Třídy a třídní boj (MSgS)
třídy a třídní boj (MSgS). Pod toto heslo se obvykle zařazuje problematika sociální diferenciace nebo zvláštního rozvrstvení, které je příznačné a typické pro období takzvané civilizace (epocha dějin, která následuje po období barbarství a vrcholí v etapě kapitalistické společnosti). Epocha civilizace je proto také označována jako období třídní společnosti, protože v této etapě se projevují jako nejstabilnější a nejvýznamnější skupiny třídní a základní vztahy této etapy společnosti jsou vztahy třídní. Rozdělení společnosti na třídy, vznik třídního antagonismu, vzájemný vztah základních třídních skupin, jejich boj, střetnutí i koexistence jsou rozhodující pro charakteristiku civilizace i pro její vývoj. Vlastní epocha civilizace či třídní společnosti se rozpadá na kratší vývojové fáze, pro něž je příznačný různý stupeň rozvinutosti třídních vztahů a existence různých tříd.
Poukázat na existenci třídní diferenciace nebo na boj tříd není ještě žádná vědecká zásluha. Již od samého počátku existence třídní společnosti si třídní skupiny nějak uvědomovaly objektivní rozdílnost svého postavení a důsledky, které z toho vyplývají. Nejčastěji se objektivní třídní vztahy a rozdíly odrážely v hlavách lidí v jevové podobě jako určité závažné rozdíly a nerovnosti. Třídní rozdíly byly postihovány a vyjadřovány jako rozdíly mezi bohatstvím a chudobou, mezi majetkem a nemajetností, rozmařilostí a přepychem na straně jedné a bídou a vyloučením z masy požitků na straně druhé. Třídní rozdíly byly často postiženy i jako protiklady moci a panství, bezmoci a podřízení, jako rozdíl mezi prací a neprací, mezi velením a poslušností atd. Jindy byl rozdíl mezi třídami vyjadřován v kategoriích dolních a horních vrstev, skupin s výsadami a privilegiemi a skupin bez práv a nároků.
Vedle těchto jevových a velmi častých představ se vyskytují určité pokusy o analýzu problému, o vystižení příčin třídní diferenciace a snahy objasnit význam boje tříd pro dějinný pohyb. Známý italský marxistický teoretik A. Labriola uvádí ve své studii o Komunistickém manifestu, že již starověcí historikové a v novější době italští historikové období renesance správně chápali význam třídního boje. Sám však dodává, že teprve až v 19. století bylo možno „učinit ze tříd a jejich střetávání reálný subjekt dějin a vývoj dějin vpřed ztotožnit s vývojem tříd“ (Labriola).
Pro teoretické pochopení vnitřních hlubokých souvislostí mezi pohybem společnosti a existencí tříd i pro vyjasnění podstaty jejich existence bylo nutné, aby vývoj třídní společnosti dospěl do takového stadia, kdy třídní vztahy se staly jasné a průhledné a kdy také třídní diferenciace se intenzívně rozvinula a vyhrotila. V této fázi vývoje (v podstatě vznik a vývoj kapitalistické třídní společnosti) zmizely také všechny patriarchální, stavovské, náboženské a právní závoje, které zastíraly existenci tříd a také bránily hlubší třídní diferenciaci.
V druhé polovině 18. a počátkem 19. století pak přispěli k vytváření obecné teoretické koncepce tříd francouzští a angličtí ekonomové, kteří v podstatě formulovali teorii tříd a třídního boje jako teorii rozdělování, nebo jinak, jako pojetí, které vystupuje ve formě teorie rozdělováni (Quesnay, Turgot, Smith, Ricardo). Někdy bývají také uváděni jako Marxovi předchůdci ještě A. Ferguson a J. Milars. K pochopení vzniku tříd a ke zdůraznění významu třídního boje přispěli francouzští historikové epochy restaurace Quizot, Thierry, Mignet.
Nejvýznamnější teorii tříd a třídního boje však vypracoval Marx spolu s Engelsem. Je nejvýznamnější jednak proto, že je pokusem o celistvou a syntetickou koncepci v rámci materialistického pojetí dějin, jednak proto, že byla formulována a koncipována v souvislosti s pojmem revolučně kritické praxe. Také její význam a vliv ať už z hlediska ohlasu, doby nebo intenzity působení je nesrovnatelný. Je možné říci, že dodnes je Marxova koncepce tříd stále živá, ať již jako východisko a báze souhlasných pokusů a snah o aplikaci a další rozvíjení, nebo jako předmět kritiky a snah o vyvrácení nebo překonání.
