Typ a typologie v sociologii (MSgS)

typ a typologie v sociologii (MSgS). Typ je pojem, kterého se používá v mnoha vědních disciplínách. Pracuje s ním mimo jiné psychologie, sociální psychologie, biologie, ekonomie. Typ je logickou abstrakcí — teoretickým modelem — který v sobě zpravidla zahrnuje — z hlediska určité disciplíny a určitého přístupu — podstatné znaky zkoumaného jevu. V tomto smyslu je typ pouze přibližný, schematický a jeho existence je vázána na metodologii příslušné vědní disciplíny, v níž je tento typ stanoven; nepostihuje tedy celou skutečnost, ale jen její určitou část. Musí však míti schopnost vysvětlovat zkoumanou realitu. Typ může mít i funkci hodnotící. Jeho abstraktnost či konkrétnost je závislá na počtu znaků, kterými je charakterizován. Metodicky je obtížné jednotlivé typy přesně od sebe oddělit. Mezi dvěma sousedními typy nejsou zpravidla ostré hranice, ale plynulý přechod. Proto musí býti každý typ — pro daný účel — přesně definován.

Typ v sociologii je teoretická konstrukce, zahrnující v sobě několik znaků sociálního jevu nebo procesu, která sice vychází z empirických skutečností, avšak není pouhou zobecněnou empirií. Jelikož typ v sobě zahrnuje podstatné znaky zkoumaného jevu (z hlediska určitých vzorů), může být v empirii zastoupen i velmi malými četnostmi. Typ je tedy teoretickým modelem a naopak teoretický model má určitou formu typu; je mezi nimi určitá spojitost a vazba. U modelů i u typů je speciálním způsobem kombinováno abstraktní a konkrétní, logické a smyslové. Typ v sociologii má mimo jiné význam (ve všech procedurách) jako vzor. Konstruovaný typ má tvořit určitý systém — řád pozorování, má vytvářet kategorie pozorování a zavést systém do entropické sociální reality. Pod určitý typ řadíme například ty jednotlivce, jejichž jednání, postoje, motivace aj. jsou si v tomto smyslu podobnější než u ostatních. Ta skutečnost, že stanovení typů můžeme provádět pouze na základě pozorování a srovnávání zkoumaných jevů, a to vždy jen z určitého hlediska, je příčinou toho, že každá typologická klasifikace bude nutně neúplná.

Typologická soustava se pokouší o utřídění jednotlivých typů a snaží se postihnout variabilitu zkoumaných jevů vytvořením skupin podstatných znaků. Někteří badatelé spojují typ se subjektivními vlastnostmi individua, například převážně biologickými (činnost žláz s vnitřní sekrecí, rasová příslušnost, genetické faktory aj.), jiní ho vysvětlují působením vnějších faktorů. Typologie tedy zjišťuje, že určití lidé mají mnoho společných znaků, a to jak tělesných, tak i duševních, projevujících se v různých sociálních situacích typicky, takže tedy tvoří určitý typ. Každá typologie se snaží postihnout typové utvářeni individua, sociálních skupin, národů, ras, kultur a podobně. Nestačí ovšem jenom zjištění určitých vlastností obsažených v typu, ale je třeba znát také příčiny jejich vzniku. Avšak ne všechny typologie si tuto otázku kladou a snaží se na ni odpovídat.

Úkolem typologie je rovněž studovat vzájemný vztah mezi typy, a to, jak se tento vztah utváří. Dále v jakém prostředí se určitý typ nejvhodněji realizuje. Typologie musí rovněž určit typy v takové obecné rovině, aby se řada jiných vlastností dala z tohoto typu strukturálně odvodit. Protože typ každého člověka se uskutečňuje v průběhu jeho života a je v tomto období soustavně modelován, musí nutně i typologie soustavně studovat faktory, které se realizují v typ. Typ není tvořen jen jedním izolovaným znakem, nýbrž je komplexem znaků s převahou znaku jednoho. Mezi dosavadními typologiemi je třeba rozeznávat dva hlavní druhy: jsou to jednak typologie, které chtějí postihnout určité obecné znaky typu, jednak typologie, které se zabývají pouze dílčími znaky typu a v tomto smyslu jsou podřazeny typologiím obecným.

Typologii v sociologii je třeba chápat jako metodický přístup ke zkoumaným jevům. Typ a typologie je specifickou sociologickou metodou. Tato metoda „stojí“ mezi statistickým a monografickým chápáním sociální reality. Proto se typologická metoda v sociologii snaží o klasifikaci skutečnosti při zachování maximálně možné komplexnosti sociálního jevu. Některé oblasti sociálního bytí přímo vyžadují použití typologické procedury — metody jako hlavní metody vůbec — je to zvláště oblast kultury.

