Teige Karel

Verze z 8. 12. 2018, 22:59, kterou vytvořil imported>Admin (Přidána poslední věta Karel Teige je autorem některých publikacíKnižní bibliografii české sociologie.)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Teige Karel

v Praze
v Praze

Teige soukromě absolvoval obecnou školu, dětství prožil v Neveklově, jeho otec byl hlavním archivářem města Prahy. Maturoval v Praze na gymnáziu v Křemencově ulici a od roku 1919 studoval dějiny umění na Karlově univerzitě v Praze, rigorosní práci však předložil až v roce 1946 (šlo o již publikované studie Jarmark umění a Jan Zrzavý). Po absolutoriu filosofické fakulty působil jako výtvarný referent Času a poté v téměř nespočetné řadě časopisů, novin a periodik, z nichž některá sám zakládal a řídil, např. v Právu lidu (1919–22), Činu (1922), Orfeovi (1920–21), Pásmu (1925–26), ReDu (1927–31), Zemi sovětů (1931–35), po druhé světové válce v Kvartu (1948–49). Současně inicioval a redigoval řadu sborníků. V meziválečném období byl čelným představitelem české levicové avantgardy, podílel se na vzniku a vydávání Devětsilu (1920–32), působil jako představitel levicově orientované inteligence ve Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem, v Levé frontě apod. Několikrát navštívil Paříž a v roce 1925 byl v Moskvě, v letech 1929–30 byl docentem proslulého Bauhausu v německém Dessau. Na sklonku 30. letech ostře kritizoval moskevské procesy (podobně jako Záviš Kalandra), takže se stal nepohodlným i po únoru 1948. Bylo mu znemožněno jakékoliv veřejné vystupování, nicméně právě z tohoto období zůstalo několika zásadních, bohužel dosud jen částečně publikovaných textů.

Teige je znám jako teoretik umění, výtvarný a literární kritik, jako aktivní výtvarný umělec (tvořil surealistické koláže), jeho přínos k sociologii však vlastně dodnes nebyl podrobněji prozkoumán. Jeho myšlenkový vývoj (jen volně se sociologií spjatý) lze podle Jiřího Sedláka členit na tři vývojové etapy. Po krátké předehře „proletářského umění“ následovalo období čisté poezie a současně užité tvorby (tzv. dualitní období), což odpovídalo „dualitě“ imaginativního poetismu (ostatně jediného osobitého českého básnického směru) a racionálního konstruktivismu (v jehož rámci se konstituoval také český architektonický funkcionalismus, svébytný a originální). Druhé období bylo spojeno s osobností Vítězslava Nezvala a se surealismem (by-li Nezval hlavním tvůrcem českého surealismu, Teige byl jeho hlavním teoretickým mluvčím, obhájcem a protagonistou). Třetí vývojová fáze byla spojena s obdobím poznamenaným protektorátem (1939–45), kdy se Teige pokoušel o esteticko-filosofický systém vtělený do nedokončeného spisu Fenomenologie umění. Své „jediné a definitivní dílo“, totiž Fenomenologii umění, Teige rozvrhl do deseti částí, z nichž dokončil jen dvě: Sociologický půdorys (Od renesance k Francouzské revoluci) a Bastila akademismu, ostatní části jsou psány nesoustavně a v podstatě příležitostně (Toulouse-Lautrec, Podstata romantismu, Fantaskní umění aj.). Vydání Teigovy knihy by bylo asi záslužné vzhledem k jeho osobitému pojetí fenomenologie, které není spjato přímo s Husserlem a už vůbec ne s Heideggerem.

Pro atmosféru uvnitř meziválečné levice je příznačné, že již v roce 1930 se diskutovalo mezi marxisticky orientovanými intelektuály, o tom co se udělalo pro „ideologikou ujasněnost“ z hlediska historického materialismu v oblastech uvažování o umění. Bedřich Václavek konstatoval: „Štyrský tvrdí o Teigovi, že nemá v základních otázkách jasno, Sekanina si myslí, že jsme udělali málo, Fučík, že nic. Nuže, myslím, že Teige je právě člověk, který v podstatných otázkách naší avantgardy je nesporně nejujasněnějsí“ – a měl i z hlediska historické retrospektivy pravdu. Teige ale nebyl „dogmatik“ (jakkoliv sympatizoval se socialistickým realismem jako programem, nikdy jej nepřijal jako závaznou estetickou doktrínu), ostatně již jeho surealistická orientace byla silně antidogmatická. V téže době Teige vydal knihu K sociologii architektury (1930), která je pozoruhodná tím, jak anticipoval řadu prvků pozdně moderní i soudobé kritiky architektonického estetismu: „To, co rozvoj architektury brzdí, je především akademická, estetizující architektura a dekorativní umění. Funkcionální a konstruktivní stavební tvorba však dospívá k požadavkům, jakých vládnoucí třída nechce a nemůže realizovat.“ Teige ovšem netušil, k jakým zvratům mělo dojít v 50. letech. Známé jsou z této doby diskuse o „kolektivním bydlení“ či o „nejmenším bytě“, které měly ukázat na nezbytnost řešení bytové otázky kultivovanými prostředky. Vratislav Effenberger v doslovu k posthumně vydané knížce Teigově mluví o „Teigeho mnohaletém dramatickém dialogu s corbusierovskou estetikou“, což pouze dokládá hloubku, s níž sociologicko-estetické aspekty architektury, urbanistiky a bydlení autor promýšlel. Teigeho kniha o Vladimiru Majakovském (1936) narazila již na přímý odpor marxistických teoretiků včetně Václavka. Ostatně Václavek vytýkal Teigemu později i jeho příklon k surrealismu a neporozumění „umělecké tvorbě inspirované socialistickým revolučním obsahem doby“.

