Validita: Porovnání verzí

m (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
Řádek 12: Řádek 12:
 
</div>
 
</div>
  
<span class="section_title">Literatura:</span> ''Bohrnstedt, G. W.'': Handbook of Survey Research. New York 1983; ''Messick, S.'': Validity. In: ''Linn, L.'' ed.: Educational Measurement. New York 1989; ''Miller, D.'': Handbook of Research Design and Social Measurement. New York 1977; ''Vodáková, A.'': Kategorie validity. ''Sociologický'' časopis, 1972, č. 4; viz též [[metody sociologické]], [[interview]], [[testy psychologické]].
+
<span class="section_title">Literatura:</span> ''Bohrnstedt, G. W.'': Handbook of Survey Research. New York 1983; ''Messick, S.'': Validity. In: ''Linn, L.'' ed.: Educational Measurement. New York 1989; ''Miller, D.'': Handbook of Research Design and Social Measurement. New York 1977; ''Vodáková, A.'': Kategorie validity. ''Sociologický časopis'', 1972, č. 4; viz též [[metody sociologické]], [[interview]], [[testy psychologické]].
  
 
''[[:Kategorie:Aut: Vodáková Alena|Alena Vodáková]]''<br />
 
''[[:Kategorie:Aut: Vodáková Alena|Alena Vodáková]]''<br />

Verze z 9. 3. 2018, 09:51

validita – (z angl. validity = platnost, ale specif. s-gický význam se nekryje s překladem, který odpovídá spíše právní praxi, proto se dává přednost původnímu angl. termínu) – jedno ze zákl. kritérií kvality metod a výsledků s-gického výzkumu, které se používá i ve výzkumu psychol., antropol., ekon. a pedagogickém. V nejširším smyslu je to požadavek relevance mezi předem stanoveným výzk. cílem a skutečně dosaženými výzk. výsledky, který bývá nejčastěji vyjádřen jednoduchou otázkou: Zkoumali (změřili) jste to, co myslíte, že jste zkoumali (změřili)? Pojem v. se primárně vztahuje k výsledkům zkoumání, ale odvozeně je to požadavek kladený na sociologické metody, které mají v. zaručit. V definicích v. se střídají dva důrazy: na splnění výzk. záměru a na získání věrného obrazu reality. Teor. by měl první požadavek vždy obsahovat druhý, druhý však první obsahovat nemusí. Problém je v tom, že věrný obraz reality, který nezachycuje vymezený výzkumný objekt, ztrácí svou poznávací hodnotu a navíc tento posun nebývá odhalen, tzn. získané informace jsou přisuzovány jinému, nesprávnému nositeli či aspektu problému, vlastnosti apod., resp. jsou nesprávně označeny, pojmenovány. Nedostatek v. tedy souvisí jak s odchylkou od výzk. objektu, tak s jeho chybným podchycením. Proto v. není významovým synonymem pravdivosti či objektivity nějakého tvrzení, ani jeho správnosti, logické prokazatelnosti, i když všechny tyto významové složky obsahuje. Gnoseologicky je v. nepříliš jasná vztahová kategorie, kterou lze považovat i za souhrnný požadavek bezchybovosti, i když bývá vztahována spíše jen k tzv. systematickým chybám. Někteří metodologové s kategorií v. vůbec nepracují a zabývají se jen problémem chyb. V řadě metodol. prací je uváděna pouze jako obecný metodol. princip. V praxi (většinou i v čes. s-gii) se často chápe spíše jako upozornění na nebezpečí zanedbání některých kroků operacionalizace, nedostatečného ověření formulací otázek v dotazníku či v interview, nebo na nebezpečí samoúčelného rozvíjení matem. metod zpracování dat bez vazby na původní výzk. cíl a na charakter zkoumaného objektu. Někteří metodologové ale s v. pracují v užším, konkrétnějším smyslu, nejčastěji při standardizaci a aplikaci psychol. testů.

