Zobrazení zdroje stránky Levice – pravice

<span id="entry">levice – pravice</span> – velmi často užívaná typologie polit. orientací a postojů a v nich se projevujících [[kultura politická|politických kultur]]. Rozdělení polit. sil na levicové a pravicové se zrodilo 11. září 1789 ve Versailles ve fr. ústavodárném shromáždění při diskusi o ústavě. Stoupenci silné moci krále a královského práva vetovat zákony zaujali svá místa napravo od předsedajícího, stoupenci omezené výkonné moci a rozhodující moci parlamentu, představujícího suverenitu lidu, se posadili nalevo (''J. Defrasne'', 1973, ''J. Ch. Petitfils'', 1973). Toto rozdělení nabylo trvalého symbolického významu: postavilo proti sobě ty, kteří kladli důraz na tradici, autoritu, soc. původ, chtěli hájit spol. řád a pořádek, ospravedlňovali spol. nerovnosti, dovolávali se náb. posvěcení světského řádu, a ty, kteří tyto postoje odmítali. Kritéria rozdělení na ''l.-p.'' nebyla nikdy přesně stanovena, jejich obsah se měnil v závislosti na hist. podmínkách, byl kritizován a odmítán (častěji pravicí než levicí), a to z důvodů polit. i poznávacích. Někteří historikové politiky zastávají názor, že málokterý termín byl v průběhu hist. vývoje diskreditován v té míře, jako pojmy ''l.-p.'' Používání těchto termínů, zejm. v hovorovém jazyku a polit. praxi, však nezabránili, i když v teor. analýzách není jejich postavení jednoznačné a existují přesněji explicitně vymezená analytická pojmová rozlišení.

Dělení ''l.-p.'' se vlastně vztahuje k polit. orientacím a skupinotvorným procesům v podmínkách ''politických konfliktů''. Klade proto otázku typologie těchto konfliktů. ''S. M. Lipset'' a ''S. Rokkan'' (1967), kteří vycházejí z ''Parsonsova'' čtyřfunkčního paradigmatu, ale aplikují jej na konfliktní aspekty spol. procesů, rozlišují 4 typy zákl. opozičních dělení (cleavages), která se vyskytují v moderních společnostech: konflikt mezi centrem a periferií, státem a církví, venkovem a průmyslem a mezi vlastníky a dělníky. Dělení ''l.-p.'' je vlastně produktem snahy shrnout řadu polit. rozdílů v jeden komplexní znak. Jeho charakter se však mění se změnou soc. systému. V původním významu, v období konfliktu mezi starým monarchickým systémem a novou modernější a demokratičtější společností, hájila ''pravice'' monarchii, aristokracii a zájmy zámožných vrstev, zastávala tradiční náb. názory, byla konzervativní a nedůvěřovala změnám. Legitimovala spol. rozdíly a kladla důraz na poslušnost a disciplínu. K ''levici'' patřili všichni, kdož starý režim odmítali, bez ohledu na stav, ke kterému přináleželi. V období vývoje moderní kap. společnosti mění diferenciace ''l.-p.'' svůj význam. Konzervativní síly, spjaté s dřívějším starým režimem ve společnosti, nepřestávají existovat, uchovávají si své pozice v ekonomice i v soc. struktuře, zůstávají vlivné zejm. na venkově, v zemědělství a v jiných tradičních sektorech, zachovávají si svou ideologii a dostává se jim účinné podpory se strany církve; jsou často nositeli pokusu o restauraci starého režimu. Do popředí se však dostávají nové soc. síly, podnikatelské vrstvy a nové vrstvy vzdělanců. Zákl. spol. konflikt se zdvojuje, přenáší se jednak do vztahu mezi tradičními hosp. a soc. sektory a podnikatelskými kruhy, jednak do vztahu mezi podnikateli a zaměstnanci, zejm. dělníky. Podnikatelské vrstvy a skupiny vzdělaných lidí se polit. a ideol. situují spíše kolem středu, příp. levého nebo pravého středu. Příslušníci těchto vrstev jsou pokrokoví, orientují se na změnu, na hosp. a kult. vývoj, jsou aktivističtí a racionalističtí. Levice představovaná dělnictvem a skupinami radikálních intelektuálů se polit. orientuje buď na ochranu děl. zájmů na základě odborářských strategií, nebo na vytvoření podmínek potřebných pro přeměnu spol. řádu v social. řád. Diferenciaci ''l.-p.'' můžeme chápat jako sled v podstatě dichotomických voleb, z nichž některé jsou na daných rovinách konečné a některé jsou východiskem dalších postupných voleb či dalších diferenciací, nejsou učleněny lineárně, ale situují se do vícerozměrného prostoru.

