Výcvik sociální

výcvik sociální – též soc.-psychol. výcvik nebo trénink – řízené sociální učení, které se odehrává v malých skupinách a má dvě podoby: 1. nácvik rolí, zejm. řídících pracovníků, zaměřený na zvládnutí určitých situací, styku s partnery a podřízenými a na efektivní řešení určitých úloh (M. Vorwerg, 1971), uplatňující se zejm. v managementu; 2. výcvik, který má smysl psychoterapeutický (lépe psychagogický) a je zaměřen na zlepšování komunikativních schopností a soc. chování vůbec, na zjemňování sociability, resp. soc. senzibility, zlepšování soc. percepce atd. Některé z těchto aspektů jsou pro oba druhy v.s. společné a jejich cílem je zvyšování úrovně interakční kompetence, tj. schopnosti poznávat v rámci specif. interakčních situací postoje a způsobilosti druhých osob, předvídat s úspěchem jejich pravděpodobné chování a podle toho jednat tak, aby byla vytvořena žádoucí situace (M. Waller, 1978). Původně byl tento výcvik označován jako T-groups (laboratorní trénink ve skupinové dynamice). Zahrnuje některé spec. pomocné techniky, jako jsou psychologické hry a psychogymnastika (neverbální senzibilizace pomocí pohybových cvičení). Má také některé spec. formy, např. tzv. skupiny setkávání, jejichž cílem je sbližování, uvolňování se, získávání intenzívních dojmů ze styku s druhými lidmi a při pobytu ve skupině atd. Jak uvádí C. R. Rogers (1970), tento výcvik může být prováděn v průmyslu, na univerzitách, v církevních komunitách, v různých výchovných institucích, ve věznicích aj. Používá se též v psychoterapeutických komunitách neurotiků.

Výcviková situace modeluje různé druhy sociální interakce a výcvik sám probíhá v uvolněné atmosféře a je řízen odborníkem. Cíl může být obecnější: naučit efektivnímu soc. chování nebo velmi spec. chování, např. naučit vedení diskuse nebo provozní porady. Praktické přehrávání různých soc. rolí je všemi účastníky diskutováno a všichni se ho účastní ve formě modelových inscenací, přehrávání situací, sociodramat, zadaných pantomim a jiných úkolů (např. dvojice sestavené z averzívních jedinců mají za úkol vést rozhovory, nebo má účastník v.s. napodobovat pohyby a řeč druhého, vyjádřit různým způsobem, co druhý prožívá, identifikovat se s určitým zvířetem atd.). Poměrně značný zájem je o výcvik asertivity nebo asertivního chování (slušné, ohleduplné sebeprosazování), protože nedostatek asertivity vyvolává úzkost a v krajních případech depresi a sebeodmítání. Teor. východiskem v.s. jsou koncepty sociálního učení a modely řízení chování. N. Semmer a M. Pfafflin (1978) pokládají za zákl. teor. východiska teorii soc. učení, kterou podal A. Bandura (Principles of Behavior Modification, 1969; Social Learning Theory, 1977, a další), ale která musí být podle uvedených autorů doplněna, protože je v ní podceněna důležitá úloha zpětných vazeb. Doplnění poskytuje práce G. A. Millera, E. Galantera a K. H. Pribrama Plans and Structure of Behavior (1960), která je pokládána za „průlom v západní psychologii“ a která podává model řízeného chování. Některé formy v.s. se uplatňují v upravené podobě též ve výchově a převýchově dětí v mimoškolních výchovných zařízeních, přispívají k resocializaci.

social training entraînement social Sozialtraining, Sozialausbildung formazione sociale

Literatura: Semmer, N. – Pfafflin, M.: Interaktionstraining: Ein handlungstheoretischer Ansatz zum Training sozialer Fertigkeiten. Weinheim, Basel 1978; Vorwerg, M. ed.: Sozialpsychologisches Training. Jena 1971; Waller, M.: Soziales Lernen und Interaktionskompetenz. Stuttgart 1978.

Milan Nakonečný