Strategie politická

strategie politická – v současných polit. systémech postavených na principech demokracie je to uplatnění komplexní polit. orientace v konkrétních polit. činnostech, které se váže na dělení levice – pravice a rozlišení demokr. tendencí od tendencí nedemokr. (viz též demokracie a autoritarismus). Nedemokr. tendence se situují do krajních extrémních poloh nepravé škály mezi levicí a pravicí, s tou nezanedbatelnou výhradou, že extrémní pravice je zpravidla autoritativní a diktátorská a nemůže absorbovat větší dávku demokratismu, zatímco určitá forma extrémní levice může být „demokratická“, resp. může požadavky svobody přímo absolutizovat (např. levicový anarchismus), i když ve spol. praxi není schopna tuto orientaci udržet a tím méně ji promítnout do celku spol. života. V uvedeném rámci lze rozlišit několik typů s.p.

1. Strategie extrémní pravice je autoritativní, tradicionalistická, elitistická a nacionalistická. Zdůrazňuje věrnost národu a hnutí, usiluje o afektivně zakotvené spol. vztahy, je xenofobní nebo přímo quasi-rasistická, nesnášenlivá, systematicky provádí krajně negativní hodnocení svých odpůrců, vysoce si cení disciplíny a poslušnosti, chce se opírat o charismatické vůdce. Ve svých postupech je často iracionální, dovede z nich však vytěžit polit. zisk. Odmítá vidět komplexnost věcí a slibuje rychlá řešení a uspokojení všech tužeb lidí (bývá až samospasitelná). Přitom extrémní pravicoví politici mohou být vzdělaní lidé, schopní věcné polit. analýzy a argumentace. Elitismus extrémně pravicových hnutí se často spojuje s populismem, zejm. v obdobích zostřeného boje o moc.

2. Strategie extrémní levice se odehrává především na platformě leninsko-stalinských ideologií, spjatých s určitými stránkami mentality některých spol. vrstev, což jí poskytuje oporu, i když to hist. produkuje perverzní účinky (viz leninismus, stalinismus). Tato s.p. čerpá svou sílu zejm. ze soc. neúspěchů demokracií. Extrémní levice není jen platformou pro zřejmé protidemokr. přístupy, ale příslušejí k ní i proudy, které spojují socialismus s dovršením univerzalistických hodnot svobody a sociální rovnosti. Svůj projekt společnosti však nemohou vyjádřit jinak než v rovině obecných ideálů, v utopii, nedokáží jej převést do konkrétních, životaschopných institucionálních soustav; soc. hnutí, jež sledují tyto ideály, vedou ke zhroucení.

3. Strategie vyhraněné demokr. pravice je buď voluntaristická v tradičním slova smyslu, tzn. využívá všechny pákz polit. řízení k prosazení vlastních finalit (v duchu tradice bonapartistické pravice ve Francii i jiných zemích), anebo naopak, ale shodně v konečných výsledcích, institucionalizuje přísná pravidla hry tržního hospodářství, o nichž se předpokládá, že jsou prospěšná pro fungování a vývoj ekonomiky i celé společnosti. Stoupenci radikální neoliberální ekonomiky se domnívají, že stačí uřídit ekonomiku, aniž by bylo třeba zavádět v široké míře spec. opravné nástroje nebo komplementární formy řízení.

4. Strategie umírněné demokr. pravice také přijímá pravidla tržního hospodářství a reprezentativní demokracie, je však mnohem blíže klasické liberální mentalitě, která vychází z poznání, že fungování všech řídících systémů má své negativní účinky a vyžaduje korektivy, bere na vědomí, že ve spol. životě vždy existuje řada zájmových konfliktů, které nelze řešit jinak než kompromisem. Umírněná pravice uznává proto potřebu soustavné sociální politiky, ale dbá, aby tato politika nepřekročila rámec možností, jimiž ekonomika disponuje, a také aby neměla negativní účinky na pracovní motivace lidí.

5. Strategie umírněné demokr. levice přijímá v podstatě ekon. systém moderních společností, v němž soukromé vlastnictví a mechanismy kapitálu hrají podstatnou úlohu, ale snaží se ovlivnit chod ekonomiky a spol. řízení ve prospěch zaměstnaných, usiluje o omezení příliš příkrých sociálních nerovností, o zabezpečení sociálních jistot a soc. výhod pro pracující, podporuje jejich mzdové požadavky, obhajuje princip minimální mzdy se zajištěnou kupní silou, požaduje podporu těm, kteří se nacházejí v obtížné soc. situaci. Chce dosáhnout větší rovnosti šancí pro všechny, podporuje rozvoj veř. služeb, s větším nebo menším důrazem usiluje o to, aby soc. politika neměla jen ex post opravný charakter, ale aby sledovala preventivní a perspektivní orientaci.

6. Strategie vyhraněné demokr. levice se neomezuje jen na funkční korektivy v řízení moderní ekonomiky, ale usiluje o prosazení opatření, která směřují k větším či menším strukturálním přeměnám stávajících institucionálních soustav. Vyslovuje se pro užití dostupných prostředků v boji proti nezaměstnanosti, pro podstatné zkrácení pracovní doby a omezení konkurenční tržní ekonomiky v některých oblastech (např. ve službách). Doporučuje nejen mzdovou politiku opřenou o výkon a kvalifikaci, ale chce také zabezpečit uspokojování zákl. potřeb všech lidí. Pro občany, kteří nemají vlastní prostředky k živobytí, požaduje zavedení min. příjmu ve formě negativní daně nebo v jiné podobě. Požaduje podíl pracujících na zisku podniku, zajišťovaný kolekt. dohodami, účastí pracujících na vlastnictví akcií či jinými prostředky. Dovolává se práva na partnerský vztah na závodech, tj. práva na informaci, na vyjednávání s řídícími instancemi, příp. práva na spolurozhodování v důležitých otázkách podnikového řízení. Podporuje existenci a rozvoj veř. sektoru v průmyslu a službách, což spojuje s omezením monopolu soukromého kapitálu, který považuje za škodlivý. Profilovanější strategie vyhraněné demokr. levice požaduje, aby společnost byla řízena a mohla žít v souladu s vlastními hodnotami, klade důraz na prohloubení a rozšíření demokracie, uplatnění prvků přímé, resp. participační demokracie.

7. Strategie „středu“, příp. levého a pravého středu, se situuje do prostoru mezi umírněnou levicí a umírněnou pravicí a zčásti se s nimi překrývá. Politiku středu zastávají často nejen strany středu, ale také ostatní demokr. síly, když jsou u moci. V podmínkách, kdy polarizační tendence v polit. životě převládají, síly středu zpravidla ztrácejí na svých mocenských pozicích, i když si jejich ideje zachovávají svůj vliv. Proto se moc a vliv centristických sil často neshodují. Polit. orientace samy neurčují diferenciaci a strukturaci polit. sil. Struktura silového pole a imperativy boje o moc, spjaté s dichotomickými tendencemi, mají svou vlastní váhu. Historie zná ovšem také konjunktury, které jsou příznivé seskupování polit. sil kolem středu.

political strategy stratégie politique politische Strategien strategia politica

Literatura: viz levice – pravice, kultura politická.

Zdeněk Strmiska