V dělení na ''l.-p.'' vystupují do popředí tyto aspekty: ''a)'' představuje de facto oddělení demokr. a nedemokr. orientace, tudíž levice demokr. od nedemokr. a pravice demokr. od nedemokr. (viz též [[demokracie západní]], [[demokracie a autoritarismus]]), ''b)'' jde o odlišné přístupy k normativnímu řádu společností, který pravice i levice sice definují v termínech [[hodnota|hodnot]], pro pravici je však centrální vztah k [[norma|normám]] a institucionálním soustavám, které tyto hodnoty ztělesňují (tržní hospodářství, normy reprezentativní demokracie), levice se jednoznačně neidentifikuje s existujícím institucionálním systémem, je otevřená myšlence jeho přeměny, zdokonalení nebo nahrazení, což se vyjadřuje tím, že pravice je „konzervativnější“ a levice „pokrokovější“ (za určitých okolností může být ovšem pravice orientována na změnu více než levice, což ukazují změny v postkom. společnostech a zčásti i reformy v soudobých záp. společnostech), ''c)'' rigoróznější uplatňování požadavku dodržování norem u stoupenců pravice se týká nejen veř., ale také soukromého života (např. umělého přerušení těhotenství, trestu smrti, přestupků v oblasti sexuálního chování, hodnocení uměl. tvorby z morálních hledisek, imigrace a práv imigrantů), ''d)'' za hlavní hodnotu pravice bývá považována [[svoboda]], u levice jde o [[rovnost sociální|sociální rovnost]]; tento soud ovšem platí ve větší míře pro pravici než pro levici, jejíž velká část zpravidla odmítla vybrat si mezi svobodou a rovností, ''e)'' zatímco levice privileguje ochranu zájmu zaměstnanců, pravice hájí spíše zájmy jiných kategorií, zejm. podnikatelů a samostatně činných pracovníků, ''f)'' pravice odmítá růst ekon. transferu a silnou redistribuci příjmů a poukazuje na dysfunkční účinky takových zásahů, levice tyto zásahy neodmítá, nebo je přímo požaduje, pokládá-li je za morálně zdůvodněné (nejvýraznější rozdíly jsou proto zpravidla v oblasti soc. politiky), ''g)'' pravice hodnotí pozitivně příslušnost jedince k nár. celku, je zpravidla nacionálnější než levice, která se kloní k internacionalismu (i když současné dějiny znají také kombinace krajního [[nacionalismus|nacionalismu]] s krajně levicovými postoji).

Sebeidentifikace na škále ''l.-p.'' a vztahy mezi touto proměnnou a jinými proměnnými byly předmětem různých empir. šetření. ''J. Stoetzel'' v r. 1983 zjistil, že 4/5 dotázaných z 9 západoevrop. společností je ochotno situovat se na škále ''l.-p.'' Empir. data potvrzují, že volba ''l.-p.'' je spjata s preferencemi svobody proti rovnosti, že levicové pozice se spojují s hodnocením nezávislosti, s duchem nepodřízenosti (řekli bychom s obranou jedince proti tlakům institucionálních soustav), s větší permisivitou a s internacionalismem, zatímco pravicové postoje jsou spojeny s přísnějším uplatňováním norem, s důrazem na poslušnost a s patriotismem. V dělení ''l.-p.'' existují některé aspekty, které mají dlouhodobou platnost, jiné aspekty se stírají tím, že sporné otázky najdou nakonec společná řešení, že se buď levice přizpůsobí pravici nebo naopak, anebo oba proudy přejdou na společnou platformu. V současném období se velká část moderní levice přibližuje pravici tím, že bere při posuzování ekon. a spol. otázek ve větší míře v úvahu funkční imperativy systému, potřebu adaptace lidí existujícím podmínkám, vlastnosti lidí zaměřené na pracovní úsilí a na výkon. Naproti tomu moderní pravice se mění v tom směru, že směřuje k citlivějšímu posuzování lidských aspektů v soc. procesu a poznání jejich významu pro samotné fungování systému. V těchto souvislostech lze mluvit oprávněně o procesech hist. učení, jimiž levice i pravice procházejí. Kromě toho lze pozorovat vznik nových ohnisek polit. diferenciace, které dělení ''l.-p.'' nepokrývá (např. ekologické problémy). Protikladné působení levice a pravice v hist. procesu je v řadě aspektů funkční: zajišťuje určitou dynamickou rovnováhu tím, že umožňuje, aby společnost jako celek brala v úvahu protikladné zřetele, které je obtížné sledovat v činnostní strategii jednoho typu; zvětšuje význam střídání polit. sil u moci, které se tak neomezují jen na osobní změny; umožňuje testovat odlišné směry spol. vývoje. Dělení ''l.-p.'' je konstitutivním aspektem ''politeckého pluralismu''. V hist. procesu se vyskytují různě dlouhé fáze, v nichž stojí výrazně v popředí jedna ze sil, buď pravice, nebo levice, zatímco druhá neodpovídá převládající polit. senzibilitě. Např. ve Francii byla po řadu let od konce 2. svět. války pravice kompromitována pétainovským režimem natolik, že bylo obtížné se k ní otevřeně hlásit. V obdobné situaci se ocitli příslušníci demokr. levice v postkom. společnostech po zhroucení komunismu. Nic neopravňuje k závěru, že dělení na ''l.-p.'' silně ustupuje nebo mizí. V obou proudech existují stále „tvrdá jádra“ a existují i ohniska protikladů a konfliktů, která v určitých situacích ustupují víceméně do pozadí, ale neztrácejí svou platnost a oživují se znovu, jakmile to polit. konjunktura dovoluje nebo vyžaduje. Vztahy mezi ''l.-p.'' se mění, ale nejsou ještě vytvořeny podmínky pro překonání tohoto dělení.

<div class="translations">
<span lang="en">Left-Right</span>
<span lang="fr">gauche-droite</span>
<span lang="de">Linke-Rechte</span>
<span lang="it">sinistra-destra</span>
</div>

<span class="section_title">Literatura:</span> ''Braud, P.'': Sociologie politique. Paris 1992; ''Defrasne, J.'': La gauche en France, de 1789 à nos jours. Paris 1975; ''Petitfils, J. Ch.'': La droite en France de 1789 à nos jours. Paris 1973, 1976; ''Sirinelli, J. F.'' ed.: Histoire des droites en France, I: Politique; II: Cultures; III: Sensibilités. Paris 1992; ''Stoetzel, J.'': Les valeurs du temps présent: une enquête européenne. Paris 1983.

''[[:Kategorie:Aut: Strmiska Zdeněk|Zdeněk Strmiska]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Strmiska Zdeněk]]
[[Kategorie:Terminologie/politika, ideologie, právo, správa]]
[[Kategorie:VSgS]]