Utopie sociální (MSgS): Porovnání verzí

 
(Přidána poslední věta Viz též heslo utopie ve Velkém sociologickém slovníku (1996))
 
Řádek 29: Řádek 29:
 
''[[:Kategorie:Aut: Jodl Miroslav|Miroslav Jodl]]'' (?)<br />
 
''[[:Kategorie:Aut: Jodl Miroslav|Miroslav Jodl]]'' (?)<br />
 
[[Kategorie:Aut: Jodl Miroslav]]
 
[[Kategorie:Aut: Jodl Miroslav]]
 +
----
 +
<span class="see-also">Viz též heslo [[utopie]] ve [[VSgS|Velkém sociologickém slovníku (1996)]]</span>
 
[[Kategorie:MSgS]]
 
[[Kategorie:MSgS]]

Aktuální verze z 10. 11. 2018, 19:18

utopie sociální (MSgS) je souhrnný název pro fantastické konstrukce a návrhy uspořádání ideální společnosti. Fantastičnost utopií neznamená bezpodmínečně jejich zásadní neuskutečnitelnost, nýbrž je spíše výrazem zvláštního způsobu jejich vzniku a působení. Otázka, zda je nějaké sociální učení uskutečnitelné či nikoli, nemůže být definitivně rozhodnuta jiným způsobem než historicko-společenskou praxí. „Utopie je idea, která se zdá neuskutečnitelnou pouze z hlediska daného sociálního řádu, který již existuje.“ (K. Mannheim)

Na rozdíl od pouhé fikce, která je vědomě přijímána jakožto nepravda (např. právní fikce: „Předpokládá se, že každý zná zákony“), je utopie přijímána těmi, kteří v ni věří, jako nepochybná jistota, a těmi, kteří v ni nevěří, často jako pouhá fantazie. Utopie je koncentrovaným výrazem sociálních představ a tužeb určitých sociálních vrstev, které usilují o podstatnou změnu svého sociálního statusu. Z toho vyplývá, že utopie a utopická mentalita (utopismus) mají velmi významnou sociální funkci.

Sociální utopie minulých dob byly vesměs formulovány jako filosofické, náboženské a politické vize dokonalé společnosti, ve které vládne věčný mír, jsou odstraněny veškeré sociální nerovnosti a křivdy a kde vláda rozumu a moudrosti znemožňuje působení pověr a iracionálních představ a jednání.

Na počátku utopické sociální spekulace evropského kulturního okruhu je patrně Platonův Stát (Politeia), líčící dokonalé lidi v dokonalé společnosti. Platonův Stát je nárysem pedanticky uspořádané ideální společnosti s pevným a neměnným třídním členěním, se „spravedlivým“ hospodářstvím a s vládou, která do nejmenších podrobností určuje chování a vzájemné vztahy jednotlivých osob a rodin.

Avšak klasickým dílem, od něhož se odvozuje nejen název Utopie (Země, která neexistuje), ale i základní konstrukční schéma pro všechny pozdější literární sny o ideální společnosti budoucnosti, je kniha Tomáše Mora De optimo rei publicae statu, deque nova insula Utopia, vydaná roku 1616 v Anglii.

Morus rozvíjí velmi názorně sugestivní vidinu dokonalé a sebou uspokojené společnosti založené na zásadách společného vlastnictví výroby. Základním sociálním elementem Morovy Utopie je rodina svázaná s určitým druhem řemeslné výroby. Materiální blahobyt Morovy utopické socialistické společnosti je založen na neustálém zdokonalování a rozvoji průmyslu a zemědělství (jež je obstaráváno kolektivně) a rozkvět výroby je dále opřen o rozvoj vědy a techniky. Volný čas věnují občané socialistické Utopie vědě, umění a střídmému, racionálně upravenému rodinnému životu.

