Zobrazení zdroje stránky Rezidua a derivace

<span id="entry">rezidua a derivace</span> – (z lat. residuus = pozůstalý, zbylý; derivare = odvádět, odvozovat) – dvojice zákl. pojmů ''Paretova'' s-gického systému, jejichž posláním je vysvětlit pohnutky, charakter a způsoby zdůvodňování lidského jednání. ''V. Pareto'' vychází z předpokladu, že zdrojem jednání velké většiny jedinců i lidských skupin není tzv. logicko-experimentální myšlení neboli myšlení řídící se racionálními věd. pravidly, nýbrž určitý iracionální psych. stav. Při jeho vytváření hrají nejdůležitější úlohu „rezidua“. ''Pareto'' nikde tento pojem přesně nevymezil a z kontextu, ve kterém jej používá, plyne možnost jeho různých interpretací. Jde o jakési stálé elementy, které zbudou poté, když analýzou lidského jednání byly eliminovány všechny ty prvky, které mají logicko-experimentální ráz, i ty prvky, které jsou pouze přechodné. V literatuře jsou rezidua chápána jako jakési psych. sedliny (''W. Tatarkiewicz''), [[instinkt|instinkty]] (''S. Hook''), opakovatelné znaky jednání (''D. A. Martindale''), střední článek mezi [[city]], jež nejsou přímo dostupné poznání, a mezi systémem [[víra|víry]] a činů, jež mohou být poznávány a analyzovány (''L. A. Coser''), jako [[typ ideální|ideální typy]] lidských orientací na hodnoty (''H. Hughes'') aj. Podstatné je, že ''Pareta'' zajímalo především, jak se rezidua projevují v pozorovatelném lidském jednání. V jeho pojetí má tato kategorie výrazně operacionální ráz.

''Paretovu'' klasifikaci reziduí můžeme považovat za jakousi teor. analýzu lidské přirozenosti použitelnou pro sociology. Rozlišuje 6 tříd, které se ještě dále dělí na druhy a rody: ''1.'' „instinkt kombinací“ je v nejobecnějším smyslu tendence zavést mezi ideje a věci určité vztahy, vyvodit důsledky ze stanoveného principu, uvažovat správně nebo nesprávně, což činí člověka člověkem, je to základ lidských činů, expresí, teorií a důkazů (např. své hlavní s-gické dílo považuje ''Pareto'' za výsledek tohoto instinktu), může to vyvolávat jak jednání mimologická, jako je např. [[magie]], tak jednání logická, jako je [[věda]]; brání to člověku, aby zavedl jednou provždy neměnný způsob jednání a určitý druh organizace společnosti, vyvolává to nepřetržitý vývoj poznání a nekonečné obnovování věr; ''2.'' „stálost agregátů“ je opakem rezidua 1. třídy, je to tendence k udržení vytvořených kombinací, odpor ke změnám a snaha uchovat stávající pravidla, což je přirovnatelné k inercii, pasivitě a netečnosti; ''3.'' „potřeba manifestovat city vnějšími akty“ se projevuje výrazy souhlasu (např. potleskem) i nesouhlasu, které jsou v různých společnostech různé, vždy však jde o nějaká gesta a hlasité projevy (patří sem rovněž náb. exaltace, chování lidí na sportovních utkáních i při polit. manifestacích); ''4.'' „rezidua související se sociabilitou“ jsou ta, která souvisejí se spol. životem a s disciplínou, činí z člověka spol. bytost, která nemůže žít jinak než ve společenství s jinými jedinci a pro trvalou existenci takového společenství se musí podřídit určité kázni; ''5.'' „integrita individua a toho, co k němu patří“, jsou snahy lidí sledovat své zájmy, bránit se útokům na vlastní osobu i skupinu, uchovávat své postavení, což hraje důležitou úlohu při udržování sociální rovnováhy; ''6.'' „sexuální rezidua“, která jsou většinou lidmi skrývána a s-gii zajímají, jen pokud mají vliv na uvažování lidí a na vytváření teorií.

Podle ''Pareta'' se třídy reziduí jen málo mění. Právě tak málo proměnlivý je i člověk. Tyto dvě teze spolu velmi úzce souvisejí a plyne z nich ''Paretův'' názor, že ani ve společnosti nedochází k podstatným změnám. ''Pareto'' neuznává možnost spol. [[pokrok|pokroku]] ani změny lidské přirozenosti. Zákl. podnětem, pohnutkou a motivem lidského jednání jsou rezidua – iracionální „zbytky“, nezávislé na lidské vůli. Lidé však mají potřebu dodávat svým činům zdání racionality, ex post je zdůvodňovat. Tuto funkci plní „derivace“. Jde o jevy druhotné, odvozené od reziduí, o proměnlivé složky celku konstituovaného lidským jednáním, jeho verbální doprovod, v podstatě o ekvivalent toho, co se běžně nazývá [[ideologie|ideologií]] (ve smyslu falešného vědomí) nebo racionalizací. Derivace jsou různé slovní prostředky, pomocí nichž jedinci i lidské skupiny dodávají zdání logičnosti tomu, co ve skutečnosti logičnost postrádá. ''Pareto'' rozeznává 4 třídy derivací: ''1.'' „prostá tvrzení“, kdy nutnost určitého jednání se nezdůvodňuje žádnými argumenty (např. matčin rozkaz dítěti: poslouchej, poněvadž je třeba poslouchat), což se vyskytuje tam, kde jde o vztah nadřízenosti a podřízenosti (v rodině, vojsku, politice), tedy v interpersonálních vztazích určitého typu, ale ne vždy je to účinné; ''2.'' „odvolání na autority“, kdy nutnost určitého jednání je zdůvodňována vahou osobností, tradic a zvyků; ''3.'' „souhlas s city nebo principy“ založenými na právu, spravedlnosti nebo na metafyzických entitách, jako je solidarita, pokrok, humanita, demokracie, příp. vyvozenými z vůle nadpřirozených bytostí; ''4.'' „slovní důkazy“, jejichž základem je používání neurčitých, pochybných a dvojznačných termínů, které nejsou v souladu s realitou a které používá většina polit. projevů (např. teze, že demokracie je takový režim, který působí v zájmu lidových mas, je podle ''Pareta'' nejednoznačná ve dvojím smyslu: není jasné, co se chápe pod pojmem demokracie a co znamená „působit v zájmu někoho“).

<div class="translations">
<span lang="en">residues and derivations</span>
<span lang="fr">résidus et dérivations</span>
<span lang="de">Residuen und Derivationen</span>
<span lang="it">residui e derivazioni</span>
</div>

<span class="section_title">Literatura:</span> ''Aron, R.'': Les étapes de la pensée socioloqique. Paris 1967; ''Ashley, D.'' – ''Orenstein, D. M.'': Sociological Theory. Classical Statements. Boston 1985; ''Pareto, V.'': (1916) Traité de sociologie générale. Genève 1968.

''[[:Kategorie:Aut: Sedláček Jan|Jan Sedláček]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Sedláček Jan]]
[[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
[[Kategorie:VSgS]]