Stát sociální
stát sociální – překlad něm. Sozialstaat a nepřesně ekvivalent angl. welfare state či čes. stát blahobytu – koncept státu, který zajišťuje slušnou životní úroveň a soc. participaci pro všechny na základě redistribuční politiky státu. P. Ronsavallon uvádí, že moderní nár. stát se definuje jako stát „ochraňující“ (T. Hobbes, J. Locke), jehož extenzí a prohloubením je s.s. Ten odpovídá tržní podobě společnosti a jeho cílem je nahradit nejistotu náb. ochrany jistotou ochrany státní. Něm. pojem Wohlfahrtstaat byl používán po r. 1870 katedrovým socialismem (G. Schmoller), který v opozici k angl. liberalismu požadoval od státu, aby umožnil lidem stále více se podílet na plodech civilizace. V téže době byl používán i zmíněný termín Sozialstaat, zejm. pro označení komplex Bismarckových reforem v oblasti nemocenského a soc. zabezpečení. Za vlastní počátek soudobého pojetí s.s. se ovšem pokládá plán předložený v r. 1942 W. H. Beveridgem, jehož cílem bylo „osvobodit člověka od nouze“ a dát všem záruku pravidelného příjmu, bez ohledu na momentální situaci, vytvořit systém platný pro všechny, tedy jednotný, jednoduchý a centralizovaný. Ekonomicky byla tato koncepce podpořena dominující vlivnou teorií zaměstnanosti J. M. Keynese (viz keynesismus). Podle něho je zvýšení sklonu ke spotřebě zákl. nástrojem politiky plné zaměstnanosti, který může význ. ovlivnit stát regulací úrokové míry a dalšími opatřeními podporujícími investování. Ekon. růst a soc. pokrok tedy nejsou v rozporu, s.s. svojí intervenční a redistribuční politikou podporuje efektivitu ekonomiky. Na základě zkušeností z krize 30. l. byly uvedené principy s modifikacemi přijaty většinou vyspělých západoevrop. zemí.
K určitému protipohybu došlo v 80. l., kdy se diskutovala krize s.s. a v některých zemích se posilovaly liberální tendence. Hovoří se o jeho krizi finanční (přílišný růst soc. výdajů), krizi legitimity (egalitární politika ztratila dřívější podporu), krizi institucí (odpor vůči centralistickému byrokratickému systému). Příliš nákladný a demotivačně působící s.s. byl označen za příčinu krizových jevů v 70. a 80. l. Odklonu od s.s. odpovídají reprivatizační procesy v oblasti služeb, deregulace trhu práce a snahy o decentralizaci dávek. Oponenti liberalismu však stále pokládají s.s. za jednu z hlavních institucí soudobého kapitalismu, která působí stabilizačně na trh práce a není v rozporu s efektivitou výkonu. Ukazují, že tradiční podoba a závazky s.s. se tichou revolucí změnily, takže trh práce a sociální politika jsou úzce propojeny. Cílem už není egalizace příjmů, ale rovnost příležitostí. Rozsah nabídky práce se nezmenšil, ale vzrostl: s.s. sám je jedním z největších zaměstnavatelů. Beveridgovy postuláty je třeba modifikovat: dávky musí být více než s potřebami spojeny s příjmy, soc. systém je třeba decentralizovat a odstátnit. Nová legitimita s.s. spočívá nikoli v dosažení soc. rovnosti, ale v udržení příjmů v průběhu životního cyklu (J. P. Jallade).
welfare state État-providence; État social Sozialstaat, Wohlfahrtstaat Stato sociale, assistenziale
Literatura: Esping-Andersen, G.: The Three Worlds of Welfare Capitalism. London 1990; Jallade, J. P. ed.: The Crisis of Redistribution in European Welfare States. London 1988; Ronsavallon, P.: La crise de l'État-providence. Paris 1981.