Marxova teorie tříd a třídního boje jako součást jeho obecné koncepce dějin předpokládá určité teoretické a metodologické základní principy a zároveň tyto principy lidské, společenskohistorické aktivity doplňuje a konkretizuje. V Marxově pojetí přestaly být třídy statickou daností od přírody, boha či prozřetelnosti nebo vnějšími poměry a okolnostmi předurčenou formou života lidí. V třídách a jejich střetnutích byl objeven subjekt rozporného pohybu civilizace a vznik tříd byl vysvětlen v souvislosti s živelnou ekonomickou činností lidí. Lidé svou živelnou, nezáměrnou ekonomickou, pracovně výrobní činností vyvolali procesy, jež vedly na určitém stupni vývoje nutně ke konstituování tříd, které pak zpětně ovlivnily a předurčily jejich činnost a tvorbu dějin v období civilizace. Pochopení souvislosti existence tříd s určitými historickými fázemi vývoje výroby a práce vytvořilo předpoklad pro pochopení historické nutnosti a podmíněnosti tříd i pro jejich vědeckou kritiku.
Třídy vznikly jako výsledek živelné, ekonomické činnosti lidí i jako následek jevů, které tato základní činnost vyvolala. Ve srovnání s ostatními společenskými vztahy, skupinami a vrstvami je třídní seskupení především a hlavně společenstvím a skupinou ekonomickou, přesněji skupinou ekonomické aktivity. Třídy jsou různé skupiny obyvatelstva, jejichž rozdíly jsou dány různým postavením a různým místem v určitém systému společenské výroby. Historické, vývojové nazírání na výrobní činnost a chápání ekonomie jako produktu činnosti lidí umožňuje stanovit nebo pochopit třídy jako velké skupiny, které se od sebe liší různým druhem ekonomické činnosti a svou činností zaujímají určité místo v určité soustavě společenské výroby. Nebo jinak řečeno, třídy jsou velké skupiny lidí, které se od sebe liší svým místem v určitém systému výroby, svým postavením, kde rozvíjejí svou ekonomickou činnost. Toto pojetí jednoty postavení a činnosti nemá nic společného s pokusy vysvětlovat v duchu ekonomismu a ekonomického faktoru existenci tříd z určitých staticky a nehistoricky chápaných ekonomických poměrů a okolností. V takovém statickém a ekonomizujícím pojetí, kdy se třídy vysvětlují tautologicky jako velké skupiny lidí, které se liší svým poměrem k výrobním prostředkům nebo různými vlastnickými vztahy, není vlastně vznik tříd a podstata jejich existence vůbec vysvětlena. To, co se prohlašuje za základ existence tříd — různý poměr k výrobním prostředkům, vlastnické vztahy — není právě vysvětleno a analyzováno. Různý poměr lidí k výrobním prostředkům, různé vlastnické vztahy musí být historicky a teoreticky objasněny.
Marxovo pojetí tříd nemá nic společného s pojetím ekonomiky jako statického determinačního faktoru, ani s jednostranným izolováním vlastnických poměrů z celkového souhrnu ekonomických výrobních vztahů v určité společnosti. V Marxově pojetí je různý poměr lidí k výrobním prostředkům, různé typy výrobních vztahů výsledkem reálných živelných ekonomických procesů, produktem historicky vzniklého nerovného rozdělení výrobních prostředků mezi různé společenské skupiny. Vlastnictví se nebere jen ve své jevové povrchové stránce jako poměr lidí k věcem, jako dispoziční právo nad věcmi, ale jako historicky vzniklý rozporný vztah mezi lidmi v procesu materiální výroby, který je součástí systému převládajících výrobních vztahů. Tyto výrobní vztahy zahrnující procesy rozdělování výrobních prostředků, dělbu práce, kooperaci, směnu, distribuci a spotřebu spotřebních předmětů, jsou všechny produktem živelné ekonomické činnosti. Vlastnické vztahy Marx nepovažuje ani za jedinou, ani za rozhodující složku systému výrobních vztahů. Vlastnické vztahy se v marxismu zařazují do širšího kontextu určité společenské výrobní soustavy, vyvozují se z úhrnu ekonomické činnosti lidí, kteří si právě prostřednictvím své ekonomické činnosti přisvojují přírodu v určitých ekonomických vztazích.