V roce 1950 Teige napsal studii Pokus o názvoslovnou a pojmoslovnou revisi, členěnou na část o realismu a formalismu. V této studii najdeme dodnes nejhlubší analýzu socialistického realismu ve výtvarném umění, poučenou celým vývojem nejen umění avantgardního (jako protipólu socialistického realismu), ale i umění klasického a dokonce akademického (jak jej u nás reprezentovali třebas Brožík a Ženíšek, na něž ostatně Teige odkazoval). Proto si Teige mohl dovolit radikální kriticismus, znal totiž tradici ruského realismu („je rozpjatý od akademického klasicismu a romantismu historií a legend až k žánrovému ilustrativnímu realismu“), ale i realismu francouzského („ten se neprovinil tím, že byl realismem, ale tím, že jeho kořist skutečna je tak strašně nuzná, nezáživná a mdlá“). Teige se vyjádřil nesouhlasně k tehdy vydané brožuře Kramářově, polemizoval s kritiky Lukácsova – velmi konformního – pojetí realismu, přel se s Gorkého a samozřejmě se Ždanovovou definicí realismu atd. Své úvahy o socialistickém realismu, na němž niť nezůstala suchá (a právem), uzavřel: „Realismus požadovaný dobou nebo přesněji řečeno politickými institucemi, není však nový. Kdykoliv politický lodivod, ať pravicový nebo levicový, z prudkého strhujícího proudu sociálního a mocenského dění připluje k pevnině umění, přistane vždy – na pravém břehu… Pracují-li politické velehory ku porodu, narodí se vždycky realismus – na to můžete vzít jed.“

Knihy: Jan Zrzavý (Aventinum, Praha 1923); Archipenko (Devětsil, Brno-Juliánov 1923); Film (V. Petr, Praha 1925); Stavba a báseň: umění dnes a zítra (Vaněk & Votava, Praha 1927); Sovětská kultura (Odeon, Praha 1927); Svět, který se směje (J. Fromek, Praha 1928); Manifesty poetismu (Odeon, Praha 1928; spoluautor V. Nezval); K sociologii architektury (Odeon, Praha 1930); Nejmenší byt - bytová krise - reforma bydlení - byt pro existenční minimum - rodinný, nájemný a kolektivní dům - regulace obytných čtvrtí - nové formy domu a bytu - hnutí za lidový byt (V. Petr, Praha 1932); Zahradní města nezaměstnaných (Levá fronta + M. Pavlová, Praha 1933); Práce Jaromíra Krejcara (V. Petr, Praha 1933); Architektura pravá a levá: Stavovské otázky architektů a stavitelů (Levá fronta + M. Pavlová, Praha 1934); Jarmark umění (F. J. Müller, Praha 1936); Vývoj sovětské architektury (Praha 1936); Vladimír Majakovskij: K historii ruského futurismu (J. Prokopová, Praha 1936); Surealismus proti proudu (Surrealistická skupina, Praha 1938; 2. vyd. 1993); La photographie moderne en Tchécoslovaquie (Orbis, Praha 1948; ed. Vratislav Effenberger); Vývojové proměny v umění (Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1966); Svět stavby a básně: studie z dvacátých let (Československý spisovatel, Praha 1966; ed. Zina Trochová); Karel Teige a film (Filmový ústav, Praha 1966; ed. Petr Král); Zápasy o smysl moderní tvorby: Studie z třicátých let (Československý spisovatel, Praha 1969); Výbor z díla (Aurora, Praha 1994; eds. Jiří Brabec a Vratislav Effenberger).

Sborníky: Revoluční sborník Devětsil (Večernice + V. Vortel, Praha 1922; spolueditor J. Seifert).

Literatura: Karel Srb: Karel Teige (Torst + National Museum of Literature, Praha 2001).

Miloslav Petrusek


Karel Teige je autorem některých publikacíKnižní bibliografii české sociologie.