Teorie míru

teorie míru – v zásadě teorie dokazující neužitečnost války a prospěch i možnost soužití v míru. První s-gické t.m. v dílech A. Comta a H. Spencera jsou koncipovány jako teorie poklesu války. Lidstvo podle jejich úvah prošlo vývojem od feudálně-vojenského systému k uspořádání „průmyslově-mírovému“ (viz společnost vojenská a společnost průmyslová). Útvary průmyslově-mírové jsou „užitečnější“, a proto podle Comta nahrazují vojsko, armádu, které ztrácejí na svém významu. Ve feudálních válkách vyhrávala vždy jedna z válčících stran, v moderní válce však prohrávají obě strany, proto je válka na ústupu. Tyto první s-gické t.m. jsou poznamenány dobou svého vzniku, výrazně však ovlivnily pozdější mírová hnutí i pozdější s-gické teorie stojící v opozici proti teoriím války, mezi něž patří např. klasická Lippertova kritika tvrzení L. Gumplowicze o válce jako iniciátoru rozvoje civilizace a kultury. V 30. l. rozvíjel tuto pacifistickou tradici F. W. Znaniecki v dílech Ludzie terazniejsi i cywilizacja przyszlosci a Social Action. Neprospěšnost a neužitečnost války spojoval s kategorií „zájmu na válce“, tvrdil, že naprostá většina lidí nemá zájem na válce a válečných dobrodružstvích a dovozoval, že pro spol. vývoj není válka nezbytností. V této tradici na začátku 40. l. pokračoval Quincy Wright především ve svém obsáhlém díle A Study of War, kde spojuje zachování míru s otázkou rovnováhy moci. Ale Wright si uvědomoval, že rovnováha moci může vést k nacionalismu, který je vždy nebezpečím pro mír, proto podle něho měla „chránit každého člena rodiny národů od toho, aby se stal všemohoucím“. Velký vliv na proměny těchto teorií měla 2. svět. válka a poválečný vývoj ve světě. Byl narušen mj. tzv. profesionální izolacionismus a došlo k užšímu sepětí mezi vědou a politikou. Určitou kontinuitu s těmito teoriemi prokazuje počátkem 60. l. dílo Hardiase T. Muzumdara, který o míru jako o význ. hodnotě psal již ve své knize Invitation to Peace v r. 1939, pak za 2. svět. války v knize The United Nations of World. V jedné ze svých posledních prací, The Grammar of Sociology, požaduje, aby humanitní vědy přešly od analýzy lidských mikrovztahů k analýze makrostruktury a pomohly zde nastolit nový konsensus, který by zachovával dvojici principů: satja (pravda) a ahinsa (nezávislost, láska). Mír může být podle Muzumdarovy koncepce nastolen pouze na základě nového konsensu na bázi nacionalismu, internacionalismu, zamítnutí války a vytvoření metod pro vedení rozhovorů mezi národy. Internacionalismus je možný jen na základě svobodné dohody národů a je společně se svobodou národů vlastním obsahem svět. mírového hnutí.