V Marxově pojetí, které vychází z určité historické formy rozdělení výrobních prostředků a tomu odpovídajících výrobních a vlastnických vztahů, se pak logicky mohou vysvětlit i další znaky a rysy tříd, které v jednostranném pojetí faktorů bývají v různých pojetích vytrhovány a považovány za jediný určující znak nebo faktor. Určitá forma ekonomické činnosti v určitém, historicky daném výrobním systému, má také vždy příslušnou historicky podmíněnou formu přivlastňování bohatství a věcí představujících bohatství, je vždy určitým vztahem lidí v procesu vlastní produkce, znamená vždy určité rozdělení funkcí a rolí při řízení a organizování práce a podmiňuje i formy a rozsah rozdělování podílu na výsledcích výroby.
Známá Leninova definice třídy navazuje v podstatě na Marxovo pojetí a na první místo zařazuje postavení lidí v historicky určitém systému výroby, pak poukazuje na různý poměr lidí k výrobním prostředkům a z těchto určení pak vyvozuje jejich úlohu v organizaci práce i formu a velikost podílu na výsledcích výroby. „Třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým poměrem k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce a tudíž i způsoby nabývání a velikostí onoho společenského bohatství, kterým disponují. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přisvojovat práci druhé, neboť zaujímá rozdílné místo v určité soustavě společenského hospodářství“ (Lenin).
Poslední část definice je zvláště důležitá, poněvadž zahrnuje nezbytný znak každého skutečného třídního vztahu — fakt vykořisťování. Marx svou analýzou ekonomických základů existence tříd objasnil vědecky a nesentimentálně fakt vykořisťování a tím i základ všech základních historických střetnutí tříd. Dějiny všech třídních společností jsou dějinami třídních bojů, nikoli v tom smyslu, že třídní konflikty jsou jediné v období třídní společnosti, ale v tom smyslu, že fakt existence tříd bez ohledu na charakterové vlastnosti tříd nebo úmysly jednotlivců objektivně vytváří bázi pro konflikt a střetnutí zájmů. Třídní boj se v třídní společnosti vede o velikost a formu podílu na výsledcích výroby nebo v konečné instanci o základní změny dané formy a výroby a rozdělování. Přes všechno obviňování pozdějších kritiků Marxe z ekonomismu a z ekonomického determinismu však Marx považuje za hlavní a rozhodující formu třídního boje boj politický. Marx neredukuje všechny vztahy mezi třídami na jednoduchý ekonomický vztah, zkoumá všechny historické i logické formy zprostředkování činnosti lidí v ekonomické oblasti s ostatními sférami dějinné činnosti. Pojetí existence tříd spjatých vždy s určitou historickou formou výroby vede logicky k předpokladu existence dvou základních polárních tříd daného výrobního způsobu. Třída existuje v tomto pojetí jedině tehdy, když ve své ekonomické činnosti stojí proti jiné skupině a vstupuje s ní do určitých vztahů koexistence, ale i boje a střetnutí. Objektivní existence rozdílu mezi určitými skupinami výrobní činnosti je základem jejich vnější odlišnosti. Stojí-li proti sobě dvě skupiny odlišné ekonomické činnosti s odlišnými zájmy a jsou-li ještě formovány jen vnějšími společnými znaky i svým vnějším vztahem odlišnosti vůči sobě, jde o třídy agregáty nebo o třídu o sobě. Zprostředkujícími články přeměny vnějších třídních skupin v střetávající se organizované a uvědomělé subjekty dějinného pohybu jsou právě politika a ideologie. V každé dvojici polárních tříd je jedna třída vládnoucí ekonomicky také třídou vládnoucí politicky. Její politické panství nespočívá v osobní ani v mechanické totožnosti ekonomické třídní skupiny se státem nebo státními institucemi. Třídní podstata státu se projevuje v tom, že jako mocenská instituce ochraňuje a konzervuje základní existenční podmínky daného řádu, které umožňují vykořisťování určité třídy třídou jinou, že jeho základní činnost nepřekračuje a neporušuje kolektivní zájem třídy panující ekonomicky. Marx i Engels rozlišují mezi třídou ekonomicky aktivní nebo ekonomicky aktivní částí třídy, mezi politicky aktivní částí třídy, jindy mluví o politických a literárních představitelích třídy nebo o ideolozích třídy. Kromě tohoto rozlišování uvádí Marx ještě jako zvláštní skupinu spjatou s ekonomicky vládnoucí třídou a současně personifikující relativní samostatnost státu a jeho odcizení — byrokracii.
