzdělání, protože by šlo nanejvýš o chaotickou propagandu.
Tradice je podle některých standardních pojetí (Edward Shils, Reinhard Bendix, Georges Balandier a Samuel N. Eisenstadt jsou typickými reprezentanty „moderního“ sociologického pojetí tradice) komponována ze dvou složek: ze složky obsahové, která spočívá na předpokladu, že tradiční idea má svou vnitřní obsahovou hodnotu, která je legitimizována prostým faktem, že pochází z minulosti, a ze složky formální, která odkazuje k těm prvkům tradice, které jsou přijímány nebo odmítány nikoliv díky své starobylosti, ale pro svou užitečnost (v nejširším smyslu). Každá „nová společnost“ si klade otázku, nakolik je negací společnosti předchozí, nakolik je s ní diskontinutiní a nakolik na ni navazuje. Jistěže pád ideje pokroku a zpochybnění ideje řádu v postmodernismu (na nichž do jisté míry sama představa tradice a její sociální role spočívá) přispěly podstatně k tomu, že tradice se na rozdíl od časů minulých stala pojmem nepříliš váženým. Totalitní režimy ostatně také přispěly svou troškou do mlýna: téměř všechny bez výjimky se chovaly selektivně („orwellovsky“) ve vztahu k tradici – její podstatnou část prostě radikálně odmítly (např. náboženskou tradici, tradici konzervativního myšlení, tradici svobody individua a svobody projevu, ale podobně se chovaly i v oblasti estetické, viz kanonizace „realismu“ a odmítnutí „zvrhlého“ či „formalistického“ umění, které již bylo součástí umělecké tradice, jakkoliv jeho tvůrci byli ještě většinou mezi živými). Selekce šla do známých tragikomických konců – u nás například Nejedlého teze o „komunistech dědicích velkých tradic našeho národa“ – ale jakých tradic? Mnozí levicoví intelektuálové před těmito tradicemi jako před umělými konzervami přeživšího se zděšeně prchali… Čas koriguje: Jirásek, Němcová ani Aleš nebyli z „národního pantheonu“ nakonec sňati jen proto, že jimi komunistický režim manipuloval; nemohl na druhé straně prokázat sociální roli tradice větší službu – i on potřeboval legitimitu a hledal ji v tradici.
To by ale naznačovalo, že podstatou posttradičního paradigmatu (či obratu) by mohlo být odpoutání se od tradice z důvodů mimovědních a mimoestetických, spíše tedy z důvodů politicko-mocenských: stokrát zneužitá tradice je kompromitovaný fenomén. Postmodernisté dnes již s obtížemi přijmou tezi von Weizsäckera, že „tradice je uchovaným pokrokem a pokrok je kontinuovanou tradicí“, protože pojmy tradice, pokrok i kontinuita byly zpochybněny – teoreticky i historicky.
A přece, jak postřehl G. Balandier, celá klasická sociologie vlastně stojí na svých slavných dichotomiích či trichotomiích (Comtova tři stadia, Marxovy tři typy formací, Tönniesova Gemeinschaft a Gesellschaft, Spencerova militární a industriální společnost atd.), jež nejsou výpovědí o ničem jiném než o kontinuitě a diskontinuitě tradice: jde vždycky nakonec o polaritu „společnosti tradiční“ a „společnosti netradiční“ (moderní). V časové struktuře či řadě „tradiční – moderní – postmoderní“ společnost samozřejmě tou velkou neznámou zůstává společnost postmoderní: co o ní kromě filozofických vznosných traktátů a sociologických esejí, tu hlubokých, tu plytkých a začasté verbálně jen arogantních, víme?
Tradici zajisté nelze redukovat na „estetické artefakty“ a už vůbec ne na literaturu, to ví každý sociolog, ostatně pojali jsme tradici dosti široce, aby toto obvinění nehrozilo. Ale přece jen – obraťme pozornost ke dvěma autorům (konzervativního ražení), pro něž tradice je základem nejen estetického posuzování literárních děl, ale i jejich sociálního vlivu a jejich zakomponování do společenského celku. Thomas S. Eliot proti ideologii buržoazního liberalismu, proti oficiální ideologii industriálně kapitalistické společnosti staví „extrémní pravicové autoritářství“ (T. Eagleton). Řešení neutěšené situace spočívá v tom, aby lidé své nicotné osobnosti (tolik adorované liberalismem) obětovali na oltář nadosobního řádu, a v hájemství literatury je přece nadosobním řádem tradice: „Stěžejní díla světové literatury vytvářejí ideální řád, pozměňovaný jen tu a tam vznikem nového mistrovského kusu. Klasická díla se pak přeskupí v rámci tradice a udělají mu zdvořile místo.“ Literární dílo může být hodnotné jen v rámci tradice – punctum. A jiný autor, zdaleka ne tak radikální, Hans-Georg Gadamer (1960), který připouští „mnohočtení“ literárních děl, nakonec stejně věří v to, že dílům minulosti porozumíme jen na základě vlastních předsudků, jež spadají do téže tradice, z níž přicházejí ona čtená díla. Zcela kategoricky ve slavném díle Wahrheit und Methode tvrdí, že autoritě, jíž vládne tradice, se musíme poddat, protože „ospravedlnění tradice leží za hranicemi rozumových argumentů“.
