Sviták Ivan
Sviták Ivan
v Hranicích (okr. Přerov)
v Praze
Po středoškolských studiích byl v roce 1944 nuceně nasazen ve vysočanské továrně ČKD, po válce vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze (JUDr. 1949) a filosofii a sociální vědy na Vysoké škole politických a hospodářských věd (CSc. 1953 v oborech dialektického a historického materialismu a politické ekonomie). Politicky byl činný v rámci sociálně demokratického studentského hnutí, po spojení obou stran v roce 1948 se stal členem KSČ, v níž setrval až do svého vyloučení v důsledku opakovaného obvinění z revizionismu v roce 1964. V emigraci se vrátil do řad exilové sociální demokracie a po roce 1989 působil v uskupeních politické levice (sociální demokracie, Levý blok). V letech 1949–53 vyučoval filosofii na Vysoké škole politických a hospodářských věd, 1954–64 působil jako vědecký pracovník Filosofického kabinetu/ústavu ČSAV. Jakkoli ve filosofii začínal jako stalinista, brzy se pro své nekonformní postoje nevyhnul kritice a publikačním zákazům. V roce 1958 byl z trestu poslán do Kyjova jako terénní výzkumný pracovník zkoumající společenské vědomí mas. Zpět do ústavu se vrátil v roce 1960. Ještě před propuštěním z akademie věd (1964) se podílel na metodické přípravě sociologického výzkumu religiozity, který později v Severomoravském kraji realizovala Erika Kadlecová a jehož knižní výstupy byly publikovány v letech 1966–67. V letech 1964–68 jako persona non grata nalezl útočiště ve Filmovém ústavu. Během tzv. pražského jara v roce 1968 patřil k radikálním kritikům obrodného procesu, protože v byrokratické struktuře tehdejší KSČ nenalézal záruku úspěšnosti reformy. Proto také jeho myšlenky nalezly největší odezvu v prostředí radikálně reformního Klubu angažovaných nestraníků. Bezprostředně po srpnové okupaci Sviták opustil republiku (1968). Až do roku 1989 působil jako vyučující na amerických univerzitách (Columbia University v New Yorku 1968–70, California State University v Chicu 1970–89). Po svém návratu (1990) pracoval opět ve Filosofickém ústavu ČSAV (do roku 1992).
Svitáka je adekvátní považovat spíše za filosofa (i sám sebe takto označoval) a nikoli za sociologa, třebaže jeho myšlení tradičně postupovalo napříč zažitými oborovými hranicemi. Sociologii se více věnoval jen v letech 1958–59 a 1964–68, kdy mu bylo znemožněno věnovat se filosofii. Uznával sice užitečnost empirické sociologie, ta se však pohybovala mimo jeho zájem. Později v emigraci sice měl možnost rozsáhleji se seznámit s tehdejší západní sociologií, ani ta na něj ovšem velký dojem neudělala. Podle vzpomínek Lubomíra Vacka se Sviták v osobním rozhovoru výmluvně vyjádřil: „Anglosaské empirické nespekulativní myšlení se nepouští do analýz budoucnost, a to mi vadí.“ Jeho myšlení od počátku vycházelo z mladého Marxe, od něhož Sviták přejal dialektickou metodu jako základní nástroj analýzy a humanismus, tedy zájem o člověka jako jedinečnou existenci a nikoli jako pouhou součástku subjektu dějin v podobě masy proletariátu. Od Marxových pozdějších ekonomických spisů zachovával kritický odstup. Považoval je za dobově podmíněné, odpovídající tehdejším ekonomickým poměrům, a nikoli za poznatky univerzálně platné, což stěží mohlo být akceptovatelné pro KSČ legitimizující svůj mocenský monopol právě platností eschatologicky pojímané marxistické koncepce nutného vývoje výrobních vztahů od kapitalismu k socialismu. Již na konci 50. let byl Sviták považován za vůdčí postavu marxistického revizionismu. V době svého působení ve Filosofickém ústavu se zaměřoval především na otázku fungování ideologie v soudobém společenském systému, věnoval se také teorii vědeckého ateismu – především v publikacích Cesty k překonání náboženství (1957) a Otázky současného ateismu (1964). Kritizoval zvláště proměnu marxistického myšlení v podmínkách státního socialismu do podoby dogmatické nauky a scholastické hry s pojmy (diskuse v Literárních novinách 1956). Jeho přístup obsahoval zjevné politické konsekvence. Sviták vycházel zvláště z Marxovy Německé ideologie, kde je ideologie chápána jako „camera obscura“, jako falešné vědomí a zákonitý odraz převrácených zkreslených životních poměrů lidí. Proto, aby bylo možné pochopit příčiny ideologických zkreslení, je nutné nejprve diagnostikovat základní charakteristiky soudobé společnosti (Filosofie a život, 1956). Svitákovo myšlení vykazuje značnou konzistenci a dlouhodobou kontinuitu základních tezí, čehož může být dokladem jedna z jeho posledních přednášek z roku 1994 na téma Iluze jako skutečnost, v níž pojem iluze hned odvrhává a vrací se k Marxově kategorii „falešného vědomí“.