Stát je organizací, v níž ekonomicky vládnoucí třída prosazuje a uskutečňuje své základní obecné zájmy proti jiné třídě i proti odstředivým a skupinovým zájmům uvnitř třídy vlastní. Politický třídní boj je koncentrovaným výrazem a prosazením základních celotřídních zájmů polárních tříd. I vykořisťovaná a utlačená třída realizuje a prosazuje své celotřídní zájmy v třídním politickém boji, pro který je nezbytná její politická organizace a snaha prosadit své celotřídní zájmy jako zájmy politické a později i státní. Nezbytným zprostředkujícím článkem přeměny vnější třídy o sobě, třídy — agregátu v třídu pro sebe v historicky aktivní a samostatný subjekt je třídní ideologie a ideologický třídní boj. Rozvinutý a organizovaný, uvědomělý třídní boj nabývá nejrůznějších historických podob a forem. Vrcholí v sociální revoluci, v likvidaci staré státní moci, v základní přeměně systému ekonomických vztahů, vede ke vzniku nové revoluční moci, která uvolňuje a prosazuje prvky nového řádu s novým systémem ekonomických vztahů a ekonomické činnosti.
Marxova koncepce tříd byla rozvinuta a rozpracována na základě analýzy a poznání třídní struktury kapitalistického výrobního způsobu. Je organicky spjata s učením o historické úloze proletariátu, o revoluční úloze dělnické třídy. Koncepci třídního boje dovádí až k myšlence historické nutnosti diktatury proletariátu. Tato diktatura má být jen historicky přechodnou institucí na cestě k beztřídní komunistické společnosti.
Marxova a Engelsova koncepce tříd a třídního boje měla ohromný vliv na řadu společenských věd v druhé polovině 19. století a všechny základní koncepce tříd a třídního boje jsou pod jejím vlivem, fakticky z ní vycházejí a jsou na ní závislé jak v souhlase, tak ve snaze o kritické odmítnutí. V období II. internacionály byla teorie tříd řadou takzvaných ortodoxních stoupenců marxismu buď revidována (Bernstein), nebo zvulgarizována (Kautsky, Cunow).
Teprve koncem 19. a počátkem 20. století se vedle marxistické koncepce a často v tiché nebo otevřené polemice s ní začíná používat pojem společenská třída v jiném smyslu než u Marxe. Jde o koncepce, které odmítají údajný striktní ekonomismus a orien- tují se na subjektivní stránky třídních vztahů, zdůrazňují psychologické momenty, zkoumají prvky třídního vědomí, pocity třídní příslušnosti, hodnocení statusu nebo ztotožnění s určitou třídou nebo se uvádějí jiné „faktory“ než ekonomické. Proti Marxově údajnému striktnímu ekonomickému determinismu v pojetí tříd zavádí Max Weber své pojetí třídy v pojmech rozdílu mezi „třídou“ a „stavem“, používá pojmu status a poukazuje na význam moci a prestiže pro společenskou diferenciaci. Ve 20. letech se začínají ve Spojených státech amerických rozvíjet přístupy ke zkoumání sociální diferenciace, které bud vůbec neznají Marxovo pojetí, nebo jsou výslovně či mlčky zaměřeny proti Marxově koncepci. Rozvíjí se teorie nebo — přesněji — přístup, který se později běžně označuje názvem stratifikace sociální. Pojem třídy se buď vůbec neužívá, nahrazuje jej termín strata, nebo se používá jako kategorie horizontální stratifikace vedle řady dalších vrstev sociální stratifikace, jako je kasta, stav, etnické skupiny apod. V rámci tohoto obecného pojetí termín třída nemá přesný a jednoznačný význam. Jako termín horizontální stratifikace může být pojem třídy spojován s ekonomickou mocí, zaměstnáním, pociťovaným statusem, kulturními rozdíly nebo s kombinací těchto faktorů. Většina prací americké sociologie 20. a 30. let, i když používá termín nebo pojem třída, nepatří vlastně do obecné teorie tříd a patří především do prací z oblastí sociální stratifikace (Lyndovi, Warner, Dollard aj.). I v poválečném období převládají stratifikační tendence a koncepce, přenášené ze Spojených států amerických do Evropy. Poválečné západoněmecké slovníky sociologie ani neuvádějí heslo třídy nebo třídní boj. Problematika tříd nebo třídních konfliktů se skrývá pod