Na začátku 70. l. se t.m. věnovala řada autorů: K. E. Boulding, J. V. Galtung, M. Mead, G. Sharp. Všichni vycházejí z předpokladu, že mír je vlastností soc. systému, ale nikoliv každého. Podle Bouldinga elementární systémy (rasy, hosp. skupiny a nár. státy) zahrnují pojem míru do konfliktního systému, přestože je pro ně potřebný, v čemž lze spatřovat největší obtíž, protože negativní definice zmenšují atraktivnost používání pojmu mír. Boulding proto uvedl dva odlišné významy tohoto pojmu: 1. je to vlastnost systému jako celku a existuje rozsáhlá škála intenzity této vlastnosti; 2. je dán hranicí systému, jež strany v konfliktním vztahu rozděluje na dvě skupiny – mírovou a ne-mírovou. V mezinár. vztazích je přechod mezi válkou a mírem formalizován různými dohodami a smlouvami, i když existují i hraniční případy, kdy je těžké je rozdělit. Mír je zlomen v systému, který představuje ostrý přechod od nejmírnější k nejostřejší formě konfliktu. V každém systému existuje množství různých hranic a fází, ale pravděpodobně jedna hranice je nejhlubším zlomem. V mezinár. vztazích se může projevit vysoký stupeň nepřátelství, aniž dojde k válce. Stabilní demokr. systém vydrží větší napětí, aniž dojde k selhání. Pro každý systém by se podle Bouldinga mohla stanovit míra optimálního napětí s tím, že bychom předpokládali, že naprostá nekonfliktnost neexistuje. Problémem ale zůstává přesnější stanovení optimální hodnoty nebo intervalu napětí, jemuž je systém schopen vzdorovat. To je záležitost mechanismu sociální kontroly všeobecného stavu systému v kategoriích napětí a mírumilovnosti . Jestliže je systém příliš mírumilovný, můžeme jej uvést do pohybu; je-li příliš bojovný, můžeme jej zmírnit. Čím dokonalejší je kontrola, tím vyšší stupeň napětí si může systém dovolit. Konflikt si můžeme dovolit jen tehdy, napsal Boulding, jsme-li si jisti, že jej dovedeme kontrolovat a že nás nepřivede do neštěstí. V mezinár. vztazích nespatřuje dostatečnou záruku kontroly míry konfliktu. Proto navrhoval, aby systém kontroly představoval kybernetický mechanismus se schopností přiblížit všeobecnou míru konfliktu ideálnímu stavu. Boulding nalézá pro svou koncepci 3 hlavní soc. subsystémy: 1. směnný („něco za něco“); 2. integrativní, postavený na schopnosti vzájemného vcítění; 3. hrozeb, tj. očekávání nepříjemných následků chování. Ve všech těchto subsystémech může nastat konflikt. Sociální systém je směsicí těchto tří elementů, ale obvykle jeden převládá (např. církev a rodina jsou podle Bouldinga především integračními organizacemi). Systém hrozeb může být klasifikován jako unilaterální nebo bilaterální a může se projevit: a) podrobením (jestliže ohrožovaná strana poslechne, hrozby se neuskuteční), b) vzdorem, c) protihrozbou (na špatnou akci odpověď stejného druhu). Analýza systému hrozeb může vést k objasňování významu zbrojení v určitém soc. systému. Hlavní smysl zbrojení spočívá v zesilování hrozby. Problém je komplikován i tím, že organizace jako nár. státy nebo jejich bloky nejsou homogenní a že je lze chápat jako soustavy rolí, přičemž výměna osob ve zvl. důležitých pozicích může chování organizace podstatně změnit. Bouldingova t.m. je verifikovatelná jen s velkými obtížemi.

Nový typ t.m. přinesla 80. l. pod vlivem mezinár. událostí (války na Středním východě, vývoje nových nukleárních zbraní, vzniku četných hnutí požadujících zastavení závodů ve zbrojení) a aktivity profesionálních uskupení vědců (lékařů, historiků, ekologů, pedagogů aj.). Nezanedbatelným podnětem pro orientaci těchto teorií bylo jednání tzv. Palmeho komise, která začala pracovat v r. 1980. Ve zprávě, kterou vydala v r. 1982, se uvádí, že je nanejvýš důležité nahradit doktrínu o vzájemném odstrašování alternativou „společné bezpečnosti“ a že neexistuje žádná naděje na vítězství v nukleární válce. V r. 1985 Anders Boserup začal v Kodani pracovat na „teorii neofenzivní obrany“. Situaci v Evropě označil jako „subnukleární“, protože všechny – i nukleární – projevy války by se octly ve stínu nukleárních arzenálů dvou supervelmocí. Za ústřední pojem považuje „stabilitu“, která nevychází z rovnosti, ale z nerovnosti síly útoku a obrany. Rozlišoval stabilitu ve vztahu k záměrnému napadení, k eskalaci ve válce, k vojenskému soutěžení a jednotlivé typy stability považoval za komponenty společné bezpečnosti. V r. 1985 a 1986 vzniklo několik teor. příspěvků považujících za význ. kategorie důvěry a spolupráce. Tak Sissela Boková tvrdí, že lidé mají tendenci přehánět potřebu důvěry a nebezpečí nedůvěry bez přihlédnutí k jejich delikátnímu vyvážení, jež je nezbytné pro fungování každého vztahu. Ve vztazích mezi občany a vládami nebo mezi státy by měla působit důvěra, která není slepá, a nedůvěra, která se zakládá na zkušenosti a jejíž příčiny by se měly odstraňovat, protože ochromují šance pro dohodu a spolupráci. Za naléhavé pokládá Boková paralyzování vládních praktik, které bezprostředně poškozují možnost mezinár. spolupráce a mezi něž patří především dezinformace, utajování informací, závody ve zbrojení a agresivní propaganda, což jsou faktory ne společné bezpečnosti, ale „společné nebezpečnosti“.

