Teorie vývoje cyklické

teorie vývoje cyklické – fil. a fil.-s-gické teorie, které zobrazují spol. vývoj jako střídání uzavřených, pravidelně se opakujících, vnitřně vždy stejně členěných velkých vývojových etap (cyklů). R. Boudon a F. M. Bourricaud ukazují, že existence skutečných partikulárních lineárních procesů vedla k chybné metafyzické generalizaci, která má podobu evolucionistických (viz evolucionismus), příp. progresivistických teorií vývoje, a že obdobná existence skutečných partikulárních cyklických procesů vedla k analogické generalizaci v podobě t.v.c.. Takové partikulární cykly popsali např. G. Tarde v oblasti módy (módy se „cyklicky“ vracejí), V. Pareto v oblasti polit. života (cyklické střídání, koloběh elit), P. A. Sorokin v oblasti soc. revolucí (všechny revoluce probíhají podle téhož modelu). Uvažování o cyklickém vývoji celého lidstva, globálních společností, civilizací či kultur je značně staré (objevuje se již v antice u Platóna a Aristotela), patří k častým pokusům o periodizaci dějin. V novověku (1725) formuloval známou t.v.c. G. B. Vico, jeden z předchůdců moderní s-gie. Vico periodizuje vývoj lidstva na věk bohů (teokratické stadium), věk hrdinů (aristokratické stadium) a věk lidí (stadium demokracie a z ní vyplývající monarchie). U Vica je zřetelný také zárodek ideje konsensu v comtovském pojetí, protože každému stadiu odpovídá vývoj řeči, písma, tradic, obyčejů, technologie, ale zejm. právních forem. Vico formuloval svou t.v.c. v tezi o neustálém, věčném návratu věcí lidských (E. Chalupného překlad). Konec starověku je pro Vica koncem jednoho cyklu a počátek novověku počátkem cyklu nového (věk bohů druhého cyklu).

Neobyčejně vlivnou t.v.c. vypracoval Oswald Spengler. Původní inspirací bylo pro Spenglera zjištění, že záp. společnosti konce 19. st. vykazují nápadně podobné znaky jako starověké společnosti ve stadiu úpadku (jak jej popsal např. brit. historik E. Gibbon). Spengler uvádí 8 zákl. kultur, z nichž každá prochází stadiem mládí, dospělosti a stárnutí. Spengler používá metaforu roku: jaro představuje rurální společnosti feudálního typu, léto společnosti se vznikajícími městy, jež se ještě neodcizila venkovu, podzim vykazuje náznaky vyčerpání a charakterizují jej obchod, centralizace, sekularizace a další rozvoj městského životního způsobu a konečně zima je spojena s rozvojem megalopolis a plutokracie, je proniknuta celkovou životní skepsí atd. (viz též Abendland). Jinou s-gicky dosti vlivnou t.v.c. navrhl Pitirim A. Sorokin (1937–1941), který vývoj zobrazuje jako neustálé střídání tří sociokult. typů – materialistického, ideálního a ideačního (integrálního). Pravděpodobně poslední významnější t.v.c. navrhl brit. historik Arnold Toynbee, jenž také používá triádu (vznik – růst – rozpad), kterou vztahuje ke každé analyzované zákl. kultuře. Všechny t.v.c. jsou zcela zřetelně silně spekulativní a míra jejich doloženosti hist. doklady je rozličná. V základech každé t.v.c. je implicitní předpoklad o tom, že existují určité soc. a antropol. konstanty, které umožňují opakování, zejm. opakování podobných podmínek, které vyvolávají v život podobné reprodukční aktivity, identické existenciální konstanty, stabilní motivační struktury a zákl. vzorce chování a fixní mechanismy reproduktivního jednání. Proti t.v.c. naopak mluví neopakovatelné specif. konstelace okolností a soc. vztahů včetně zděděné informace z minulosti a unikátní osobnosti. Všechny uvedené t.v.c. však význ. ovlivnily spol. život (např. Spengler, z jehož predikcí se mnohé splnily) nebo vývoj s-gického myšlení.

cyclic theories of evolution théories cycliques de l'évolution zyklische Entwicklungstheorien teorie cicliche di sviluppo

Literatura: Sorokin, P.: Social and Cultural Dynamics (4 sv.). New York 1937–1941; Spengler, O.: Der Untergang des Abenlandes: Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte. München 1919–1922; Toynbee, A.: A Study of History. London, New York 1934–1961; Vico, G.: Nová věda. Praha 1990.

Miloslav Petrusek