Společnost tolerantní hojnosti (PSpol)

Společnost tolerantní hojnosti

Demokratické společnosti s rozvinutou technicko-ekonomickou základnou a tržní ekonomikou, s fungujícím zákonodárstvím a respektující individuální svobodu a důstojnost jsou nejvíce ohroženy zevnitř. Jejich pád by mohl být způsoben jen tím, že se nedokáží zbavit svodů, jimž jsou vystaveny svým socioekonomickým a morálním samopohybem. To je v zásadě stanovisko Zygmunta Brzezinského, který specifikuje osobitým způsobem koncepci „permisivní společnosti“. I jeho společnost „tolerantní hojnosti“ (permissive cornucopia) je společností, v níž je vše dovoleno a vše lze mít.

Brzezinski se obává, že nebezpečí, že hojností oplývající západní společnosti upadnou do stavu mravní letargie, která je nebezpečně oslabí, je nebezpečí reálné. Tolerantní hojnost se ovšem liší od „donucovacích utopií“ totalitních režimů, které hojnost odkládaly do budoucna a slibovaly její věčné trvání (a pokud možno pro všechny). Nepředpokládá totiž časový limit, soustřeďuje se na uspokojitelné aktuální přání jedinců, ale „v prostředí, v němž se individuální a kolektivní hédonismus stává hlavním motivem jednání“. Podle Brzezinského je stav tolerantní hojnosti degenerativním stavem a bojový pokřik tzv. yuppies (young urban professionals) – „Hojnost je dobrá“, „Bohatství je skvělé“ a „Nadbytek a nenasytnost jsou motivující“ – může být sice mottem tolerantní společnosti, současně ale varováním před jejími možnými důsledky.

I v rozvinutých demokraciích totiž existuje početná skupina osob, které své potřeby uspokojit nemohou a přece si chtějí hrábnout do „rohu hojnosti“, k čemuž nakonec mohou volit (a volí) prostředky nenásilného zbohatnutí i násilných trestných činů.

Brzezinski je nemilosrdný: Jestliže současná západní společnost je skutečně ovládána filozofickým konceptem „tolerantní hojnosti“, tedy hodnotami, jež vyplývají z existujícího nadbytku, který je dosažitelný a který jediný má být motivační silou lidského jednání, pak existuje „zdůvodněná obava o dlouhodobější životnost západní civilizace“, ba víc, obava o to, že by západní civilizace „byla schopna poskytnout lidstvu v postutopické éře“ smysluplné poselství. Jestliže morální vakuum po totalitních společnostech (a v sekularizovaném světě) bude zaplňovat ideál „rohu hojnosti“ (starý jako evropské lidstvo samo, ale nikdy nepovýšený na jedinou morální normu), pak spějeme k poznání, že „relativistický hédonismus neposkytuje pevné sociální kořeny, že pospolitosti, která nemá žádné společné absolutní jistoty a která místo toho podporuje individuální sebeuspokojování, hrozí nevyhnutelně zánik“.

Je obecně známo, že v současném „střetu civilizací“ (mysleme si o celé koncepci cokoliv) se argumentuje proti západní civilizaci právě jejím hédonismem, mravní relativismem a náboženskou indiferencí jako nepřijatelnými alternativami k jakémukoliv soudobému (zejména islámskému) fundamentalismu. Ačkoliv celý problém je nepochybně složitější, jeho složitost by neměla zpochybňovat oprávněnost obav o osudy evropské či euroatlantické civilizace, jestliže je formulují lidé, kteří o její osudy mají opravdovou starost.

