Třída dělnická

Verze z 11. 12. 2017, 17:03, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)

třída dělnická – v běžném, ale poněkud nepřesném vymezení společenská skupina, do níž patří námezdně pracující vykonávající manuální práci, a to především v průmyslu. V podstatě se pojem t.d. kryje s pojmem proletariát a modré límečky. Každý z těchto pojmů akcentuje jiné charakteristické rysy téže skupiny. T.d. se začala utvářet přibližně v polovině 16. st. vyvlastněním drobných rolníků a řemeslníků, z jejichž řad i z řad dalších soc. skupin se neustále doplňovala. V díle K. Marxe a F. Engelse je jedním ze zákl. pojmů hist.mater. výkladu moderních dějin. Zákl. definičním znakem t.d., jedné ze dvou zákl. tříd kap. společnosti, je podle marx. s-gie odtržení jejích příslušníků od vlastnictví výrobních prostředků. Odtud jsou pak odvozeny další její charakteristiky: postavení ve společnosti, životní podmínky a způsob života, charakter a povaha práce, třídní vědomí a polit. úloha (její hist. poslání, resp. „mise“). Protipólem t.d. je buržoazie neboli třída kapitalistů. V důsledku svého odtržení od výrobních prostředků jsou dělníci nuceni prodávat svoji pracovní sílu za mzdu, kterou si kapitalisté přisvojují formou zisku. Vzrůstající vykořisťování a pauperizace dělníků vede k vyostřování třídního boje, jenž podle názoru Marxe a Engelse zákonitě směřuje k zániku kapitalismu a nastolení tzv. beztřídní společnosti. Úlohou a postavením t.d. v období diktatury proletariátu se zabýval zejm. V. I. Lenin, podle jehož tvrzení v social. společnosti ještě nedochází ke zrušení t.d., která spolu s veškerým obyv. vlastní výrobní prostředky společnosti a pod vedením své avantgardy, kom. strany, je třídou vládnoucí. Realita jak v současných vyspělých záp. společnostech, tak i v bývalých tzv. social. zemích je ovšem poněkud jiná a hist. mise t.d. je často zpochybňována i marx. orientovanými autory.

Nevyhnutelnost konfliktu t.d. s vládnoucí třídou zpochybňuje R. G. Dahrendorf. Mezi nejfrekventovanější argumenty zpochybňující nevyhnutelnost tohoto konfliktu v posledních desetiletích patří: 1. růst životní úrovně dělníků; 2. technol. pokrok měnící jejich pracovní podmínky. V souvislosti s prvním argumentem vznikl pojem „zámožný dělník“, s nímž souvisí představa, že spolu se zmenšováním rozdílů ve spotřebním chování spol. tříd a vrstev se t.d. bude postupně asimilovat do střední třídy. V této souvislosti se hovoří o procesu zburžoazňování t.d. a její integrace do institucionálního rámce existující společnosti. V rámci těchto diskusí se pozornost soustřeďuje nejen na úroveň příjmů a spotřeby dělníků, ale i na jejich způsob trávení volného času, polit. názory apod. Na základě nových charakteristik dělníků v Anglii však došli někteří autoři (např. J. H. Goldhorpe a kol.) koncem 60. l. k závěru, že o zburžoaznění t.d. v současné kap. společnosti nelze hovořit. Podobně druhá linie argumentace, zdůrazňující úlohu technologie ve vývoji vztahů mezi řídícími a výkonnými pracovníky, dochází k odporujícím si závěrům. Jedni poukazují na rozvoj automatizace jako na faktor proměny charakteru práce a postavení dělníka v podniku a usuzují, že povede k integraci t.d. do kap. společnosti (R. Blauner). Jiní na základě úvah o týchž procesech (např. S. Mallet) docházejí k závěru, že aspirace dělníků se přesunou od kvantitativních ke kvalitativním a jejich primárním zájmem se stane management (blíže viz třída nová dělnická). V této souvislosti lze pozorovat návrat k Marxově tezi o prohlubujícím se rozporu mezi spol. povahou práce a anachronickými výrobními vztahy, založenými na soukromém vlastnictví. Analýzy a úvahy o soc. důsledcích rozvoje elektroniky a automatizace vedou v současné době na jedné straně k shromažďování důkazů o postupující proletarizaci současné kap. společnosti, na druhé straně k prokazování její „deproletarizace“.

