Superego
superego – (z lat. super = nahoře, nadto; ego = já) – doslova „nadjá“, zákl. pojem klasické psychoanalýzy S. Freuda, který vyjadřuje jednu z postulovaných složek (funkčních instancí) osobnosti. Pojem je však používán i nepsychoanalytiky pro označení osobní morálky, jako významový ekvivalent pojmu osobní étos (R. F. Peck, R. J. Havighurst, 1960). Freud chápe s. jako utváření a fungování svědomí jedince, později též jako instanci odpovědnou za tvoření ideálů. S. je ve své psychol. podstatě iracionální a nevědomé, jeho vývojovým předstupněm je „ego-ideál“ a jeho geneze je spojena s internalizací rodičovských zákazů uplatňovaných vůči dítěti. Ačkoli je s. součástí ega, funguje relativně samostatně, především jako jakýsi sebekritický pozorovatel či soudce jedince, jako imperativní instance příkazů a zákazů, jejímž vodítkem je osobní morálka. Ego vytlačuje impulsy neslučitelné se s. do nevědomí, čímž se ale tyto impulsy neztrácejí, vykonávají dále dynamický vliv, ale transformují se do jiné formy realizace, ve které jsou vědomě přípustné. Jednou z těchto forem transformace je sublimace. V tomto smyslu s. funguje jako systém motivů vytvořených kulturou. Dynamika lidské psychiky tak vlastně plyne z neustálého napětí a střetávání s. a pudů a ze zprostředkující činnosti ega. Konflikt mezi s. a egem vyvolává pocit viny, který je důsledkem rozporu mezi svědomím a jednáním řízeným egem a fungujícím podle principu reality. Celá „dynamika“ s. je empir. nedoloženou konstrukcí; své kritiky našla i mezi jinak ortodoxními psychoanalytiky. Koncept síly s. je smysluplný v empir. založených teoriích charakteru (Peck, Haviqhurs, 1960), vykazuje výraznou korelaci se zralostí charakteru a s několika jeho faktory, především s faktorem vzájemné důvěry mezi rodiči a dětmi.
super-ego Surmoi Super-ego super-ego, super-io
Literatura: Tardy, V.: Psychologie XX. stol. III. Praha 1971.