Po Morově knize vyšlo v Evropě velké množství dalších utopických románů, obsahujících vylíčení ideální společnosti z hlediska touhy a víry těch sociálních vrstev, jejichž ideologii autor dané utopie obhajoval. Mezi nejznámější sociálně utopické romány patří mj.: J. V. Andreae, Christianopolis (1619), T. Campanella, Civitas Soli (1620), Fr. Bacon, Nová Atlantis (1627), J. Harrington, The Common Wealth of Oceana (1656), D. Veirasse, Sevarambes (1677), R. Owen, A New View of Society (1813), E. Cabet, Voyage en Icarie (1811), S. Butler, Erewhon (1872) a Erewhon Revisited (1901), dále W. H. Hudson, A Crystal Age (1887), E. Bellamy, Looking Backward 2000—1887 (1888), Bulwer Lytton, The Coming Race (1871), Th. Hertzka, Freiland (1890), W. Morris, News from Nowhere (1891), P. Mantegazza, L'Anno 3000 (1897), H. G. Wells, A Modern Utopia (1908) a četné jiné.

Všechny tyto utopické romány vesměs představují racionální mytologii určitých základních ideologických i vědeckých představ.

Každá sociální utopie je imaginární projekcí kolektivních zájmů a tužeb určitých sociálních vrstev do mimočasové sféry. Sociální utopie je racionalizací a systemizací kolektivního snu o lepším zítřku. Síla utopie je v kritice panujícího řádu a v sugestivní výzvě k následování. Utopie jsou tedy velmi reálnou společenskou silou, neboť mohou revolucionizovat mysl mas, vytvářet nové sociální hodnoty a povzbuzovat k boji za jejich uskutečnění. Takové funkce měly mnohé utopie rané buržoazie a raného proletariátu.

Jinou funkcí sociálních utopií je ovšem to, že poskytují útěchu ke snášení sociální bídy. Slabostí utopie je její statičnost, projevující se v tom, že fixuje zcela určitý obraz neuskutečněné společnosti a vybavuje tento obraz mnoha detaily: utopické romány vesměs krajně zjednodušují složité sociální jevy, vzbuzují nekritickou důvěru v samočinnost působení určitých opatření (zejména ekonomických) apod.

Šířením utopických idejí vzniká utopická mentalita, která podle své povahy může tíhnout k urychlení nebo zpomalení sociálních změn. Sociální utopie se na rozdíl od ideologií soustřeďují ke změně, nikoli k obhajobě daného politického řádu.

Německý sociolog K. Mannheim vypracoval typologii utopické mentality a zkonstruoval tyto její základní typy: 1) utopie orgiastického chiliasmu; 2) liberálně humanitářské utopie; 3) konzervativní antiutopismus; 4) socialisticko-komunistické utopie.

Do kategorie antiutopismu či kontrautopií jsou zařazovány konzervativní kritiky revolučního utopismu, např. A. Huxley, The Brave New World (1932), zejména však G. Orwell, 1984 (1949). Do kategorie socialisticko-komunistických utopií zařazují soudobí odpůrci komunistické ideologie rovněž veškeré ideologické soustavné koncepce komunistické společnosti zítřka, jak je to zřetelně vidět na Parsonsově tvrzení, že marxistická utopie o beztřídní komunistické společnosti je lící utopického faktoru v marxistickém myšlení, jehož rubem je idea o nevyhnutelnosti třídního boje (Essays in Sociological Theory, 1964).

Marxistická teorie společnosti chápe utopie především jako předvědecký výraz sociálních tužeb potlačovaných tříd a soudí, že utopie ztrácejí svůj pokrokový společenský význam tehdy, kdy jsou nahrazeny vědeckou formulací své základní ideje. Z tohoto hlediska je např. v marxistické teorii společnosti rozlišováno mezi předvědeckým čili utopickým socialismem (v širším smyslu všechny socialistické utopické teorie až do vzniku marxismu) a socialismem vědeckým, tj. vědeckou teorií budování socialistické a komunistické společnosti.

Miroslav Jodl (?)


Viz též heslo utopie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)