Svitákovou nejvýrazněji sociologicky zaměřenou prací je Vlna pravdy ve filmu, neoficiálně publikovaná v druhé polovině 60. let, v níž z marxistických pozic analyzuje společenskou funkci filmu. V kapitalismu filmová produkce neodráží stav společnosti, odpovídá spíše společenské potřebě masových iluzí. V běžné komerční filmové produkci Sviták nachází antidemokratický a protirevoluční ráz, který prostřednictvím nabídky uspokojujících iluzí odvrací lid od myšlení a revoluční akce. Permanentním úkolem filmové avantgardy je prolamovat tuto konformitu, třebaže i ti nejproduktivnější tvůrci v duchu jeho marxistické optiky jen reagují „na historickou dynamiku proměn lidských vztahů a skupin“. Svitákův revizionismus je patrný mimo jiné z přesvědčení o relativní autonomii kultury. Pouhý rozmach socialistických výrobních vztahů ještě s kauzální nutností neprodukuje autentické umění. Z těchto pozic pak reflektoval působení tzv. nové vlny českého filmu 60. let, v níž nacházel naději a potenciál pro autentickou uměleckou tvorbu. Rozsáhle recipoval přístupy německého filmového kritika Siegfrieda Kracauera (do češtiny přeložil také některé jeho texty), který příslušel k intelektuálnímu kruhu kritiků masové kultury z prostředí frankfurtské školy (Walter Benjamin, Theodor Adorno).
Z období jeho emigrace zaslouží pozornost zvláště soubor esejů později vydaný pod názvem Nesnesitelné břemeno dějin (1990) kde v eseji Národ a dějiny vyjadřuje své chápání sociální dynamiky prostřednictvím metafory trojspřeží základních hybných sil dějinného procesu, kterými jsou lidská svoboda, společenské struktury a geografická determinace. Patrné je zde také jeho ovlivnění tehdejší teorií konvergence. Zatímco však u klasiků této teorie (např. Jan Tinbergen) byl patrný určitý dějinný optimismus, který po ekonomickém liberalismu 19. století na straně jedné a stalinské transformaci v druhé třetině 20. století počítal s vytvořením syntézy v podobě kompromisu industriální společnosti, Svitákův přístup naopak nepostrádal výrazný kritický osten, charakteristický pro stoupence marxistického revizionismu. V duchu svého nahlížení na reálný socialismus jako na především utlačující byrokratickou strukturu dovozoval totožnost základních výrobních struktur Západu a Východu: „Ačkoli masy těchto společností vyrábějí celý společenský produkt, přece jim vyrobený produkt nepatří, protože vlastnictví a distribuce produktu je výsadou mocenské elity.“ Receptem pro řešení této diagnózy defektního uspořádání proto neměla být konvergence sovětského a euro-amerického modelu, nýbrž negace obou těchto variant modernity ve jménu realizace „autentického socialismu“, tj. společenského vlastnictví výrobních prostředků a demokratické kontroly výroby a spotřeby při uplatňování osobních svobod jednotlivce. Pro Svitáka je charakteristické odmítání samoúčelnosti „čisté sociální teorie“. Poznávání společnosti má zásadně za cíl vytvořit předpoklady pro její transformaci.
