Zen-buddhismus
zen-buddhismus – (jako zen se vyslovuje japonsky čínské čchan, což je překlad sanskrtského dhjána = nepřesně meditace) – čínské vyústění mahájánového buddhismu, které vzniklo střetnutím jeho dvou význ. proudů, mádhjamiky a jógačáry, s učením taoismu a do jisté míry i konfucianismu. Čínští myslitelé navázali na ústřední koncepce mahájány, na učení o prázdnotě (šunjata) a takovosti (tathata). První elementy čchan, tj. z.-b., se v Číně objevily na přelomu 4.–5. st. v dílech filozofů Seng Čaa a Tao Šenga, žáků jednoho z prvních překladatelů mahájánových knih do čínštiny Kumaradžívaha. Tradice však spojuje počátky čchan v Číně s příchodem mnicha Bodhidharmy, 28. buddhistického a 1. čchanového patriarchy. V duchu tradice se z.-b. dále šířil předáváním učení dalším patriarchům a postupně se diferencoval do 3 hlavních škol, pojmenovaných po jejich zakladatelích: Chuang Po, jap. Óbaku (849 př. n. l.); Lin Či, jap. Rinzai (867 př. n. l.); Tsao Tung, jap. Sótó. Do Japonska se ideje čchan (jmenovitě sekty Rinzai) dostaly prostřednitvím mnicha Eisaie v r. 1191. Význ. úpravu učení z.-b. provedl Hakuin v 18. st., modernizaci v současné době Kitaró Nišida. Z.-b. usiluje na bázi spec. meditativních či jiných technik o „vyprázdnění“ mysli, obnovení přirozené schopnosti vidět a chápat svět v jeho „takovosti“ a tímto způsobem o dosažení „buddhovství“, jež je skryto v každém jedinci. Metoda se podobá „odkrývání dna vylévaného džberu“, přičemž se vylévá kult. civilizační nános falešného vědění získaného obvyklou výchovou, zkušeností a zejm. logickým myšlením.
Z.-b. je v tomto smyslu intelektuální terapií, rekonstrukcí psychiky, při níž hraje důležitou úlohu náhlé „osvícení“ (satori), po němž jedinec vnímá a chápe skutečnost takovou, jaká je, nikoliv takovou, jakou ji předpokládá běžné myšlení včetně tradičního výkladu buddhismu nebo taoismu. Z.-b. současně neguje každý pokus vykládat z.-b. obvyklými logickými a abstraktními postupy. Silný náboj mystiky v z.b. vzbudil o něj zájem u dalších náboženství včetně současného křesťanství. V 50. a 60. l. získal velkou popularitu v USA a v některých záp. zemích. Na jeho šíření měli velký podíl jap. interpret D. T. Suzuki a am. autoři A. W. Watts, P. Kapleau a P. Wienpahl. Stal se svého druhu ideologií am. beatniků, ovlivnil zejm. J. Kerouaka, J. D. Salingera a A. Ginsberga, později R. M. Pirsiga. O z.-b. se intenzívně zajímal G. Snyder, iniciátor hnutí hippies. Am. beatová interpretace z.-b. ústila do ostře odmítavého postoje k soudobým záp. ideovým a hodnotovým strukturám. Terčem útoků se stala věda, technika, konzum, kalkulativní jednání individua a cílová projekce zájmů. Toto protestní hnutí doznělo koncem 60. l. a postupně se změnilo v seriózní studium orientálního učení. Z.-b. byl vůbec prvním asijským učením, které masově ovlivnilo hodnotovou orientaci větších soc. skupin ve vyspělých prům. zemích a podílelo se na zformování svébytného generačního kult. výrazu (jiným učením s podobným významem byl indický védantismus). Další vývoj smazal ze z.-b. rys exotičnosti, neboť do povědomí záp. kultury se počaly prosazovat další asijské filozofie a hodnoty. Z hlediska současného procesu globalizace soc. komunikace je možno považovat renesanci z.-b. na Západě za jeden z prvních projevů hlubší a stále sílící interkult. komunikace, která vede ke stále větší vzájemné směně hodnot. Kontaminace záp. myšlení a způsobu života hodnotami z.-b. znamenala také posílení prvků postmodernismu v záp. kultuře.
Zen Buddhism zen-bouddhisme Zen-Buddhismus buddhismo zen
Literatura: Suzuki, D. T.: An Introduction to Zen Buddhism. New York 1964; Suzuki, D.T.: Essays in Zen Buddhism. London 1958.