Společnost prožitku (PSpol)

Verze z 21. 9. 2020, 07:17, kterou vytvořil imported>Admin
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Společnost prožitku

Sociologie se od dob Durkheimových – lhostejno zda právem či nikoliv – leká tzv. psychologismu, tedy pokusů vysvětlit sociální jevy (jako jevy osobité, svébytné, jako fakty „par excellence“ a tedy nepřevoditelné na jinou úroveň) prostředky, jež nabízí psychologie. Vždycky se tak ovšem činilo – od dob současníků Durkheimových (Le Bonova teorie davového chování nebo Tardova teorie nápodoby jako základního sociálního procesu) přes behaviorismus (vysvětlující sociální chování jako naučené a tedy biologicky podmíněné, reaktivní a tedy i předvídatelné) až k symbolickému interakcionismu a psychologizující sociologii každodennosti. Ani v případě úvah o soudobé společnosti jako společnosti prožitku, jak to navrhl německý sociolog Gerhard Schultze, se takové psychologické premise nevyhneme (i když on sám ji nepotřeboval, vycházel z obrazu společnosti, jak jej navrhl francouzský sociolog Pierre Bourdieu).

Již před více než půl stoletím navrhl Abraham Maslow (1954) slavnou tzv. hierarchickou teorii potřeb, která spočívá v podstatě na čtyřech jednoduchých premisách (všechno objevné je po vyslovení vlastně elementární): 1. lidské potřeby jsou hierarchicky uspořádány tak, že uspokojení vyšší potřeby obvykle předpokládá saturaci potřeby nižší (dům nezdobíme cinkrlátky, jestliže nemáme na chleba, řečeno s brutální jednoduchostí); 2. každá potřeba je „výrazem celého jedince“, protože člověk je integrovaná bytost (je-li člověk hladový, pak není hladový pouze žaludek, ale „celá bytost“, po pohlavním styku netouží izolovaný tělesný orgán, ale „celé individuum“); 3. základní potřeby vytvářejí celky, tzv. syndromy, relativně uzavřené a propojené, které umožňují identifikovat „dynamické pozadí“ syndromu, a konečně 4. specifickým znakem člověka je to, že kromě základních potřeb má také vyšší potřeby, které se u subhumánních živočichů nevyskytují. Podle Maslowa se tedy potřeby dají uspořádat do řady – fyziologické potřeby, potřeba bezpečí, potřeba lásky a sounáležitosti, potřeba uznání a potřeba seberealizace. Vyšší potřeby („metapotřeby“), jimž Maslow říká také potřeby růstu, zahrnují kognitivní potřeby (potřeba poznání a porozumění) a estetické potřeby (potřeba symetrie, struktury, ale i krásy obecně).

Netoliko experimentálně je doloženo, že Maslowova hierarchie „funguje“. Dnes již obrovská literatura autentických svědectví z koncentračních táborů (např. psychiatrem popsaný život v Osvětimi – Viktora Frankla slavné A přesto říci životu ano, či mnohem depresivnější Prima Leviho Potopení a zachránění nebo Je-li toto člověk, případně Charlamovovy povídky z Gulagu a Solženicynovo slavné svědectví) dokládá, že například krutý hlad nejen znemožňuje orientaci na jakoukoliv vyšší potřebu, ale že člověka doslova dehonestuje, motivuje jej k činům, které nemá ve své původní „psychologicko-morální výbavě“.