K specif. teorii spolupráce vědců a ostatních soc. skupin dal podnět Klaus Gottstein z mnichovské Max Planck Gesellschaft. Podobně jako Muzumdar uvažuje o funkční celistvosti současného světa, o tom, že moderní věda a technologie způsobily, že svět se podstatně zmenšil a zanikla dřívější izolovanost kultur a že jedinou cestou, jak při životě udržet jejich bohatství, je „být tolerantní a kooperativní“, vyhnout se dominantnímu chování, neohrozit mírový proces. Překážky spolupráce spatřuje Gottstein především v existenci agresivního chování (viz agrese, které považuje za důsledek strachu. Úkolem vědců je podle něho: 1. vytvářet příklady spolupráce a „skupinového cítění“ s tím, že vše lidské patří do jedné skupiny, s níž se ztotožňujeme, a že jediným nepřítelem, který ohrožuje tuto skupinu i kontinuitu lidské civilizace, je naše ztráta rozumu a zdravých smyslů; 2. nést specif. odpovědnost za osud lidstva, která vyplývá z toho, že: a) věda ovládá většinu poznatků potřebných pro hledání východisek ze současné bezvýchodnosti, b) vědci nejen že studují komplikované problémy, ale také revidují závěry, jestliže nově objevená fakta ukazují na nezbytnost takové revize, c) na rozdíl od politiků se vědci zabývají problémy dlouhodobě, protože nejsou závislí na tom, zda budou zvoleni či nikoliv, d) většinu význ. problémů ve vědě lze řešit jen na úrovni mezinár. spolupráce, e) současný svět je formován vědou, což je hlavní důvod specif. odpovědnosti vědců. Na přelomu l. 1987 a 1988 vznikal na katedře s-gie univerzity v Kodani výzk. projekt European Security – Problems of Research on Non-military Aspects, jehož autory jsou E. Jahn, P. Lemaitre a O. Waver. Projekt se zabývá některými kategoriemi podnětnými pro vytváření budoucí jednotné Evropy, např. představou nepřítele, nacionálními stereotypy, nepolit. faktory bezpečnosti, závislostí vojenských aspektů bezpečnosti na politice, aktéry a dynamikou vývoje evrop. bezpečnosti.

theory of peace théorie de la paix Friedenstheorie teoria della pace

Literatura: Bok, S.: Common insecurity. In: Policies of Common Security. London 1985; Boserup, A.: Non-Offensive Defence in Europe. In: Defending Europe: Options for Security. London 1985; Gottstein, K.: Scientific and Cultural Cooperation as a Means for Reducing East-West Tension. In: Proceedings of the Thirty-sixth Pugwash Conference on Science and World Affairs. Budapest 1986; Jahn, E. – Lemaitre, P. – Waver, O.: European Security – Problems of Research on Non-military Aspects. Copenhagen 1987; Krippendorff, E. ed.: Friedensforschung. Köln, Berlin 1970; Muzumdar, H. T.: The Grammar of Sociology. Bombay 1966; Spencer, H.: Filozofie souborná. Praha 1901; Wright, Q.: A Study of War. Chicago, Ill., 1967.

Emanuel Pecka