Totalitarismus

Verze z 11. 12. 2017, 18:03, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)

totalitarismus – princip polit. moci vynucující si všemi prostředky neomezené disponování jí podřízenými osobami (i jejich vědomím a svědomím), vyznačující se polit. a ekon. diktaturou ve všech sférách spol. života, potlačováním jakýchkoliv tendencí k demokracii, manipulací lidí prostřednictvím propagandy, používáním teroru vůči skupinám i jedincům, kteří se nechtějí podřídit nebo jsou považováni za potenciálního protivníka, ideologizací spol. norem, politizací soukromé sféry, pseudomobilizací mas. V záp. politologii 70. l. 20. st. jsou jako příznaky t. uváděny: vůdcovství, relativizace právního systému, začlenění soukromé sféry do mocenského systému, ideol. odůvodnění legitimity režimu, aktivizační syndrom (tj. mobilizační tlak, jenž má vyvolat přesvědčení, že bez vůdce, popř. vůdčí skupiny či strany je vše ztraceno), monopol moci, propagandy, komunikační. Aby byl t. věrný své podstatě, musí být trvale v pohybu. Jakékoliv upevnění, normalizace se považují za jeho konec. Proto se někteří nacisté (spec. A. Hitler) obávali jeho ztuhnutí do pouhého absolutismu. Jako institucionální opory totalitních režimů se uvádějí: všezahrnující ideologie, aparát, strana nebo hnutí, popř. polovojenské složky. Toto vymezení implikuje shodnost nebo podobu podstaty fašismu, nacismu a komunismu. Podkladem pro to je tvrzení, že vycházejí ze stejných spol. příčin, co do podstaty znamenají stejné státní a spol. formy „totalitní diktatury“, stejným způsobem a podobnými brutálními potlačovacími metodami a prostředky zbavují člověka jeho svobody a důstojnosti.

Koncepce a doktrína t. mají za sebou dlouhý, mnohostranný a rozporuplný hist. vývoj. Spol.-teor. a světonázorové kořeny t. sahají do 19. st. a částečně i do 18. st. (např. v otázce dělby moci). V novověkém fil. myšlení lze myšlenky o všezahrnujícím charakteru státu nalézt např. u Th. Hobbese (viz Leviathan), prvky totalitních názorů se objevily i u některých představitelů Velké fr. revoluce (M. Robespierra, F. N. G. Babeufa). Mimořádného rozšíření doznal t. za rozvoje fašistického státu. Zprvu ale byl pojem „totalitario“ chápán jako protipól „liberálního“ a obecně demokr.; proto v nacistickém Německu byl nejdříve (některými předáky) užíván spíše termín „autoritär“. Hitler užíval t. ve spojení s „totální válkou“, J. Goebbels např. ve spojení „totální stát“. Státoprávně byl v 1. polovině 30. l. pojem t. nejčastěji užíván liberálními ideology i soc.demokr. reformisty pro kritické označení režimů, které se zformovaly v nacistickém Německu a fašistické Itálii, což se v podstatě udrželo do r. 1945. V anglosaském světě se termín frekventovaněji používá v 2. polovině 20. l., systematicky je poprvé vyložen v r. 1928 . Již tehdy někteří autoři nespatřovali podstatný rozdíl mezi socialismem a fašismem, když hovořili o t. (např. G. H. Sabine, 1934).

Teorii t. rozpracovala H. Arendtová v r. 1951. Vytvořila modelovou ideální konstrukci t. V té době už bylo evidentní, že fašismus a nacismus se vyznačují zejm. extrémním nacionalismem, šovinismem, aplikací teorie násilí, v nacistickém Německu navíc rasismem, hrubým překrucováním nár. tradic a kultury. Socialismus přišel naopak s ideou proletářského internacionalismu, vytvoření spravedlivého a demokr. spol. řádu, budovaného na principech soc. a polit. rovnosti, harmonického rozvoje osobnosti, úcty k člověku. Ale po říjnu 1917, zejm. od 30. l. v období stalinismu byly tyto principy popírány. Po r. 1945 začal být pojem t. spojován se social. státy vůbec, jakož i s některými dalšími státy, jako Egyptem (za vedení G. A. Násira), Indonésií (A. Sukarno), Kubou, později Nikaraguou, ïránem, Irákem. V bývalém Československu byl jako příklad t. ultralevičáckého typu uváděn režim Pol – Pota v Kambodži. Tradice antihitlerovské koalice z doby 2. svět. války byly zatlačovány obrazem socialismu jako totalitního systému (Z. Brzeziński). Morfologií t. jako mocenského systému se zabývá zejm. C. J. Friedrich. Svoji typologii t. vytváří na rozdíl od Arendtové na základě konkrétních hist. režimů. I když Friedrich a Brzezinski považují socialismus a fašismus za vzájemně podobnější ve srovnání s jinými polit. systémy, přesto mezi nimi vidí podstatné rozdíly. Pojem t. i jeho nové interpretace se rychle rošířily v 50. a 60. l. v sovětologii, v beletrii, prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků i v konkrétní politice záp. států.

totalitarianism totalitarisme Totalitarismus totalitarismo

Literatura: Arendt, H.: The Origins of Totalitarianism. New York 1951; Friedrich, C. J.Brzeziński, Z. K.: Totalitarian Dictatorship and Autocracy. Cambridge, Mass. 1956; Amstrong, J. A.: The Politics of Totalitarianism. The Communist Party of the Soviet Union from 1934 to the Present. New York 1961; Hayek, F. A. von: The Road to Serfdom. London 1944; Schapiro, L.: Totalitarianism. London, New York 1972; Aron, R.: Démocratie et totalitarisme. Paris 1965; Brzeziński, Z. K.: The Birth and the Death of Communism in the Twentieth Century. New York 1989; Thomas, M. ed.: Abbruch und Aufbruch. Sozialwissenschaften im Transformationsprozeß. Erfahrungen-Ansätze-Analysen. Berlin 1992.

Emil Voráček