Vzor chování

vzor chování – soc. ustavený způsob řešení určitého problému či reagování na určitou situaci. S-gie používá tento pojem tam, kde chce zdůraznit, že jednání individuí není neustálou libovolnou improvizací, nýbrž respektuje určité pravidelnosti a podléhá mechanismu nápodoby. Při zdůraznění schematického, modelového charakteru reakce, řešení situace se v češtině užívá spíše pojem „vzorec chování“, jestliže vystupuje do popředí aspekt nápodoby, funkce v procesu socializace a sociálního učení, je vhodnější termín „vzor“. S-gické pojetí v.ch. navazuje na soc.-psychol. chápání v.ch. (vzorců chování) jako rozsáhlejších komplexů chování, syndromů behaviorálních reakcí tvořících smysluplnou sekvenci (např. určitých druhů agrese, unikání, pátrání, sexuální aktivity apod.). V.ch. může být nahlížen jako funkční jednotka (H. B. English a A. C. Englishová). Jako syndrom určitých tendencí přispívá k identifikaci motivací v diferenciální psychodiagnostice. V.ch. téže kategorie (např. alimentární, sexuální atd.) je intra- a interindivid. proměnlivý, je determinován věkem, pohlavím a dalšími faktory a v jeho struktuře se vedle naučených aktů mohou uplatňovat i vrozené reakce (např. ve vzorech sexuálního chování). V.ch. má individ. instrumentální povahu a může být nahlížen v rovině morální (psychol. pozorovatelné) nebo molekulární (fyziologicky pozorovatelné). Dělí se obvykle na expresivní a adaptivní. Při popisu chování se odlišují reflexy, reakce a v.ch.

Zájem o studium v.ch. přibližuje s-gii také kulturní antropologii. Kult. antropologové analyzují kult. specifičnost provozovaných v.ch. a z jejich souhrnu získávají obraz dané kultury jako sumy praktikovaných institucí. Zdůrazňují přitom obrovskou variabilitu, stejně tak jako rovnocennost specif. v.ch. (viz vzor kulturní). Existence v.ch. vytváří styčné body mezi s-gií a obecnou lingvistikou, neboť v.ch. lze považovat za prvky gramatiky neverbálního chování. Zvládnutí této gramatiky umožňuje člověku chápat jednání druhých a sám jednat způsobem pro druhé pochopitelným. Biosociologie poukazuje na genetický základ predispozic ke zvládnutí specif. lidských v.ch. a na postupné odumírání těchto vloh v případě, že nejsou včas rozvíjeny. Opět je zde obdoba s osvojováním a užíváním jazyka. Způsob existence v.ch. je popsán např. koncepcí podvojné struktury A. Giddense. V.ch. existují pouze v podobě regulovatelného chování konkrétních osob, takové chování je však umožněno právě existencí v.ch. Také zde existuje úzká analogie s oblastí lingvistiky, a to se vztahem konkrétních řečových promluv a obecných pravidel gramatiky jazyka.

behaviour pattern pattern, patron, forme du comportement Verhaltensmuster, Verhaltensmodel modello di comportamento

Literatura: Berelson, B. – Steiner, G. A.: Human Behavior: an Inventory of Scientific Findings. New York, Chicago, San Francisco, Atlanta 1964; Thompson, T. - Zeiler, M. D. eds.: Analysis and Integration of Behavioral Units. Hilsdale. N. J., London 1986.

Jan Keller
Milan Nakonečný