Životní podmínky dělníků se v každém případě nadále liší od podmínek příslušníků majetnějších tříd: kromě nižších příjmů mají méně jistoty v zaměstnání, jsou častěji nezaměstnaní a chudí, jejich práce je jednotvárnější a namáhavější, mají horší pracovní podmínky, méně šancí na pracovní postup a vzestupnou soc. mobilitu, vyšší úmrtnost, kratší střední délku života a jejich děti méně často dosáhnou vyšších stupňů vzdělání. Proto se řada sociologů soustřeďuje na tyto otázky: 1. proč t.d. tyto rozdíly v životních podmínkách toleruje a účinněji nebojuje za jejich zmírnění; 2. do jaké míry je t.d. z uvedených hledisek homogenní. V souvislosti s 1. otázkou jsou zejm. analyzovány neúspěchy odborového hnutí, volebního chování (např. růst podpory konzervativců v Anglii z řad t.d.) a třídní vědomí. Vysvětlení poklesu radikalismu t.d. v současných vyspělých kap. zemích se hledá ve zburžoaznění dělníků, v ideologické hegemonii těch, pro něž je daná sociální stratifikace výhodná, v určitém pragmatismu dělníků, v usměrňování aktivity dělníků do existujících institucí (procesu tzv. inkorporace), ve zvýšení počtu občanských práv, v institucionalizaci konfliktů a zkvalitnění sociálního zabezpečení ze strany státu. S určitým zjednodušením lze říci, že tvrzení o dalším vývoji kapitalismu a postavení t.d. v něm jsou do jisté míry ovlivňována cyklickým charakterem hosp. vývoje. Zejm. období hosp. vzestupu přináší autorům řadu argumentů k tvrzení o postupné asimilaci t.d. do střední třídy. Takové období bylo v 60. l., kdy se životní úroveň většiny manuálních dělníků neustále zvyšovala, zastavil se růst nezaměstnanosti a děl. radikalismus v některých zemích poklesl (viz např. R. Aron). Ze zorného úhlu autorů nahlížejících strukturu kap. společnosti v rámci teorií sociální stratifikace představují dělníci jen jednu ze soc. vrstev, obvykle označovanou jako nižší. T.d. je zřídkakdy chápána jako homogenní celek.

T.d. je zřídkakdy považována za homogenní celek. Často se hovoří o diferenciaci či struktuře t.d. Zákl. osu této diferenciace tvoří podle většiny autorů příslušnost dělníků (jejich zaměstnáním) k primárnímu hosp. sektoru (zemědělství) nebo sekundárnímu sektoru (průmyslu). V této souvislosti se v marx. s-gii hovoří o zemědělském a průmyslovém oddílu a v jeho rámci o tzv. jádru dělnické třídy, které tvoří dělníci pracující ve velkých průmyslových závodech. Odvětvové (sektorové) hledisko řada marx. i ostatních autorů často kombinuje s kritériem kvalifikace a člení t.d. na hierarchicky uspořádané skupiny, od zemědělských dělníků přes nekvalifikované dělníky v ostatních odvětvích až po dělníky vysoce kvalifikované. Přibírána jsou i další hlediska – např. D. Lockwood pracuje navíc s příjmovými a demogr. charakteristikami a na tomto základě rozlišuje proletariát (tj. dělníky spojené s tradičními průmyslovými lokalitami a se silným třídním uvědoměním), vrstvu tzv. podřizujících se (angl. deferential) dělníků (což jsou především ženy, starší osoby s nízkými příjmy a nekvalifikovaní dělníci) a konečně vrstvu privatizovaných dělníků, tj. majetných dělníků bez skutečného třídního uvědomění, usilujících o dosažení statusu střední třídy.

V rámci úvah o struktuře t.d. se lze setkat s pojmem dělnická byrokracie, což je malá skupina placených funkcionářů v děl. stranách a odborech, inklinující ke spolupráci s vládnoucí třídou. Poměrně často je rovněž užíván pojem poloproletariát, jenž se vztahuje k obyv., které sice vlastní určité výrobní prostředky, ale jeho hlavním zdrojem obživy je námezdní práce. V rámci dogmatické, tzv. m.-l. s-gie byla t.d. social. společnosti chápána jako kval. odlišná od t.d. kap. společnosti. Kritéria kvalifikace, místo bydliště, demogr. kritéria apod. byly zprvu využívány jako deskriptivní údaje při popisu vývoje t.d. v jednotlivých zemích. Později, zhruba začátkem 60. l., začaly být považovány za kritéria vnitrotřídní struktury, resp. diferenciace, a začaly vstupovat do centra zájmu sociologů v bývalých social. zemích. Tuto diferenciační netřídní úroveň zdůrazňovali zejm. pol. sociologové (S. Nowak, J. J. Wiatr, S. Widerszpil, W. Wesołowski aj.). V této souvislosti se objevil pojem kovozemědělec. V sov. s-gii proběhla široká diskuse na toto téma na přelomu 70. a 80. l. Převážná většina sov. autorů vycházela z předpokladu (někdy zamlčeného), že sociální struktura social. společnosti se reprodukuje v rámci pracovní činnosti (viz např. O. I. Škaratan). Struktura t.d. podle názoru těchto autorů odrážela zejm. nestejnorodost práce, promítající se i do dalších charakteristik soc. vrstev, které byly většinou přímo či nepřímo odvozovány od profesní struktury. V rámci úvah o sbližování tříd a vrstev byla zhruba od začátku 70. l. značná pozornost věnována vysoce kvalifikovaným dělníkům, k jejichž označení se často užíval název „rabočij intělligent“.

working class classe ouvrière Arbeiterklasse classe operaia

Literatura: Dahrendorf, R.: Soziale Klassen und Konflikt in der industriellen Gessellschaft. Stuttgart 1957; Goldhorpe, J. H.Lockwood, D.Bechhofer, F.Platt, J.: The Affluent Worker in the Class Structure. Cambridge, Mass. 1968; Lenin, V. I.: Stát a revoluce. In: Lenin, V. I.: Spisy, sv. 33. Praha 1987; Škaratan, O. I.: Problemy sociaľnoj struktury rabočego klassa SSSR. Moskva 1970; viz též proletariát, třída, třída nová dělnická, boj třídní, společnost třídní.

Jadwiga Šanderová