Termín v. poprvé použil F. N. Freeman v r. 1914 v souvislosti s diskusí zmíněné otázky, „zda testy skutečně měří to, co měřit mají“. E. L. Thorndike ve svém Measurement of Intelligence (1927) uvádí jako jeden ze tří hlavních nedostatků nástrojů měření to, že „není známo, co měří“, ale termín v. v této souvislosti nepoužívá, vztahuje jej pouze k platnosti logického úsudku. Problematika v., ať už pojmenovaná nebo ne, byla hojně diskutována už ve 20. l. (např. W. Lippmannem, E. G. Boringem aj.). Ve 30. a 40. l. se význam pojmu rozšiřuje a infiltruje do dalších vědních oborů. Pokus o systematizaci jeho obsahu provedl C. J. Mosier v r. 1947 a pak zejm. am. psychol. společnost (spec. Committee on Tests standards), která původně chtěla pojem zamítnout, ale pečlivým prozkoumáním dospěla k závěru, že je užitečný. Vymezila 4 typy v.: „predictiv“, „concurrent“, „content“ a „construct“, které jsou v podstatě způsoby jejího zjišťování, resp. zvyšování, tedy validizací. Jsou dodnes respektovány i sociology, i když se vyvinula i další pojetí. V psychologii se uvažuje např. o přírůstkové (inkrementální) v., jejímž kritériem je množství nových poznatků, informační přínos výzkumu. Tento požadavek má eliminovat nebezpečí, že snaha po vysoké v. povede k trivialitě, resp. k irelevanci výzk. výsledků.

V s-gii je v. používána v širších výzk. souvislostech než v psychologii. Např. H. L. Zetterberg uvažuje o v. operacionalizace a definuje ji jako míru, ve které indikátor koresponduje s definicí, H. H. Hyman se zabývá v. v souvislosti s technikou interview a váže ji na upřímnost odpovědí respondentů, spec. pojetí v. se vyskytuje u obsahové analýzy, kde ji např. R. W. Budd, R. K. Thorp a L. Donohen definují jako komunikační problém odlišení (očištění) vlastní výzk. zprávy od referencí a kódovacích instrukcí. Typické je pojetí J. P. Guilforda, který uvádí, že test je validní, když predikuje to, s čím koreluje (základem v. je společná faktorová variance). Právě na taková užší a konkrétnější pojetí v. navazují postupy a metody validizace. Psychologové v poslední době zdůrazňují zobecnitelnost kritérií v. na určitý typ výzkumů, i když jde o požadavek podmíněný řadou výzk. okolností. Obecně se prosazuje spíš tendence k širokému pojetí v. S. Messick (1989) ji vymezuje prostě jako požadavek adekvátnosti a přiměřenosti metod postavených na hodnotícím úsudku, což zhruba koresponduje s definicí uvedenou v úvodu. Konečné ocenění v. vztahuje k soc. implikacím a důsledkům. Někdy se v. nesprávně směšuje s reliabilitou, která je jednodušším metodol. požadavkem na spolehlivost, stabilitu výzk. nástroje či postupu, nicméně reliabilita může ovlivnit v., a to v pozitivním i negativním směru. Neplatí ale, že reliabilní nástroj je zárukou v., protože lze opakovaně (spolehlivě) zajišťovat stále stejné údaje o špatně vybraném objektu nebo měřit věrně vlastnost, která není tou, kterou předpokládáme, že měříme.

validity validité Validität validità

Literatura: Bohrnstedt, G. W.: Handbook of Survey Research. New York 1983; Messick, S.: Validity. In: Linn, L. ed.: Educational Measurement. New York 1989; Miller, D.: Handbook of Research Design and Social Measurement. New York 1977; Vodáková, A.: Kategorie validity. Sociologický časopis, 1972, č. 4; viz též metody sociologické, interview, testy psychologické.

Alena Vodáková