Teorie sociální antické
teorie sociální antické – teorie o společnosti a státě se začaly utvářet ve 4. st. př. n. l. v tehdejším Řecku. K jejich vzniku přispělo zásadním způsobem několik skutečností. Předně to byl všestranný rozvoj řec. společnosti. Ta měla již také bohaté polit. dějiny, v nichž se stále střetávaly zájmy zámožných aristokratů a širokých lidových vrstev. Důležitou složkou polit. života zde proto bylo ustanovování zákonů. V řec. dějinách také docházelo k mnoha konfliktům mezi jednotlivými městskými státy (polis, mn. č. poleis), které měly různá polit. zřízení. Další skutečností působící na vznik prvních t.s.a. byly osudy athénské demokracie, která po svém rozkvětu v době Periklově (zvl. v l. 443–429) se ocitla na konci 5. st. př. n. l. v těžké krizi. První teor. úvahy o společnosti se objevují v dílech sofistů, která se dochovala jen v malém počtu zlomků. Např. Antifón proti sobě ostře stavěl ustanovení přírody (fysis) a zákona (nomos), protože „to, co je spravedlivé podle zákona, je většinou nepřátelské přírodě“. Byl přesvědčen o tom, že podle přírody není rozdíl mezi urozenými a neurozenými lidmi, ani mezi Řeky a barbary. Kritiás podal v dramatu Sisyfos racionální výklad o úloze zákonů a náboženství ve společnosti. Zákony i náboženství jsou podle něho projevem lidského důmyslu a byly vytvořeny proto, aby chránily lidi před bezprávím a odrazovaly je od špatných činů. Ve svých (vesměs nedochovaných) prozaických spisech věnoval Kritiás velkou pozornost ústavám různých řec. států.
Utváření t.s.a. ve vlastním smyslu slova však začíná až u Platóna (viz též platonismus). V rozsáhlém dialogu Ústava (Politeiá) předložil Platón první projekt ideální obce, která by plně uspokojovala oprávněné potřeby občanů. Obce vznikají podle jeho názoru především proto, že jednotlivci mají odlišné vlohy, takže žádný z nich není plně soběstačný. Je tedy zapotřebí, aby se sdružovali v obcích, kde si mohou práci výhodně rozdělit. Ze stejného důvodu (zvl. vzhledem k různým zeměpisným podmínkám) je nutná i určitá spolupráce mezi obcemi, zvl. obchodní. Za nutnou podmínku zabezpečení obce před vnějšími nepřáteli i vnitřním rozvratem pokládal Platón občanskou svornost a jednomyslnost ve všech zásadních otázkách, které lze dosáhnout jedině tehdy, bude-li se obec plně řídit rozumem. Z hlediska jeho racionalistické etiky to znamená, že obec musí být i subjektem mravnosti, a proto ji mají řídit filozofové, kteří si osvojili „královskou nauku“ vládnutí. Druhý stav budou tvořit „bojovníci“, určení k ochraně obce, třetí ostatní občané („výrobci“). Pro odstranění možnosti vzniku závažnějších rozporů navrhuje Platón, aby ve stavech bojovníků a filozofů byly ženy, děti i majetek všem společně. Přechod z jednoho stavu do druhého připouští jen ve výjimečných případech. V jeho době aktuální problematice otroctví věnuje poměrně málo pozornosti, ale je zřejmé, že je pokládá za přirozené. V Ústavě navrhuje i mnoho zákonů a předpisů pro řízení obce a výchovu občanů. Jiné typy státního zřízení (timokracii, oligarchii, demokracii a tyrannidu) pokládá za špatné, za postupná stadia degererace ideální ústavy.
