Typologie sociologických přístupů
typologie sociologických přístupů – konstrukce diferencující s-gické přístupy, resp. různá pojetí sociologie na základě volby určitého synteticko-analytického stupně a pomocí obvyklých intuitivních postupů. Orientace na široké syntetické typy vede k menšímu počtu navržených typů a k tomu, že typologie je přehlednější, ale odhlíží od často podstatných rozdílů uvnitř širokých typů (viz též struktura sociologie paradigmatická). Lze uvést především dvě velmi používané typologie.
a) Jedna vychází z pojetí metody a rozlišuje 2 typy přístupů:
1. První typ, zahrnující velmi široký okruh přístupů, lze nazvat „popisnou zobecňující“ s-gií, nebo také „empirickou interpretativní“ s-gií. Charakteristické pro tyto přístupy je, že vycházejí z víceméně komplexního popisu, na jehož základě se snaží dospět k empir. zobecněním a příp. k obecnější teorii. Do s-gie tohoto typu řadíme např. školu symbolického interakcionismu či chicagskou školu a s ní příbuzné s-gie, jako je chápající sociologie, interpretativní sociologie nebo také fenomenologická sociologie, přičemž „fenomenologii“ chápeme nikoliv ve fil. spec. smyslu, ale v nejširším pojetí jako soustředění na jevy každodenního života a na vyvození všech významů, často latentních, jež jsou v nich obsaženy a mnohdy se vzájemně překrývají a zastiňují. Tyto s-gie se opírají o kvalit. výzk. metody, jsou založeny na pozorování a popisu a usilují o jejich prohloubení. V myšlenkové reflexi analyzují zjištěná data a na této základně dospívají k teorizaci, v níž hraje prvořadou úlohu konceptualizace: souvislosti mezi jevy jsou zkoumány jako důsledky podstatných pojmových určení, nikoliv jako nahodilé vnější shody. V tomto širokém pojetí řadíme k tomuto typu ze starších autorů představitele chicagské školy W. J. Thomase a F. W. Znanieckého, R. E. Parka a E. W. Burgesse, z mladších E. Goffmanna, A. L. Strausse, z fenomenologů nejen A. Schutze či J. P. Sartra (jako autora Kritiky dialektického rozumu), ale také sociology fenomenologií ovlivněné, jako je G. Gurvitch, sociology každodenního života – např. H. Lefèbvra, Michela de Certeaua, M. Maffesoliho a J. Baudrillarda, a etnometodology a sociology ovlivněné etnologií, např. P. H. Chobarta de Lauwa.
2. Druhý typ či proud s-gie vymezený podle pojetí metody tvoří analytická sociologie, která se soustřeďuje na významově přesně vydělené komponenty spol. skutečnosti v mikro- i makrostruktuře. Tato s-gie usiluje o co největší a nejprokazatelnější objektivitu poznání a klade důraz na kvalitativní odlišnost věd. a předvěd. poznání, metodol. se opírá o věd. metody sběru a analýzy dat včetně soudobých moderních prostředků kvantitativní analýzy a formalizačních postupů. Po ústupu (někdy jen vnějším nebo zdánlivém) neopozitivismu a behaviorismu se analytická s-gie opírá zejm. o filozofii kritického racionalismu Popperovy školy. Velká část soudobé empir.-teor. produkce usilující o metodol. inovaci a rigoróznost, od P. F. Lazarsfelda k R. Boudonovi, se řadí k tomuto typu.
b) Druhým nejsilnějším diferenciačním znakem s-gických přístupů jsou systémové koncepce. Liší se zejm. postoji k reprodukci a transformaci sociálních systémů soudobých, resp. moderních společností. I z tohoto hlediska lze rozlišit 2 typy či proudy s-gie:
1. První lze nazvat kontinuitní sociologií (termínem „kontinuitní“ se lze vyhnout pohyblivým konotacím termínu „konzervativní“, který tu také má, alespoň ve svých zákl. významech, své zdůvodnění). Je založena na makrostrukturálním výzkumu soudobých moderních společností. Stoupenci těchto koncepcí vidí v soc. systémech moderních vyspělých společností nezbytný a dostatečný prostředek pro uchování a rozmnožení hodnot moderní civilizace. Základ příjímaného soc. systému spatřují v tržních mechanismech, fungujících v podmínkách soukromého vlastnictví, a v mechanismech reprezentativní demokracie. Tito autoři zkoumají v uvedené perspektivě škálu problémů, které moderní společnosti kladou v různých oblastech. Uvědomují si řadu negativních nebo přímo krizových jevů, jsou však přesvědčeni, že existující problémy mohou být vyřešeny v dalším vývojovém procesu právě na základě již daných určení stávajícího soc. systému a jeho oproštění od dysfunkčních prvků. Teor. základnu vytváří těmto koncepcím často tradiční strukturální funkcionalismus, zejm. prostřednictvím autorů, jako je T. Parsons nebo D. Easton. Mezi představiteli tohoto proudu makrosociologického myšlení neschází ani autoři citliví k problematice spol. konfliktů a k potřebě institucionálních předpokladů pro jejich řešení, jako je R. Aron. V současné době se tu také uplatňují vlivy radikálně liberálního myšlení, vycházející z ekonomie (F. A. von Hayek, M. Friedman), o něž se opírají některé nové projekty s-gické teorie (E. Weede, 1990). V řadě empir. prací je tato „ideologická“ dimenze sice přítomná, ale je méně výrazná a méně určující.
2. Druhým typem s-gie z hlediska systémové koncepce je tzv. kritická sociologie (nebo „kriticko-transformační sociologie“). Vychází z kritického pohledu na současné soc. systémy globálních společností. Kritická distance se projevuje ve veškeré s-gické produkci, makro- i mikrostrukturální. Kritický přístup se nechápe jako subjektivní pohled na realitu nebo její subjektivní hodnocení, ale přičítá se mu zásadní poznávací obsah. Současné společenosti se pokládají za společnosti v krizi, která klade otázku samotné možnosti jejich další reprodukce, příp. se podjímají jako společnosti, které již jsou na přechodu od jednoho typu společnosti k druhému, nebo vytvářejí předpoklady pro takový přechod. Různé proudy kritické sociologie se vzájemně liší chrakterem a dosahem své kritiky, obsahem svých axiologických voleb a zejm. svou úrovní v kognitivním zvládání problému. Od otevřených, sebereflektujících kritických postupů je zapotřebí systematicky odlišovat kontestační sociologie, které vycházejí z předem daných, neověřených voleb a metodol. zásady ověřování hypotéz na samotnou volbu svých kritických východisek neaplikují. Mezi představitele kritické s-gie, přináležející k různým generacím, řadíme značně odlišné autory, např. Ch. W. Millse, B. Moorea, A. W. Gouldnera, J. Habermase, P. F. Bourdieua, A. Touraina aj.
typology of sociological approaches typologie des attitudes sociologiques Typologie soziologischer Zugänge tipologia degli approcci sociologici
Literatura: Adorno, Th. W. ed.: Der Positivismusstreit in der deutschen Soziologie. 1969; Blalock, H. M. jr. ed.: Sociological Theory and Research, A Critical Appraisal. 1980; Boudon, R.: La crise de la sociologie. 1971; Guba, E. G. ed.: The Paradigm Dialog. 1990; Lakatos, I. – Musgrave, A. eds: Criticism and the Growth of Knowledge. London 1970; Lakatos, I. – Musgrave, A. eds: Criticism and the Growth of Knowledge. London 1970; viz též teorie sociologická.