Pokusy o určení typů můžeme sledovat již ve starověku. Zvláště se problémy stanovení typů zabývali Aristoteles, Hippokrates, Galénos, později Theofrastus Bombastikus a jiní. Počátek moderních typologických snah se objevuje v 19. století a zvláště na počátku 20. století u lékařů, psychiatrů, psychologů, psychoanalytiků, filosofů, sociologů, ekonomů i v jiných vědních disciplínách. Požadavek stanovení typů a vytvoření vědecké typologie se objevuje zvláště při studiu lidské osobnosti. Zabývá se jím kriminalistika, pedagogika, estetika, filosofie dějin, sociologie mravnosti, sociologie rodiny apod.

Typologie můžeme rozdělit na různé směry, a to podle toho, která oblast zkoumání byla středem jejich pozornosti: typologie biologické (Baerwald, Spranger), sociologické (Burckhardt, Fouillée, Weber, Pareto, Tönnies, Durkheim), psychologické (Freienfels), osobnostní (Jung), Kretschmerova psychologická typologie, eidetika (Jaensch), duchovědná typologie Sprangerova, typy v psychotechnice (Moede). Protože každá z těchto typologií postihuje jen určitý úsek bytí jednotlivce a společnosti, je mezi nimi diference, přestože předmět zkoumání je v podstatě tentýž. Jinou typologii rozvíjí psychologie, jinou biologie, etnologie, sexuologie, sociologie atd. Tyto dílčí typologie jsou nejen oprávněné, ale nutné vzhledem ke složitosti společenské problematiky i vzhledem k relativně malému rozvoji společenskovědních disciplín. Nedostatek a omyl těchto dílčích typologií může spočívat mimo jiné i v možnosti jejich jednostranného výkladu a zneužití, jak se často stávalo.

Z duchovědných typologií jsou nejznámější typologie Sprangerova charakteru, které se snaží postihnout tzv. duševní osobnost člověka, zvláště pak strukturální utváření kultury, které později přecházejí v typologii historických epoch. Scheler a hlavně Spranger rozeznávají typy podle toho, jak člověk hodnotí svět a jak duchovně tvoří. Určují typ teoretický, ekonomický, estetický, náboženský, sociální a politický. Tyto typologie, většinou ovlivněné Hegelovou filosofií, hledají rytmus a periodizaci v kulturním vývoji. Do této skupiny typologů můžeme zařadit především K. Jasperse. V českých zemích byl hlavním představitelem této typologie historik J. Pekař. Takto typologicky chápané kulturní dějiny a dějiny vůbec vycházejí především z dvojího způsobu chápání historie. Individualistické pojetí zdůrazňuje určující roli vynikajících jedinců (T. Carlyle) nebo jsou dějiny chápány jako sled víceméně uzavřených kulturních epoch, které souvisejí se způsobem života určité části lidské společnosti (Montesquieu, Herder, Hegel). Další badatel (Dilthey) přichází s „programově individualistickým principem“ a dělí historii na tři oblasti podle tří hlavních typů světového názoru: světový názor materialistický (Demokritos, Hobbes, Hume), objektivně idealistický (Herakleitos, Spinoza, Hegel) a světový názor typu idealismu svobody (Platon, Kant). Cyklickou teorii dějin završuje O. Spengler typologií kulturních epoch, jejichž vznik, rozvoj a zánik je časově vymezen (Spengler stanovil osm typů kultur).

Duchovědná typologie se tedy obírá mimo jiné i otázkou vztahu mezi typovostí a nadáním. V tomto smyslu se tato typologie uplatňuje také při volbě povolání a při studiu pracovní činnosti člověka. Tato typologie vyúsťuje v novou typologii, která klasifikuje individua z hlediska jejich životní praxe, z hlediska práce, zaměstnání a uplatnění v něm. Jejím předmětem je rovněž sledování tzv. vrozeného typu (biologického) a jeho srovnávání s typovostí, kterou determinuje určitý druh zaměstnání, celé životní prostředí člověka a hledání vzájemných souvislostí. V českých zemích se v období před druhou světovou válkou pokusil o vymezení typu rolníka, dělníka a inteligenta A. Bláha. Pro duchovědné typologie — a je jich značné množství — je charakteristické, že většinou zkoumané typy popisují a nehledají hlubší příčiny jejich vytváření.

