Vědy idiografické

Verze z 11. 12. 2017, 18:04, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

vědy idiografické – (z řec. idios = zvláštní, vlastní; grafein = psát) – pojem ražený W. Windelbandem a H. Rickertem, představiteli bádenské (freiburské) novokantovské školy. Windelband přišel v r. 1894 s klasifikací věd nikoli podle předmětu, ale podle metody. Ty vědy, které směřují k formulaci obecných zákonů, nazývá vědami nomotetickými, ty, které líčí jednotlivé události, nazývá v.i., tj. vědami popisujícími „zvláštní“. Jsou protikladné co do způsobu poznání, nikoli co do obsahu (týž předmět může být zkoumán vědou nomotetickou i idiografickou). Dějiny (na rozdíl od přír. věd) nepřekračují rovinu objasňování jednotlivého, podobně jako je tomu u umění, s nímž je řemeslo historikovo spřízněné – obojí spěje k názornosti, zatímco nomotetické vědy k abstrakci. Hodnota obou je stejná, nelze je převést jednu na druhou, ani obě na společný základ. Pro člověka má ale větší význam jedinečné, jež nelze ostatně sledovat až do jeho základů, v nichž je jedinečné do značné míry nevysvětlitelné. Tak dospívá Windelband k tezi o neopodstatněnosti naší bytosti, tj. individ. svobody. Rickert na tomto základě vybudoval svůj systém a teorii hodnot. Rozdíly mezi vědami jsou podle něho dány rozdíly v metodách. Každý věd. pojem slouží poznání buď obecných, opakujících se rysů, nebo rysů neopakovatelných. V prvém případě má na mysli přír. vědy, v druhém historii. Metoda přír. věd je generalizující, metoda hist. věd individualizující. Předmětně by snad bylo možné obě metody sloučit, ale logicky se vylučují. Historie sleduje to, co bylo jednorázové, přír. vědy zkoumají trvalé závislosti (navzájem to nelze převést). Jako Windelband i Rickert vidí protikladnost těchto pólů poznání, vidí, že jen oba vedou k celistvému poznání. Do značné míry ovšem uměle odtrhují metodu od předmětu zkoumání, formu od obsahu. Rickert navíc přiznává, že musí při své klasifikaci abstrahovat od „nesčetných nití, které navzájem spojují obě skupiny věd“. Ontologicky je Rickert stoupencem nominalismu. Protiklad obou skupin věd je tak protikladem věd zabývajících se pojmy a věd pracujících se skutečností. Historie je na rozdíl od přír. věd opravdovou vědou o skutečnosti. Empir. skutečnost je „hranicí, kterou nikdy přírodověd. utváření pojmů nemůže překročit“. Historie se rozpadává na proud událostí, v nichž nelze vysledovat objektivní zákonitosti. Historie pouze vyznačuje „meze v nepřetržitém proudu skutečného bytí“, mění „jeho nepřehlednou různorodost v přehlednou přetržitost“. Dějiny jsou možné jako věda proto, že vedle přírody tvoří kultura svébytnou sféru zkušenosti. Kult. význam objektu určuje především jeho odlišnost, nikoli to, v čem se shoduje s jinými objekty. Vztah k hodnotám určuje míru individ. rozdílů. Filozofie usiluje o poznání celku, o čistý pojem skutečnosti, a tím je také dána zásadní hranice mezi filozofií a spec. vědami; u filozofie se spojuje skutečnost s hodnotou. Rickert chápe dualismus světa bytí a světa hodnot jako nepřekonatelný, každá věda musí být do určité míry dualistická. Správně pojatá jednota vůbec není podle Rickerta problémem vědy. Vytvořit pojem světa znamená odhalit celou jeho mnohotvárnost a bohatství. Snaha o jednotu zde vede k ochuzování. Na Rickerta navázal ve svém učení o ideálních typech M. Weber.

idiographic sciences sciences idiographiques idiographische Wissenschaften scienze idiografiche

Literatura: Rickert, H.: Die Grenzen der naturwissenschaftlichen Begriffsbildung. Tübingen 1896–1902; Rickert, H.: Kulturwissenschaft und Naturwissenschaft. Tübingen 1899.

Miroslav Ransdorf