Styl životní (MSgS)

Verze z 3. 11. 2018, 02:32, kterou vytvořil JD (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

styl životní (MSgS). V československé literatuře se od 40. let setkáváme stále častěji s názvem „životní styl“, „životní sloh“, „sloh života“. Jeho pojmový obsah je možné stručně definovat jako funkční a estetickou integraci společenského života. Jinými slovy řečeno, životním stylem se myslí souhrn životních forem, které dospěly k jednotnému výrazu a vyjadřují tak cítění skupiny lidí, národa nebo celé lidské společnosti v určitém historickém okamžiku. Přitom je třeba vysvětlit, co se míní životními formami. Při podrobnějším rozboru shledáme, že jde o formy výrobních a lidských vztahů, o formy jednání, vědomí a věcného prostředí. V populárních pojednáních se vidí životní styl převážně v jeho vnějších projevech, zejména ve věcném prostředí, to jest ve výstavbě měst a budov, v zařízení bytů, v chování lidi, ve stolničení, v oblékání. Pravda je, že lidské a výrobní vztahy, spolu s vědomím a jednáním lidí, se promítají do věcného prostředí, kterým je člověk obklopen, které znemožňuje nebo vytváří. Proto je styl tohoto prostředí důležitou složkou životního slohu.

Do věcného prostředí náleží zhruba tyto skupiny jevů a zařízení: krajiny, sady a zahrady, města a sídliště vůbec, jednotlivé budovy, technické stavby a veřejná zařízení, dopravní plochy a dráhy s příslušným vybavením, zařízení vnitřních prostorů a příbytků, nábytek, interiérové textilie, bytové doplňky, nádobí a příbory, stroje, nástroje a nářadí, dopravní prostředky, obleky, spotřební předměty a galantérie, hračky, plakáty, výklady, knižní vazby a úpravy, časopisy, obrazy a sochy, světelné reklamy, divadelní scény atd.

Tento výčet je pochopitelně neúplným schématem a ilustruje pouze viditelné, hmotné prostředí, které je jen součástí celého životního prostředí člověka, ve kterém převažují formy lidských a sociálních vztahů, psychologických koncepcí a výtvorů. (Např. básní, esejí, románů, dramat, filmů, filosofií.)

Dále je třeba poukázat na to, že jednotlivé vyjmenované kategorie věcného prostředí nelze chápat staticky a odděleně. Takové zjednodušené, nehybné a dílčí pojetí by bylo v rozporu s pojmem životního stylu, v němž jsou všechny lidské projevy a produkty chápány jako vzájemně související a vzájemně se ovlivňující, ve společné závislosti na podmínkách geografických, podnebních a historických. V tomto pojetí všestranné souvztažnosti přírodních a společenských jevů je právě aktivní a progresívní smysl myšlenky životního stylu.

Jeho principy je možné aspoň náznakem předvést na příkladě z urbanismu: ze vztahů mezi lidmi a jejich činnostmi jsou vyvozeny vztahy budov, jejich půdorysů, vnějších a vnitřních prostorů, které jsou zpravidla přizpůsobeny poměrům geografickým a podnebným a svým ustrojením a formou využívají přírodní podmínky.

Bylo-li řečeno, že souvislosti a vztahy jednotlivých životních forem je nutné chápat jako vzájemné, pak to znamená, že působení jedněch na druhé není jednosměrné, ale i zpětné, a že se uskutečňuje v celé řadě neustávajících odrazů. Dispozice sídlišť působí zpětně na lidské činnosti a vztahy, na lidskou psychiku. Stále se tu rodí tradice a zvyky, které ovlivňují koncepci prostředí, ale které jsou vzápětí překonávány novými výrobními vztahy, novými technikami a novými výtvarnými představami.

I tento příklad je ovšem zběžný a má za účel vysvětlit spletitost vztahů, které jsou často skryté v mnohosti jevů, někdy i nevědomé, které se vyjevují pouze pronikavému a tvůrčímu vnímateli. A jenom takové komplexní poznání vztahů a jejich vývojových tendencí může být podkladem úspěšných konceptů nebo úprav věcného prostředí.

Stále rozlehlejší společenská činnost, vyvolaná rozvojem věd, růstem populace a poháněná stoupáním obecných požadavků, nemůže být poznána sebetvořivější jednotlivou osobností. Toto poznání se dnes neobejde bez nápovědí nebo vyslovené spolupráce téměř všech vědních oborů. Za ideál se pokládá organizace široké vědecké spolupráce. Ovšem účast jednotlivých odborných poznatků a rozborů na celkovém obraze životních forem nesmí ustrnout na pouhé součtové registraci faktů, ale musí být dovršena syntetickým tvořivým poznáním, jakým bývají nadány individuální osobnosti.