Další velkou skupinou typologií jsou typologie budované na polaritě typů. Zaměřuji se hlavně na sledování různého způsobu tvoření u jednotlivých lidí. Tato dvojí typovost tvůrčí činnosti je aplikována i na celé národy (Duhem).

Typ a typologie ve vlastní sociologii jsou dosud víceméně ve stadiu neustálých pokusů. I když u mnohých sociologů starších generací (např. M. Weber) se setkáváme se snahou vytvořit a pracovat s určitým typem, je tento typ spíše ideálním typem víceméně spekulativně stanoveným. Smyslem takto stanovených typů bylo spíše pragmaticky demonstrovat výjimečnost jednotlivých společenských jevů. Starší sociologické práce a výzkumy se pokoušejí určit typy individuí i sociálních skupin (Le Playova škola — typologie rodiny). Weberův „ideální typ“ je jakousi syntézou jedinečného s obecným a jeho smysl spočívá především v tom, aby se stal orientačním bodem ve složité spleti sociální skutečnosti. Přínosem Weberových ideálních typů v sociologii je především to, že se snaží chápat sociologii nomoteticky na rozdíl od dosavadního chápání idiografického. Můžeme sledovat pokusy o stanovení typů zaměstnaneckých a třídních, např. typu farmáře, dělníka, vědce, lékaře atd. (V. Pareto vytváří typ rentiéra a spekulanta.) Další oblastí jsou práce popisující psychosociální typy jednotlivých národů (práce Boutmyho, Fouillého, Bryceho aj.) a typologie kulturních typů osobností a skupin (M. Weber).

Z hlediska typu a typologie v metodologii sociologie má velký význam E. Durkheim rozlišováním normálního (nejčetněji se vyskytujícího znaku ve sledovaném souboru), patologického a typického — typu. Typy chápe jako opěrné body dalšího zkoumání sociálních jevů. Úkolem klasifikační analýzy je nahrazovat neurčitou četnost individuí určitým (omezeným) počtem typů. U starších badatelů bylo vytváření typů povětšině otázkou filosoficko-spekulativní a z hlediska současné sociologie musí být typ a problém typologie řešen nově (jak se o to pokoušejí například H. Becker, MacKinney, Allport, Hartman a další).

Typ a typologie v současné sociologii se začíná formovat především v oblasti osobnosti člověka, jeho postojů a hodnot. Postoj je reakcí individua na určitý typ situace. Typ postoje můžeme charakterizovat tak, že srovnáme reakce individuí v podobných situacích. Typ postoje souvisí s klasifikací motivů a typologie postojů mohou proto být velmi rozdílné. V sociologické literatuře, zabývající se postoji, se proto setkáváme s různými typologiemi postojů, které jsou určovány hlavně oblastmi, které jsou předmětem zkoumání. Typologie osobnosti není dosud v sociologii ani v sociální psychologii uspokojivě rozpracována. Nejen ve starší sociologické literatuře, ale i v současné se setkáváme s tím, že výzkumy a pokusy, které by určily typ celé osobnosti člověka, jsou výjimkou. Problematické je rovněž vytvoření obecné sociologické typologie, protože dosud chybí dostatek reprezentativního materiálu. Dosavadní výsledky bádání umožňují nanejvýš vytvořit víceméně několik nezávislých typologií. Mnoho základních otázek, které by v takové obecné typologii musely být řešeny, je teprve nadhozeno. Je to například otázka souvislosti mezi častým výskytem různých typů osobnosti a sociální strukturou, společenskou kulturou a zvláštnostmi jednotlivých třídních a skupinových podkultur; rovněž dosud přesahuje možnosti současné sociologie uspokojivé řešení problému, jakým způsobem řešit uplatnitelnost typologických konstrukcí z oblasti jedné kultury do jiné kulturní oblasti.

Literatura: Bauman Z., Zarys sociologii, Warszawa, 1963; Becker H., Through Values of Social Interpretation, 1950; Bergfeld W., Der Begriff des Typus, Bonn, 1933; Bertalanffy L., Das Gefüge des Lebens, Leipzig, 1937; Bláha A., Sociologie sedláka a dělníka, Praha, 1937; Bryce J., The American Commonwealth, 1891; Dilthey W., Der Aufbau der geschichtlichen Welt in den Geistswissenschaften, 1910; Durkheim E., Pravidla sociologické metody, Praha, 1926; Weber M., Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, 1922; Znaniecki F., The Method of Sociology, New York, 1934.

Ladislav M. Sobotka

---

Viz též heslo typologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)