Na druhé straně nic není tak jednoznačné, jak se jeví in statu nascendi. Jestliže postindustriální (či v Brzezinského terminologii „technetronní“) společnost byla skutečně zpočátku ohrožena tím, že v ní převládne čirý hédonismus a mravní relativismus (který měl nota bene své intelektuální mluvčí v některých nikoliv nevlivných postmoderních teoreticích, apologetech teze „vše je dovoleno“), pak dnes se ukazuje, že je možné „mírové soužití“ hédonismu a tvrdé práce, tedy něco, co si nedovedl představit nejen Max Weber se svou protestantskou etikou asketického úsilí, ba ani Daniel Bell ve svých Kulturních rozporech kapitalismu: vzniká prý nová ekonomická a politická elita, jíž americký slang říká bobos (zkratka tvořená z anglosaského čtení bourgeoisbohems, tedy měšťáčtí bohémové, přesněji – bohémové tvrdě pracující v tzv. establishmentu, ve vrcholových funkcích prosperujících firem, významní poradci politiků a mediálních magnátů, podnikatelé atd. – a to obou pohlaví). David Brooks říká, že bobos jsou produktem domestikace „woodstocké mytologie“ („Woodstock“ byl v roce 1994 pokus připomenout 25. výročí legendární události hippies zorganizováním podobného koncertu, ale tentokráte již za sponzorské účasti Coca‑Coly, prodejců elektroniky atd.), že jsou „alternativními kapitalisty“, kteří ale nejsou řízeni starým puritánským a protestantským řádem. Tito noví kapitalisté (manažeři, podnikatelé a poradci) sice neodsuzují „demonstrativní spotřebu“, ale nepotřebují ji; na požitky se dívají utilitárně. Dokonce prý „vyzdvihují požitky, které jsou povznášející a vedou k lepšímu životu“. Idealizovaní bobos nemají samozřejmě „předmětnou oporu“ v evropských a zejména postkomunistických zemích, i když ně­které aspekty jejich jednání jsou viditelné, například workholismus. „Skuteční bobos“ odsuzují kontraproduktivní požitky, například drogy, alkohol a kouření, a považují je za větší hřích než porušení přikázání Desatera. Někteří autoři dokonce věří, že bobos vrátí (alespoň Americe) tradiční konzervativní hodnoty, jež kdysi formuloval Edmund Burke – protože se postupně vracejí k náboženství, pokud je praktikováno uměřeně a nikoliv fanaticky, respektují některé tradice, zejména ty „malé“ atd.; mluví se o „mladých konzervativcích v džínách“.

A sociologicky ještě jeden zajímavý moment. V roce 1985 vydal Robert Bellah se spolupracovníky knihu Habits of the Heart, jednu z dlouhé řady studií o „americkém charakteru“ (do ní patří texty Millsovy, Riesmanovy, ale předtím již úvahy Sumnerovy atd.), jíž se ovšem poštěstilo stát se bestselerem. Kniha je věnována problému amerického individualismu, přesněji tomu, co znamená extrémní individualismus, individualismus vypjatý a přepjatý. Bellah a další mimo jiné upozorňují na dvě věci: a) vypjatý individualismus znemožňuje stabilizovat tradici, protože jsem-li orientován jen na sebe, nemohu být orientován na to, co mě spojuje s minulostí (a zejména nemohu akceptovat kolektivní rituály jako součást tradičního chování); b) radikální individualismus znamená sice radikální duchovní svobodu, ale ta naráží na mez, jíž je „přílišná hojnost duchovních zážitků“, které mohou vést nejen k dezorientaci, ale zejména k deformaci osobnosti („sběr“ duchovních zážitků se bude nápadně podobat chamtivosti materialistického staříka). David Brooks upozorňuje, že tomuto nebezpečí, nebezpečí krajní svobody, jsou bobos vystaveni – i sluší připomenout Dostojevského: „Tajemství lidského bytí je nejen žít, ale i mít proč žít. Bez pevné představy, proč má žít, člověk odmítne život a raději se zničí.“ Naděje vkládané v bobos jsou tedy věcně oprávněné, ale perspektivně jde o nejistou sázku.

Ostatně – tu myšlenku Dostojevského nejednou uváděl Masaryk jako varování před tím, aby člověk nespadl do kategorie „umdlených duší“ – lidí, kteří mají všechno, kromě absolutního, konstantního a pevného smyslu života.

Literatura:
Bellah, R. et al. 1985. Habits of the Heart: Individualism and Commitment in American Life. Berkeley: University of California Press
Brooks, D. [2000] 2001. Bobos. Nová americká elita a její styl. Praha: Dokořán
Brzezinski, Z. 1970. Between Two Ages. America’s Role in the Technetronic Era. New York: Penguin Books
Brzezinski, Z. [1993] 1993. Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století. Praha: Victoria Publishing

Miloslav Petrusek


Viz též heslo hédonismus, spotřeba prestižní nebo individualismus ve Velkém sociologickém slovníku (1996)