Venkov

venkov – obydlený prostor mimo městské lokality tradičně charakterizovaný orientací na zemědělství a menší hustotou obyv., ale i jiným způsobem života, většinou propojením s přírodou, a také jinou soc. strukturou ve srovnání s městem. Typickou sídlištní jednotkou v. je vesnice (oba pojmy vystupují v mnoha ohledech jako synonyma). Z hlediska s-gie je v. charakterizován především specif. typem komunity, tzv. venkovskou komunitou (či rurální komunitou nebo venkovským společenstvím), která se většinou vymezuje v protikladu ke komunitě urbánní neboli městské těmito znaky: 1. vyšší mírou vzájemné soc. závislosti; 2. menší variabilitou profesních možností; 3. menší soc. diferenciací a také zúženým prostorem soc. mobility; 4. silnější vazbou na tradici a slabší inklinací k soc. změně; 5. silnější determinací přír. prostředím. Za charakteristický rys v. bývala považována i značná kult. izolace spojená s menší civilizovaností i nižší úrovní civilizace (viz image venkovana v beletrii, pejorativní označení „venkovský buran“ apod.). I když stále existují území (státy), kde lze všechny vyjmenované rysy v. identifikovat ve výrazné podobě, obecně dochází k jejich oslabování, ke stírání rozdílů mezi městem a v. Přitom urbanizace jako dlouhodobý hist. proces převládá nad ruralizací, i když v současné době jednou z reakcí na negativní civilizační důsledky, resp. na ekologickou krizi, je návrat k hodnotám v. Historie v. jako protipólu města je spjata s oddělením zemědělství od ostatních činností. Do 19. st. bylo v evrop. zemích zemědělství naprosto převládajícím způsobem obživy na v. Dnes tvoří zemědělské obyv. menší část venkovské populace, která je stále více činná i v jiných hosp. sektorech. V prům. vyspělých zemích je pro v. typická zemědělsko-průmyslová nebo průmyslově-zemědělská struktura. Ve značném počtu malých venkovských sídel tvoří podstatnou složku populace obyv. velkých měst pravidelně přijíždějící za rekreací. V. je pro ně místem tzv. druhého bydlení.

Ze s-gického hlediska zkoumá v. nejen sociologie venkova a sociologie zemědělství, ale i s-gie způsobu života a s-gie rekreace. Některých soc. otázek si tradičně všímá demografie a soc. geografie, dnes i ekologie. Soc. obraz a problémy v., většinou v protikladu k městu, byly již předmětem zájmu představitelů utop. socialismu (Th. Campanella, T. More, R. Owen, Ch. Fourier, C.-H. de Saint-Simon) a rus. rev. demokratů (A. I. Gercen, N. G. Černyševskij, N. A. Dobroljubov, V. G. Bělinskij). V původním marx. pojetí splývalo řešení rozporu „město – venkov“ s řešením rozporu mezi zemědělstvím a průmyslem. Také s-gie šla zprvu cestou polárních typologií. Toto pojetí se ujalo ve 20.–30. l. zvl. pod vlivem F. Tönniese a v souvislosti s obsáhlým srovnávacím materiálem shromážděným P. A. Sorokinem a C. C. Zimmermannem. Podle nich a dalších autorů (např. J. Deweye, O. D. Duncana, J. Reisse, M. Webera, H. Spencera, É. Durkheima) je možné venkovskou (ne-městskou) společnost, resp. komunitu, pospolitost (Gemeinschaft), charakterizovat posvátností (viz posvátné a profánní), mechanickou solidaritou (viz solidarita mechanická a organická), statusem, lidovostí, tradicionalismem, a naproti tomu městskou společnost (Gesellschaft) světskostí, organickou solidaritou, kontraktem a racionalitou (viz též Gemeinschaft a Gesellschaft). Ve 40.–50. l. v souvislosti se zvýšenou profesní a odvětvovou mobilitou založenou na prostorové mobilitě, vznikl koncept kontinua „město – venkov“. Byly vytypovány hlavní diferenciační znaky, pomocí kterých lze identifikovat jednotlivé lokality polohou na tomto kontinuu: zaměstnání, prostředí, velikost lokality, soc. heterogenita nebo homogenita, hustota obyv., diferenciace soc. struktury, mobilita a povaha interakce (Nichols, L. Taylor, A. Jones). Těmito problémy se zabývala s-gie vztahů města a v. neboli rurbánní sociologie, která se např. v USA pěstuje vedle s-gie venkova a s-gie města. Vývoj od 60. l. je poznamenán vznikem lokalit nového typu (zejm. příměstských). Pojmy „městský“ a „venkovský“ přestávají být postačující, je vyzvedáván soc. kontext geogr. a demogr. ukazatelů (R. E. Pahl, C. Mottura, H. Kötter).

Od 70. l. je zdůrazňován venkovský prostor z hlediska zdravého životního prostředí a hledají se nejpřirozenější cesty urbanizace, respektující svébytnost venkovského prostoru: a) jeho přír. charakter ve spojení s krajinářskými aspekty, růstem rekreační, příp. i léčebné funkce, b) kontext sociokult. se zřetelem k udržování a rozvoji venkovské subkultury jako pojítka vesnického společenství s oporou v infrastruktuře vesnice, c) ekon. aspekty, které zahrnují rozvoj zemědělské výroby v optimálním propojení s poskytováním vybraných služeb, ne však na úkor „přírodnosti“ a krajinářských aspektů venkovského prostoru. Tento směr prosazující se v celoevrop. měřítku, usiluje o rehabilitaci venkovského prostoru a je reakcí na negativní vlivy městských aglomerací na v., na úpadek některých venkovských oblastí (městské periferie, pohraničí) související s nedostatky dopravní sítě, techn., občanské a soc. infrastruktury v příslušných sídlech (důsledek urbanistických koncepcí potlačujících prvky svébytnosti venkovského prostoru). Zvyšování přitažlivosti bydlení a života na v. souvisí se změnou hierarchie životních hodnot. Stoupající zájem o rozvoj venkovského prostoru v evrop. zemích se mj. projevuje ve značném počtu akcí organizovaných na úrovni regionální (v celé Evropě), subregionální (v rámci zemí ES) i nár. Klíčová postavení má v. při řešení řady globálních problémů: růstu počtu obyv., zaměstnanosti, dostatku energie, výživy, usměrnění živelné, překotné urbanizace, bytové otázky atd. Koncept v. má v Čechách také praktický význam při plánování struktury osídlení, racionálního uspořádání životního prostředí (Z. Lamser, J. Nikl, Palla, J. Pavlů, A. Slepička). Jedná se o tzv. územní plánování (v záp. zemích physical planning, ménagement du territoire, Raumplanung), event. rurální plánování, někdy zahrnované pod rurální geografii.

country campagne, province Land latifondo

Literatura: Duncan, O. D.Reiss, J.: Social Charakteristics of Urban and Rural Communities. New York 1956; Friedman, G.: Villes et Campagnes. Paris 1952; Kayser, B.: La renaissance rurale. Paris 1988; Librová, H.: Láska ke krajině? Brno 1988; Mottura, C.: Considerazioni sulla genesi e sulla crisi del concetto di „rural-urban“ continuum. Quaderni di Sociologia, 1967, č. 2; Pahl, R. E.: The Rural-Urban Continuum. Sociologia Ruralis, 6, 1966, č. 3–4; Slepička, A.: Venkovský prostor jako životní prostředí. Praha 1970; Sorokin, P. A.Zimmermann, G. C.: Principles of Rural-Urban Sociology. New York 1929; viz též sociologie venkova.

Helena Hudečková