Platón se pokusil uvést některé zásady Ústavy do polit. praxe. Jeho pokusy v tomto směru (na dvoře syrakuského tyrana Dionýsia Mladšího) však skončily nezdarem. Proto v dialogu Zákony (Nomoi) předložil druhý projekt dokonalé obce, který se již více přibližoval reálnému životu. Navrhovanou obec mělo tvořit konstantně několik tisíc rodin, vlastnících spravedlivě rozdělené podíly půdy. Občané by byli rozděleni do 4 tříd podle majetku, jehož růst by se připouštěl jen do určité hranice. Při obsazování úřadů by se přihlíželo jak k majetku, tak i k osobním vlastnostem uchazečů. Nejvyššími úřady v obci, se členy volenými podle zvláštního řádu, by byly sbor 27 „strážců zákona“ a rada o 360 členech, z nichž by každý měsíc v roce úřadovala jiná dvanáctina. Některé další úřady by se obsazovaly losem. I v rámci tohoto projektu je navržena řada dalších zákonů, jimiž by se měla dokonalá obec řídit (např. zákony o soudech, bohoslužbách, výchově apod.). Ani tento projekt nepokládal Platón za plně uskutečnitelný, ale ohlašovanou „třetí ústavu“, použitelnou pro skutečnou obec, již nenapsal. Příčinám úpadku polit. moci Athén na přelomu 5. a 4. st. př. n. l. věnoval velkou pozornost Platónův současník Xenofón, který byl odpůrcem athénské demokracie a příznivcem oligarchicky orientované Sparty. Své názory na tuto problematiku vyložil v krátkém pojednání Hospodář (Oikonomikos). Cestu k posílení Athén spatřoval především v podpoře zemědělství, zvl. tradičních rodinných hosp. jednotek (oikiai). Ve stejném spise se zabývá i některými ekon. kategoriemi (např. majetkem) a postavením žen v athénské rodině.
Jiným způsobem než Platón přistupoval k teor. úvahám o řec. společnosti Aristoteles (viz též aristotelismus). Nesnažil se navrhnout neuskutečnitelný projekt dokonalé obce, nýbrž usiloval o zhodnocení skutečných ústav a o nalezení schůdné cesty, jak je zdokonalit. Ve své teorii státu vyložené ve spise Politika vychází z poznatku, že člověk je svou přirozeností spol. tvor (zóon polítikon), že rodina i vyšší spol. celky mají svůj původ v lidské přirozenosti, ve sdružovacím pudu lidí, který se dovršuje ve vytváření státu. Aristoteles nesouhlasí s názorem sofistů, že stát vznikl pouhou dohodou mezi jednotlivci. Za zákl. spol. jednotku považuje rodinu, resp. rodinné hospodářství (oikiá) včetně majetku, k němuž patří i otroci. Proto při zkoumání této jednotky se zabývá i řadou ekon. kategorií, např. majetkem, výdělečnou činností, směnou, penězi, ziskem aj. Nerovnost mezi lidmi je podle něho přirozená a je dána jejich rozdílnými schopnostmi, zvl. rozumovými. Touto nerovností zdůvodňuje vedoucí postavení muže v rodině i existenci otroctví. Platónovy představy o potřebě naprosté jednomyslnosti v obci a o společenství žen, dětí a majetku Aristoteles odmítá. Za správná státní zřízení pokládá monarchické, aristokratické i demokr. typy ústav, pokud zajišťují svobodný rozvoj osobnosti, spravedlnost a obecný prospěch. Ztráta této orientace znamená přechod v pochybené despotické formy vlády, tj. v tyrannidu, oligarchii a neústavní demokracii, v nichž se zneužívá moc k osobnímu prospěchu samovládce nebo jednotlivých spol. skupin a vrstev. O svobodných občanech Aristoteles soudí, že se nemají přímo zabývat těmi výrobními činnostmi, které spočívají převážně v pouhé fyzické námaze („špinavými řemesly“), protože je to odvádí od polit. povinností. V Politice také navrhuje řadu prospěšných zákonů a zabývá se problematikou občanských ctností a výchovy.
