Teorie mezního užitku
teorie mezního užitku – je to teorie hodnoty rozvinutá neoklasickou ekonomií. Pojem mezní užitek je chápán jako subjektivně pociťovaný význam poslední jednotky dané zásoby určitého statku, která uspokojuje nejméně důležitou potřebu spotřebitele. Takto měl být vyřešen známý Smithův paradox diamantu a vody (vysoká směnná hodnota a nízká užitečnost a naopak), který ekonomové považovali za překážku využití užitečnosti při určení hodnoty v ekonomickém smyslu. Snaha vysvětlit hodnotu a cenu na základě užitečnosti má dlouhé tradice v angl. a fr. literatuře. T.m.u. byla poprvé rozvinuta v pracích C. Mengera, W. S. Jevonse a M. E. L. Walrase. Spočívá na dvou principech, které byly pojmenovány Gossenovy zákony. První je zákon uspokojování potřeb, resp. zákon klesajícího užitku, který praví, že postupným uspokojováním určité potřeby její intenzita klesá (jde vlastně o vyjádření psychol.-fyziologických procesů, které probíhají při uspokojování některých potřeb, neplatí to však obecně). Druhý je zákon rovnoměrného uspokojování potřeb, resp. zákon vyrovnávání mezních užitků, který tvrdí, že největšího požitku z uspokojení rozmanitých potřeb lze dosáhnout tehdy, když se mezní užitky spotřebovávaných statků vzájemně rovnají. Jako třetí Gossenův zákon se uvádí zásada, že největšího požitku z uspokojení nějaké potřeby, které si musí člověk zajistit vlastní prací, lze dosáhnout tehdy, přeruší-li se uspokojování takové potřeby v okamžiku, kdy se míra užitku rovná míře újmy z práce, která užitek umožnila. T.m.u. vystupovala od svého vzniku ve dvou podobách: v rak. škole měla čistě verbální podobu, zatímco Jevons a Walras ji formulovali matem. Předpokládala se měřitelnost užitečnosti. Tvůrci t.m.u. zastávali hypotézu, že spotřebitel je schopen měřit absolutní velikost užitku, který mu dává spotřeba určitého statku, a tedy i porovnávat velikost užitečnosti různých statků. V matem. verzi t.m.u. odpovídá této hypotéze aditivní funkce užitečnosti a s ní spojené operace.
V dalším vývoji byla t.m.u. kritizována pro zjednodušené utilitaristicko-hédonistické pozadí a etické zabarvení samého pojmu užitek i pro svou hypotézu o měření a porovnávání užitku, protože neexistovala uspokojivá jednotka míry. Z této atmosféry vyšly dvě tendence dalšího vývoje t.m.u.: 1. snaha odstranit z pojmu užitek utilitaristicko-hédonistický nános používáním jiných neutrálních pojmů, např. ofelimita (V. Pareto); 2. zavedení ordinalistického přístupu, který popírá měřitelnost užitku a podle něhož je spotřebitel schopen vyjádřit velikost užitku jen řadovými čísly, aby tak projevil, že dává přednost většímu užitku před menším (zjištuje se tedy jen pořadí důležitosti, kterou spotřebitel přikládá určitým kombinacím statků, tj. „preference spotřebitele“). Původce tohoto pojetí V. Pareto je autorem tzv. křivek indiference (lhostejnosti) spotřebitele. Možnosti tohoto paretovského aparátu byly dále využity v hypotéze mezní míry substituce a hypotéze „projevených preferencí“. Podle představ svých autorů měla t.m.u. jako alternativní teorie hodnoty vyvrátit všechny ostatní koncepce hodnoty a ceny. Pozitivní přínos t.m.u. je především v oblasti teorie poptávky a spotřeby; postupně se měnila v teorii, která vysvětluje chování spotřebitele na trhu. V pojetí t.m.u. mohou mít vlastní hodnotu jen spotřební statky a služby. Tržní ceny kapitálových statků jsou vykládány buď teorií imputace, která má vysvětlit, jakou část hodnoty konečného výrobku je třeba přičítat, imputovat jednotlivým výrobním faktorům, nebo hypotézou, že jde o kapitalizování očekávaného výnosu (rak. škola), anebo konečně teorií mezní produktivity, aplikováním marginálního principu na výrobu (podle účinnosti poslední jednotky sledovaného výrobního faktoru).
theory of marginal utility théorie de l'utilité marginale Theorie des Marginalnutzens teoria dell' utilità marginale
Literatura: Hicks, J. R.: A Revision of Demand Theory. Oxford 1956; Pareto, V.: Manuel d'économie politique. 1909; Samuelson, P. A. – Nordhaus, W. D.: Ekonomie. Praha 1991; Seligman, B. B.: Maincurrents in Modern Economies. New York 1962; Sojka, M. ed.: Dějiny ekonomických učení. Praha 1991.