Zobrazení zdroje stránky Psychodrama a sociodrama (MSgS)

<span id="entry">psychodrama a sociodrama (MSgS)</span>. Psychodrama je metoda užívající dramatické improvizace k léčebným, diagnostickým, výchovným, didaktickým nebo výzkumným účelům; jeho podstatou je modifikované divadlo.

Tvůrcem psychodramatu je lékař J. L. Moreno, narozený roku 1892. Už v osmnácti letech se pokoušel o improvizované dramatizace se skupinou dětí. Impulsem k vývoji psychodramatu jako léčebné metody (zprvu v oblasti neuróz) bylo pozorování v improvizovaném divadle, které založil ve Vídni v roce 1921. Podařilo se mu rozhodujícím způsobem ovlivnit povahové sklony a disharmonické manželství jedné z hereček, když zařadil do uměleckého repertoáru motivy analogické její osobní situaci. V roce 1925 Moreno emigruje do USA, kde zakládá v New Yorku - Beaconu léčebné divadlo. Morenův institut, založený v roce 1942, pak připravil poválečnou expanzi psychodramatu do celého světa. Prvního mezinárodního kongresu psychodramatiků (1964) se účastní 48 zemí. Psychodramatu se začíná využívat ve výchově, ve věznicích, v průmyslu, při výuce psychologie a psychiatrie, v přípravě budoucích matek atd. V zemích lidové demokracie je užíváno především v Československu.

Tam, kde je psychodramatu užíváno k tlumočení problémů týkajících se širších skupin (krize moderního člověka, rasové rozpory apod.), hovoříme o sociodramatu. Sociodrama tlumočí psychodramatickou cestou obecnější (případně „obecně lidskou“) problematiku. Psychodrama i sociodrama se objevují ve stále nových kombinacích a úpravách.

Krystalizačním místem psychodramatu byla především skupinová psychoterapeutická praxe. Tradiční psychoanalytická (viz [[psychoanalýza (MSgS)|psychoanalýza]]) konfigurace samoty ve dvou, ve které analytik rozebírá a interpretuje volné asociace pacienta, vážící se k jeho vzpomínkám, snům a snění, se mění v konfiguraci skupinovou. Setkání dvou se stává setkáním malé skupiny (viz [[skupina sociální malá (MSgS)|skupina sociální malá]]). Terapeut usedá mezi pacienty ke konferenčnímu stolku nebo do půlkruhu, aby spoluvytvářel podmínky vzájemnosti a diskuse. Pacient opouští proslulou pohovku psychoanalytika a stává se členem kolektivu, který se schází proto, aby konfrontací chování a problematiky zúčastněných objevoval a měnil chybné postoje, které vadí v životě nebo přímo zahánějí do nemoci.

Psychodrama rozšiřuje možnosti diskusní skupiny o nový rozměr. Verbální (slovní) kontakt mezi členy skupiny je obohacen o další aktivitu: účastníci psychodramatu o sobě nejen hovoří, ale vyjadřují se také jednáním, mimikou a gestikou na jevištní úrovni. Pacienti nejen spolu diskutují, ale spolu také hrají. Apel na tyto prastaré vyjadřovací způsoby vyvolává nejen hlubší psychologickou angažovanost, ale i pohotovější a bezprostřední vhled do mezilidských vztahů a reaktivit. Herecké vyjádření představuje jakýsi mezistupeň, zprostředkování mezi subjektivní oblastí představ, myšlení a objektivní životní situací. Je více nežli vyprávění a méně nežli skutečnost. Jevištní model chování a jednání umožňuje v psychodramatické hře také trénink a přeučování nevhodných postojů, stejně jako hledání správného řešení konfliktů, které by pacient bez přípravy přiměřeně nezvládl. Psychodrama se tak pohybuje ve třech úrovních skutečnosti: 1) v reálném psychodramatickém prostoru (situace „zde a nyní“), za vědomí dané situace, přítomnosti terapeutů a spolupacientů; 2) v dimenzi hereckého vyjádření s různou hloubkou vžití se do role; 3) v úrovni retrospektivních i perspektivních, reálných i fantazijních představ o skutečnosti, které jsou předlohou i regulativem psychodramatické aktivity.