Učení a liter. produkci dvou dalších význ. řec. fil. směrů, které vznikly až po Aristotelovi, tj. epikureismu a stoicismu, známe jen z poměrně malého počtu zlomků a nepřímých zpráv. Epikúros a jeho žáci v souladu s individualistickým zaměřením své etiky a zvl. se svým pojetím slastí jako stavu bezbolestnosti a duševního klidu nepokládali za vhodné, aby filozof zasahoval do polit. života. Soudili, že spravedlnost nemá obecnou platnost a že je pouhým výsledkem úmluv obyv. v jednotlivých oblastech, který je vždy ovlivněn geogr. i jinými faktory. Představitelé stoicismu zastávali názor, že dobro a spravedlnost jsou pro všechny lidi společné, protože jsou projevem rozumu (logos), který proniká celou přírodou a ovládá svět a je stejným způsobem přítomen v každém člověku. Všichni lidé, svobodní i otroci, jsou si tedy od přírody rovni a určeni k životu v jedné celosvět. pospolitosti. V tomto smyslu formulovali stoikové pojem přirozeného práva, který převzalo římské právnictví. Kladli velký důraz na povinnost, tj. na přirozené závazky, které má člověk vůči rodině, přátelům, státu a celému lidstvu. Pro utváření t.s.a. měly závažný význam i některé antické spisy, které vznikly mimo rámec tehdejší filozofie. Platí to zvl. o částečně dochovaných Dějinách (Historiai) řec. historika Polybia, který byl přesvědčen, že osud každého státu závisí na typu jeho ústavy. Soudobý vzestup Říma vysvětloval právě přednostmi jeho „smíšené“ ústavy, která v sobě zahrnovala demokr., aristokratické i monarchické prvky. Ani Řím však podle něho nemůže v budoucnosti ujít všeobecnému zákonu, podle něhož po růstu a rozkvětu nastává vždy úpadek (tzv. cyklická teorie). V Polybiově díle se poprvé objevuje výraz ochlokracie, (ochlokratiá – „luzovláda“) jako označení pro pokleslou formu demokracie. Jiným antickým dějepisným dílem, které nepřímo, ale význ. přispělo k pozdějšímu vývoji soc. teorií, byl monumentální spis Od založení města (Ab urbe condita) římského historika Tita Livia, který v něm shromáždil obrovské množství údajů o dějinách Říma. Otázkami ideálního státního zřízení se v Římě podrobně zabýval Marcus Tullius Cicero ve dvou (neúplně dochovaných) spisech, nazvaných v duchu platónské tradice O státě (De re publica) a O zákonech (De legibus). Obdobně jako Polybios považuje Cicero za nejlepší „smíšenou“ ústavu, jakou se Řím řídil až do 2. poloviny 2. st. př. n. l., a předkládá návrhy konkrétních zákonů odpovídajících ideálům řec. filozofie i pozitivním stránkám římské ústavní tradice.
V pozdní antice byly pohledy na stát a společnost stále více ovlivňovány křesťanstvím. Tato tendence se po teor. stránce dovršuje v díle Aurelia Augustina O boží obci (De civitate Dei). Smysl dějin nachází Augustinus v zápase dobra a zla, který skončí vítězstvím božího království. Stát je podle jeho názoru jen nutným zlem, jímž se společnost brání před špatnými lidmi. Kdyby byli všichni lidé spravedliví, nemusel by stát existovat. Augustinova koncepce státu již předznamenává soc. a polit. teorie středověku. Středověká lat. kultura se začala s t.s.a. podrobněji seznamovat až od 12. st., kdy do Evropy přišlo z Východu mnoho zde po staletí neznámých antických spisů, mj. i Platónových a Aristotelových. Ve 13.–15. st. vzniká mnoho komentářů k Aristotelově Politice, v nichž středověcí myslitelé často rozvíjejí na bázi aristotelismu své vlastní spol. teorie (Tomáš Akvinský aj.). Značný vliv měly v této době i starší komentáře arabské (Averroes). Platónovy projekty ideální obce posilovaly od pozdního středověku v evrop. myšlení snahy o zlepšení spol. poměrů a staly se vzorem pro další utopické spisy (Th. Mores, T. Campanella aj.). O podrobné rozbory Liviova díla se opíral při tvorbě svých polit. teorií N. Machiavelli, v 19. st. čerpal z Livia zvl. H. Taine. Na Machiavelliho měly velký vliv i Polybiovy teorie, jimiž se v 18. st. znovu zabýval Ch. L. Montesquieu. Velkou pozornost věnoval antickým teoriím státu a společnosti při rozvíjení své vlastní fil. koncepce G. W. F. Hegel. Tyto teorie se staly jedním z trvalých základů evrop. polit. kultury a v mnoha bodech přinášejí i současným spol. vědám cenná poučení a podněty.
antique social theories théories sociales antiques antike Sozialtheorien teorie sociali antiche
Literatura: Arendt, H.: Vita activa oder Vom tätigen Leben. München 1981; Krämer, H. J.: Arete bei Platon und Aristoteles. 1959; Mahalfy, J. P.: Social Life in Greece from Homer to Menander. 1925; Mulgan, R. G.: Aristotle's political theory. Leiden 1978; Wolf, E.: Griechische Rechtsdenken. 1952.