V době svého aktivního působení nalézal Sviták ohlasy jak negativní ze strany strážců ideologické čistoty socialismu v Československu (Vladimír Ruml, Vladimír Koucký), tak pozitivní ze strany dalších filosofů a sociologů označovaných za revizionisty (Robert Kalivoda, Karel Kosík, Jindřich Fibich). Po roce 1990 našel odezvu především v kruzích radikální intelektuální levice, které konvenoval svým kritickým postojem k tržní společnosti a zároveň vyostřeným společensko-politickým aktivismem.
Knihy: Vznik a vývoj raného křesťanství (Orbis, Praha 1954); Otázky současného ateismu (Orbis, Praha 1964); Lidský smysl kultury: Eseje (Čs. Spisovatel, Praha 1968); Man and His World: A Marxian View (Dell, New York 1970); The Czechoslovak Experiment, 1968 – 1969 (Columbia UP, New York 1971); Unwissenschaftliche Antropologie (Fischer, Frankfurt am Main 1972); Dialektika pravdy – triáda byrokratizace (Index, Köln 1984); Dialektika pravdy (Index, Köln 1984); Veliký skluz: Jan Masaryk v kritické dekádě čs. dějin 1938–1948 (Miloš Svoboda, Mnichov 1984); Nulový bod (Polygon, Zurich 1988); Dialektika dějin (Index, Köln 1989); Národ na křižovatce – dialektika dějin (Agentura Cesty, Praha 1989); Nesnesitelné břemeno dějin:Novosvětská symfonie (Orbis, Praha 1990); The Unberable Burden of History: The Sovietization of Czechoslovakia (Academia, Praha 1990); Ztracené iluze: Výroční zpráva o sametové revoluci (Pražská imaginace, Praha 1990); Veliký skluz: Dobrovolná sovětizace 1938–1948 (Orbis, Praha 1990); Kniha prezence: Z deníku filozofa (Růže, České Budějovice 1990); Kulatý čtverec – dialektika demokratizace (Naše vojsko, Praha 1990); Budoucnost bez komunismu (Orbis, Praha 1990); Cesta odnikud nikam (Agentura Cesty, Praha 1991); Nezávislá opozice – dialektika demokratky (Sakko, Praha 1991); Ekonomické legendy aneb Tobogan do Bolívie? (Borgis, Praha 1991); Devět životů: Konkrétní dialektika (Sakko, Praha 1992); Epochální iluze (Nadácia Vladimíra Clementisa, Bratislava 1992); Levý blok – dialektika voleb (Sakko, Praha 1992). Sametová normalizace: Výroční zpráva o České republice za rok 1993 (Praha 1994).
Literatura: Jaroslav Boček: Ivan Sviták hrál roli provokatéra a pokušitele (Rudé právo 4, 1994, 255, 31. října 1994); Stanislav Holubec: Ivan Sviták v letech 1990–1994 (Časopis Národního muzea 2001: 48–67); Antonín Liehm: Nestihl zestárnout (Listy 24, 1994, 6: 42–43); Jan Mervart: Věčný rebel Ivan Sviták – středoevropský intelektuál mezi Východem a Západem (České, slovenské a československé dějiny 20. století II., UHK, Hradec Králové 2007: 125–142); Miloslav Petrusek: České sociální vědy v exilu 1948 až 1989 (Sociologické nakladatelství, Praha 2011); Lubomír Vacek: Sociologie v životě a díle Ivana Svitáka (Deset let Klubu sociologů a psychologů 1990–2000. Praha 2000); Jitka Vondrová: Osamělý střelec s provokativními názory (Lidové noviny 11, 1998, 191, 17. srpna 1998).