Tento úvodní exkurs byl funkční proto, abychom doložili, že společnost prožitku není možná bez společnosti hojnosti (Galbraith), společnosti spotřeby a konec konců postindustriální společnosti, tedy onoho typu společenského uspořádání, které značnou část společnosti (mluví se – s použitím sloganu Petera Glotze – o dvoutřetinové společnosti, v níž pro zhruba jednu třetinu populace neplatí výsady a výhody, které rozvinutý pozdní kapitalismus nabízí) zbavuje povinnosti a nezbytnosti buď systematicky pracovat, či vůbec pracovat, společnosti, která mění práci v marginální aktivitu a která vytlačuje starost o materiální přežití na okraj zájmu. Gerhard Schultze navrhl – na základě rozsáhlých studií empirických i osobního angažovaného pozorování –, aby se o společnosti tohoto typu mluvilo jako o společnosti prožitku (případně – doplňme „zážitku“, protože německé Erlebnis může mít oba významy). Logika Schultzeho výkladu je přesvědčivá a elementární: nový model fungující a výkonné společnosti vedl totiž k tomu, že původní (weberovsky nezbytné) racionálně instrumentální chování je vytlačeno (ne)racionálním prožitkem.

Schultzeho koncepce velice úzce souvisí s koncepcí tzv. estetizace společnosti či obecněji „estetizované společnosti“, jak o ní uvažuje Wolfgang Welsch: podle Welsche v postmoderní společnosti (ať jí rozumíme cokoliv) je každý umělý artefakt „estetizován“, je na něm zřetelně viditelné dílo designéra, motivace prodejce přitáhnout „estetizovaným objektem“ kupce atd. Podle Welsche vede ovšem „totálně estetizovaná společnost“ k individuální anestezi, k estetickému znecitlivění: lidé prostě estetickou dimenzi svého každodenního světa nevnímají, jsouce jí zahlceni – a zahlcený již nemůže konzumovat… Nicméně estetizovaný svět je součástí společnosti prožitku, protože „trh prožitku“ je také zápasem o konzumenta estetickými prostředky (ať už jakýchkoliv kvalit či hodnot: v postmoderně se to ostatně tak vážně nebere, ale to věděl již v roce 1925 Ortega y Gasset). Svět prožitku je samozřejmě světem volby – volby mezi věcmi i mezi lidmi, volby mezi činnostmi a nečinností, mezi různými druhy zábavy (to zejména) či dokonce mezi alternativními životními filozofiemi.

Potud Schultze není ani příliš nový, ani příliš originální: že žijeme ve světě hip hopového a pop rockového hluku, stovek druhů mobilních telefonů, které slouží především ke hře, barevných magazínů, které odhazujeme nedočtené, abychom je vyměnili za jiné – to samozřejmě víme a víme toho mnohem víc. Schultze ale nabízí sociologickou alternativu ke klasickému vidění společnosti, které bylo vždycky a tradičně vertikální: společnost se diferencovala podle sociálních statusů – příjmu, disponibilního bohatství, profese, vzdělání, podílu na profesionální či politické moci, životního stylu, eventuálně (použijeme-li klasické marxistické či neomarxistické dikce) podle podílu na vlastnictví a přístupu k vyšším pozicím na trhu práce. V této souvislosti není podstatné, do jaké míry jsou kritiky „třídního přístupu“ (a vice versa – tedy jejich obhajoba) relevantní, zajímavé je pouze to, že podle Schultzeho lze (s použitím bourdieuovské inspirace) společnost nově dělit na pět „sociálních prostředí“, kde hranice mezi prvními třemi a zbývajícími dvěma je vedena „čarou věku“ (cca 40 let). Zatímco starší generace se stále ještě diferencuje spíše vertikálně, mladší generace je rozlišena horizontálně. Obraz pak vypadá zhruba takto:

V prvním prostředí, prostředí úrovně (Niveaumilieu) jsou kumulovány osoby starší 40 let s relativně vysokými příjmy a orientované na kvalitu života. V prostředí integrace jsou osoby stejného věku, ale s nižším vzděláním, mají tendenci k přizpůsobení a strach z nového, v prostředí harmonie pak jsou starší osoby s minimálním vzděláním, které touží po bezpečí a snaží se vyhýbat konfliktním situacím.

prostředí seberealizace pak najdeme osoby mladší, které „mají radost z experimentů a vykazují výrazné rysy narcismu“, a konečně v prostředí zábavy (Unterhaltungsmilieu) jsou lidé mladší, ale s nízkým vzděláním, kteří jsou orientováni k akční a napínavé zábavě.