Schopnost účelné manipulace s těmito dimenzemi ve škále od objektivní k fiktivní realitě je prubířským kamenem ars psychodramatica (psychodramatického umění).

Při psychodramatické hře spolupracuje psychodramatický tým s pacienty (nebo jinými účastníky psychodramatu). Odborný tým je diferencován především v těchto funkcích: vedoucí týmu (director, ředitel) zastává úlohu „terapeutického režiséra“, ostatní odborně připravení psychodramatici plní úlohu pomocných já (auxiliary egos) či „druhého já“ (alter ego): tvoří role nutné k realizaci scény nebo vyjadřují vnitřní hlas hlavního herce („protagonisty“) psychodramatu („hlas svědomí“, „pokušení“, nevyřčené glosy). Na počátku sezení zpravidla pohovoříme s protagonistou o jeho životních rolích a osobách, které pro něho mají nebo měly nějaký význam. Vyzveme ho, aby si ve skupině vybral spoluherce, o nichž se domnívá, že by nejlépe ztělesnili postavy jeho zážitku nebo životního příběhu. Na jevišti pak s pomocí ostatních zobrazuje své vzpomínky, přání, obavy i plány. Hraje buď sám sebe, nebo přebírá roli svého životního partnera a sám ponechává jiným, aby zobrazili jeho samého. Velmi účinná je výměna rolí mezi pravými nositeli konfliktního vztahu, tehdy, když jsou přizváni např. rodinní příslušníci (manžel hraje roli své manželky a naopak). Protagonista je nucen „vniknout“ do světa svého protějšku. Improvizace znesnadňuje tendenci schovat se za roli, která by se mohla snadno uplatnit při hře podle napsaného scénáře. Vnáší tak do svého výkonu kus svého já, „prozrazuje“ sobě i jiným také nepřiznané sklony a pocity. Účastní-li se hry ostatních (ať jako divák nebo spoluherec), proniká i tímto způsobem v zrcadle jiných k poznání sebe. Snažíme se, aby pacient mohl na jevišti uplatnit svou spontaneitu i tvořivost, odehrát si své napětí a úzkosti za vědomí účasti, podpory i kritiky spoluprožívajícího kolektivu a aby tak dospěl k uvolnění, katarzi a posléze k osvojení správných postojů.

Psychodrama a sociodrama bývá nejednou předmětem přehnané reklamy i nekritického odsuzování. Je však třeba přiznat, že obohatilo paletu terapeutických i edukativně didaktických metod. 

<span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Fink A. K.</span>, A Sociodrama on Race Relations, Int. J. Sociometry and Sociatry, 1964, 3—4, 116—122; <span class="creator">Knobloch F.</span>, Osobnost a malá společenská skupina, Československá psychologie, 1963, 4, 328—334; <span class="creator">Kreitler H.</span>, <span class="creator">Elblinger S.</span>, Psychiatrische und kulturelle Aspekte des Widerstandes gegen das Psychodrama, Psyche, 1961, 15, 155—161; <span class="creator">Moreno J. L.</span>, Psychodrama und Gruppenpsychotherapie, Thieme—Stuttgart, 1959; <span class="creator">Moreno J. L.</span>, Die Grundlagen der Soziometrie, Köln am Rhein—Opladen, 1954; <span class="creator">Moreno J. L.</span>, From Sociometry to Group Psychotherapy and From Group Psychotherapy to Psychodrama, v: Neuroses-Congress Proceedings, Praha, 1961, 221, 247; <span class="creator">Moreno J. L.</span>, Gedanken zu meiner Psychotherapie, Ciba-Symposium, B 11, 1963, 4, 148—157; <span class="creator">Schutzenberger A. A.</span>, Premier Congres International de Psychodrama, Int. J. Sociometry and Sociatry, 1964, 1—2, 51—55; <span class="creator">Široký H.</span>, Diagnostické aspekty psychodramatu, Československá psychologie, 1962, 2, 154—165; <span class="creator">Široký H.</span>, Ke skupinové diagnostice a terapii neuróz, Sborník FF, Brno, 1965, ř. B, 17—29.

''[[:Kategorie:Aut: Široký Hugo|Hugo Široký]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Široký Hugo]]
[[Kategorie:MSgS]]