Okolnost, že věcné prostředí představuje nejviditelnější projev životního stylu, vedla k tomu, že životní styl byl nejčastěji projednáván mezi urbanisty, architekty a průmyslovými výtvarníky. Základní spisy o životním stylu také vyšly z kruhů architektů. Ale tento fakt nesmí zastřít daleko širší a hlubší význam životního stylu, který se týká samého smyslu lidského života, v otázkách estetizace lidské práce, využití volného času, duševní hygieny, podílů osobního štěstí. Tu se budou muset životním stylem zabývat nejen zpracovatelé věcného prostředí, ale především sociologové a psychologové.

Často se klade otázka, do jaké míry je možné životní styl záměrně tvořit a do jaké míry vzniká sám, živelně.

Ve složité interakci moderní společnosti, kde je plánovité řízení stále nutnější, není myslitelné, že by životní sloh vznikal v procesu samočinného determinismu. V socialistické společnosti s plánovitým hospodářstvím je formování životních vztahů a způsobů logickým důsledkem. Avšak životní styl nelze přesto celý vymyslet v koncepčním ateliéru nebo u poradního stolu. Soudilo se někdy, že by bylo možné urychlit jeho zrání vytvořením ideálního modelu, ale praktická zkušenost vzdoruje podobným snahám. Je snazší vytvořit takový ideální model pro úsek věcného prostředí, jak se to někdy děje na výstavách (Liberecké výstavní trhy). Ale převtělení výstavního modelu do denního života se v plném rozsahu neuskutečnilo.

Sloh života vzniká pozvolna ze základny výrobních sil a vztahů a může být tvořen nebo — lépe řečeno — dotvářen jen na podkladě důkladného a tvůrčího poznání podmínek.

Složitostí vztahů uvnitř moderní společnosti je také vysvětlitelné, proč se o životním stylu hovoří teprve v současné době. Jeho poznání a tvorba musí být totiž ovládnuty vědomým úsilím a mobilizací pomocných věd, zatímco dříve, v daleko prostších podmínkách, bez existence moderního průmyslu a moderní techniky, byla fakta životních forem a jejich vztahů poznatelná prostým, důvtipným pozorováním a koncepční ovládnutí, přetváření a dotváření těchto forem bylo možné i tvořivým jednotlivcům.

Pojem životního stylu, vysvětlený ve svém celkovém rozsahu a významu, se objevil poprvé v Československu, a to v literatuře 40. let. Proniknutím těchto spisů do zahraničí, na fakulty škol a do redakcí časopisů se stalo, že se termín životního stylu objevuje v poslední době v různých cizojazyčných dílech, ačkoli původní česká literatura o životním slohu a o životním prostředí nebyla do cizích jazyků přeložena a není nikde v zahraničních bibliografiích uváděna. Pokud je možné soudit z dostupných pramenů, bylo v zahraniční literatuře až dosud používáno jiných termínů pro zjevy přibližně podobné, ale v celku nebyl životní styl definován ani vysvětlen v takové šíři, jako se stalo v československé literatuře. Tak například pojem way of life (životní způsob) se dotýká problematiky životního stylu, ale bez zdůraznění stránky ztvárnění. Životní styl vzniká ze životních způsobů, ale není s nimi totožný. Představuje totiž jejich tvárnou integraci.

Také problematika věcného prostředí je leckde v zahraničí projednávána, aniž jsou dohodnuty nějaké obecně přijaté mezinárodní termíny. Francouzský a německý pojem „milieu“ se přibližně kryje s naším pojmem věcného prostředí. Přitom ale i u nás je toto označení dosud diskusní, a někdy se ve stejném smyslu hovoří o „hmotném“ nebo prostě „životním“ prostředí. V rámci ekologie se nejspíše tato terminologická otázka vyjasní.

Protože z celého souboru otázek, které se týkají životního stylu, je nejsnáze poznatelné věcné prostředí a protože toto věcné prostředí může být také návrhově zvládnuto, je tato část životního stylu předmětem soustavnějšího bádání. V roce 1964 založený Kabinet architektury a tvorby životního prostředí ČSAV má za úkol tento výzkum. Životní styl v nejširším slova smyslu teprve čeká na zájem vědeckých pracovišť z nejrůznějších oborů.

Literatura: Estetika životního slohu, série statí v časopise Estetická výchova, č. 1—10, za redakce Z. Kuchyňky, Praha, 1964—1965; Honzík K., Tvorba životního slohu, Praha, 1946; Honzík K., Co je životní sloh, Praha, 1958; Honzík K. a kol., Věci kolem nás, Praha, 1961; Honzík K., Kuchyňka Z., Klivar M., Aktuální problémy socialistického životního slohu, Praha, 1963; Honzík K., Z tvorby životního slohu, Praha, 1965; Kuchyňka Z., Několik poznámek k pojmu životního stylu, práce ČVUT, řada V — společenské vědy, č. 2, Praha, 1964; Kuchyňka Z., Aktuální otázky tvorby životního slohu, práce ČVUT, řada V — společenské vědy, č. 7, Praha, 1965; Novák M., Od skutečnosti k umění, stať: O životním slohu teoreticky, str. 161—173, Praha, 1965; Novák M., Problémy životního slohu, Acta universitatis Carolinea, Praha, 1962.

Karel Honzík