Chce-li Schultze touto typologií doložit, že ve společnosti nadále existují „velké sociální skupiny“ a nemusejí to být skupiny tradiční (třídy a stavy), pak se to snad zdařilo. Co je ale asi podstatnější, je skutečnost, že Schultze empiricky i analyticky dokládá pohyb společnosti od „společnosti odpovědnosti a závazku“, „racionální instrumentality“ a „práce a askeze (či alespoň odložené gratifikace)“ ke společnosti hry, zábavy a prožitku či zážitku. Schultze je přesvědčen, že skončil proces tradiční modernizace a že tedy „žijeme ve společnosti, jež se nachází v procesu učení, který bude lidi informovat o tom, že to, co se naučili v minulosti, již nelze použít“.

Je-li to světlá a radostná perspektiva či spíše důraz na to, že bychom si měli uvědomovat, nakolik v takové společnosti roste individuální odpovědnost za každou volbu, je ovšem otázka sociologicky neempirická. Je-li autor individuem, které patří do některé z oněch horizontálních velkých skupin „nad čtyřicet“, může mít – více méně zdůvodněný – sklon k pesimismu, skepsi a dokonce k moralistní distanci. Bude to ale důsledkem toho, o čem mluví Inglehart ve svých superoptimistických vidinách postmaterialistické společnosti, totiž zkušenosti nedostatku, někdy dokonce hladu, války a utrpení nikoliv mediálně simulovaného, ale prožitého nebo alespoň spoluprožívaného.

Na druhé straně existují pravděpodobné, nikoliv však zcela neklamné doklady toho, že se formují sociální seskupení v horizontální kategorii „pod čtyřicet“, které tendují k utváření nového životního stylu, v němž dochází ke „smíření Dionýsa s Prométheem“, tedy boha hýření s bohem práce. Jde o sociální skupinu, jíž se říká „bobos“ (jako zkratka pro „buržoazní bohémy“): „Tito bobos definují naši dobu. Jsou novým establishmentem. Jejich hybridní kultura je vzduch, který všichni dýcháme. Společenský život se řídí jejich pravidly statusu. Jejich morální kodex dává strukturu našim osobním životům… Bobos se snaží konzervovat svět, který vytvořili, svět, který usmiřuje buržoazii s bohémstvím. Proto si cení zdvořilosti a oškliví si stranictví, které kalí vodu… Uznávají hodnotu zprostředkujících institucí, jež dávají život městu i čtvrti. Nechtějí vyvolat radikální změny, chtějí obnovit řád,“ píše David Brooks (2000) ve velké apologetice mladých, vzdělaných, kultivovaných a umírněně hédonistických boháčů. Pokud je vidíme kolem sebe, je dobře. Pokud ale nejsou ani na vzdáleném obzoru, hrozí reálné nebezpečí, že budeme opakovat chyby minulosti, že totiž vytvoříme předpoklady pro požadavek radikální změny, který vyplyne nikoliv z nedostatku, ale prostě z absence prožitků a zážitků: společnost nenabídne dost laciného zábavného zboží pro ty, kteří nebudou mít co konzervovat.

Literatura:
Brooks, D. [2000] 2001. Bobos. Nová americká elita a její styl. Praha: Dokořán
Nakonečný, M. 1997. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia
Schultze, G. 1992. Die Erlebnisgesellschaft. Kultursoziologie der Gegenwart. Frankfurt am Main: Campus
Schultze, G. 2000. Společnost prožitku. In: A. Pongs (ed.). [1999], V jaké společnosti vlastně žijeme? Praha: ISV
Welsch, W. [1990] 1993. Estetické myslenie. Bratislava: Archa
Welsch, W. [1988] 1993. Postmoderna: Pluralita jako etická a politická hodnota. Praha: KLP
Welsch, W. [1991] 1994. Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon

Miloslav Petrusek


Viz též heslo potřeby, nerovnost sociální nebo styl životní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)