Kulturní tradice evropské a evropoamerické civilizace se nezřídka šněruje do kulturních kánonů, do sumy toho, co je nezbytné znát (nebo to aspoň tušit), abychom uchovali svou kulturní identitu. Většinu toho kulturního kánonu tvoří literatura (obtížněji se to dělá s výtvarným uměním, ale nikoliv bezúspěšně, viz nedávné Dějiny krásy Umberta Eca a Girolama de Michele), a proto je i důraz na literaturu pochopitelný: skutečnost, že evropská civilizace rychle vstoupila do „Gutenbergovy galaxie“, řečeno s McLuhanem, jí dala obrovský vývojový impetus a současně ji odpoutala od islámské civilizace; ta se tím, že výzvu knihtisku nepřijala, kulturně zpozdila, zcela nepochybně. Může se nám to líbit či nikoliv, ale je nesporné, že tradice evropské kultury počínaje antickou tragédií, Aristotelem, Platonem, euklidovskou geometrií, přes Tomáše Akvinského, Danta, Luthera, Rabelaise, Cervantesa, Galileiho, Desartesa, Leibnize, německou klasickou filozofii, Goetha, francouzské osvícence až k Adamu Smithovi, Marxovi, Burkovi, Schopenhaureovi, Kierkegaardovi, Freudovi, Einsteinovi, Kafkovi a třebas Sartrovi je součástí toho, čím jsme dosud žili. Nechce se věřit, že by posttradiční společnost znamenala totální rozchod s touto tradicí: může znamenat její přehodnocení, její „přeskládání“, může znamenat třebas „hru s tradicí“ a pluralizované čtení klasiků, jejich intertextové provázání, ale nemůže znamenat kategorický „konec tradice“.
Samozřejmě, že fenomén „posttradiční společnosti“ je vázán na analogický fenomén společnosti postheroické. Součástí – nedílnou a konstantní – každé tradice byl totiž „kult hrdinů“, zástup hrdinů, světců, mučedníků a mudrců spoluutvářel každou tradici hodnou toho jména. Zhroutila-li se tradice, pak není nic přirozenějšího než fakt, že se zhroutil svět hrdinů. A ona se tradice asi opravdu zhroutila – někteří velmi odpovědní autoři jsou si jisti, že přeryv, diskontinuita mezi minulostí a současností nebyla nikdy tak hluboká. Hannah Arendtová je přesvědčena, že kontinuitu stávající civilizace lze zajistit jen tím, že nově příchozí – tedy nově zrození, kteří jsou jakoby cizinci – jsou uvedeni do jakoby hotového světa, světa předem ustaveného a „předávaného“ z generace na generaci tradicí. I když svou úvahu neformuluje nijak apokalypticky, přece jen – „nepopiratelná ztráta tradice nemusí sice znamenat ztrátu minulosti, neboť minulost a tradice nejsou v žádném případě úplně totéž, avšak nelze popřít, že bez pevně zakotvené tradice – a ke ztrátě tradice došlo již před několika staletími (sic!) – je ohrožen rozměr minulosti vůbec. Jsme v nebezpečí, že zapomeneme a otupení paměti by znamenalo, že bychom sami sebe připravili o jeden podstatný rozměr své existence.“
Ortega y Gasset celou tu věc rozvádí ještě trochu jinak, s jinými akcenty a blíže postmoderní tezi: jsou generace, které cítí „sourodost“ s minulým a současným, mezi přejímaným a vlastním, což jsou generace epoch kumulativních, a generace, které pociťují hlubokou nesourodost, různorodost, což jsou generace epoch eliminačních či polemických, epoch odbojných. Všechno zdá se nasvědčovat tomu, že žijeme v období, v němž dominuje generace „epochy odbojné“ – říkáme tomu eufemisticky generace „neautoritářská“, „samostatná“, „kreativní“. Toť všechno pravda, nesporně, ale tato prostá a průkazná premisa má řadu konsekvencí, jež domyslet znamená nebezpečně otevřít Pandořinu skřínku.
Literatura:
Arendtová, H. [1954] 1994. Krize kultury. Čtyři cvičení v politickém myšlení. Praha: Mladá fronta
Carlyle, T. [1840] 1925. Hrdinové, úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách. Praha: Rud. Škeřík
Eagleton, T. [1983] 2005. Úvod do literární teorie. Praha: Triáda
Eliot, T. S. 1991.O básnictví a básnících. Praha: Odeon
Featherstone, M. 1995. Undoing Culture: Globalization, Postmodernism and Identity. London & Thousand Oaks (CA): Sage Publications
Gadamer, H.-G. [1960] 2010, 2011. Pravda a metoda I, II. Praha: Triáda
Chesterton, G. K. [1908] 1948. Heretikové. Praha: Julius Albert
Ortega y Gasset, J. [1934] 1969. Úkol naší doby. Praha: Mladá fronta
Weber, M. [1922] Wirtschaft und Gesellschaft; citován polský překlad Gospodarka i społeczeństwo. Zarys socjologii rozumiejącej. Warszawa: PWN, 2002
Viz též heslo tradice nebo paměť sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)