hesly sociální rozvrstvení nebo stratifikace a je dotčena především v té míře, v níž vyvrací údajnou zaostalost, spekulativnost a metafyziku nebo ekonomismus Marxova pojetí třídy. Teprve poslední desetiletí přinášejí znovu některé práce, které překračují úzký horizont koncepcí sociální stratifikace se subjektivními přístupy měření a hodnocení společenské diferenciace statusu a prestiže. Tyto práce se obracejí výslovně k Marxovu odkazu, i když často kriticky a s povrchním přístupem. Někteří autoři, zabývající se teorií konfliktu, obnovují onen celospolečenský a často i kritický přistup k současnému kapitalismu, vidí společenské konflikty a srážky, protikladnost zájmů, usilují o vypracování teoretických metodologických východisek (Dahrendorf, Coser, Aron, Gurvitch). Opakují se sice často neoprávněné výtky vůči Marxovi, ale základní linie zájmů a způsobů přístupu přináší řadu podnětů a dává sociologii nové možnosti a klade nové otázky. Množí se pokusy o analýzu konfliktů tříd a jejich současné formy řešení (problémy institucionalizace sociálních konfliktů, otázky depolitizace, vztah třídních konfliktů ke konfliktům rasovým, náboženským a etnickým, vztah tříd k moci a k jejím vykonavatelům). Cenné podněty dávají demokraticky zaměřené a kriticky orientované práce o vládnoucích elitách v kapitalistických zemích (Mills). Řada autorů tohoto zaměření se znovu vrací k tradici významných teoretiků tříd a třídního boje. Marx se nemusí vždy jevit jako zastaralý a primitivní zástupce ekonomického redukcionismu. Oživují znovu diskuse o problému třídní dichotomie a trichotomie, nadhazují se problémy modelování třídní struktury (Ossowski). Nové otázky přinesly studie o problematice nových středních vrstev, objevil se problém střední třídy (Mills, Croner, Millar aj.). V nové podobě se vytyčují otázky o možnostech beztřídní společnosti, když dosavadní propagandistické deklarace o mizení tříd ve společnosti rovných a rovnoprávných spotřebitelů konzumní společnosti se nepotvrzují. Problém tříd a třídního boje trvá dokonce i v klasické podobě v zaostalých a rozvojových zemích, kde nezmizely ani údajně anachronické jevy, jako občanské války, revoluce, povstání, kontrarevoluční převraty i násilné výbuchy nezkušených a neorganizovaných zbídačených mas. Přes všechna tvrzení o tom, že Marxova koncepce třídní společnosti je oprávněná jen v té míře, v níž vystihuje určitou přechodnou etapu vývoje industriální společnosti 19. století, nepřestává být problematika, kterou nadhodili a snažili se objasnit Marx, Engels i Lenin, velmi atraktivní a metodologicky podnětná a aktuální. Společenský vývoj — přes všechen nesporný pokrok a významná zlepšení v postavení pracujících tříd v řadě zemí — neztratil svůj konfliktní a často i katastrofický ráz. Ani v poslední době společenský vývoj nezačal být dílem všeobecné koordinované, plánované spolupráce všech, ale je dílem a výsledkem konfliktů a zápasů, v nichž konflikty a zápasy třídní hrají i nadále svou úlohu. Jejich teoretické sociologické objasnění a zpracování je nemožné bez určitých metodologických a teoretických předpokladů obecné sociologické teorie třídy, sociálních konfliktů a třídních bojů.
Literatura: Aron R., La lutte des classes, Gallimard, Paris, 1964; Dahrendorf R., Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft, F. Enke Verlag, Stuttgart, 1957; Duverger M., Sociologie politique, Presses Universitaire de France, Paris, 1967; Hochfeld J., Studia o marksowskiej teorii społeczeństwa, Warszawa, 1963; Lenin V. I., Velká iniciativa, Vybrané spisy II, Praha, 1950; Marx K., Engels B., Třídní boje ve Francii, Vybrané spisy I., Praha, 1950; Marx K., Engels B., Komunistický manifest. Vybrané spisy I., Praha, 1950; Michňák K., Urbánek E., Společenské třídy, Praha, 1964; Ossowski St., Struktura klassowa w społecznej świadomosci, Łodž, 1957; Urbánek E., Struktura a dynamika třídní společnosti, Acta Universatis Carolinae, Praha, 1966.