Zobrazení zdroje stránky Společnost volného času (PSpol)

<span id="entry">Společnost volného času</span>

S volným časem je to stejně jako s každým jiným sociálním fenoménem: vždycky ho jedni měli nadbytek, druzí nedostatek a někteří neměli volný čas žádný. Ve všech společnostech byly ale tyto skupiny od sebe dobře a viditelně odděleny.

Volný čas v antickém Řecku měli (aspoň teoreticky) především ti, kteří z ekonomicko-sociální povahy samotného systému antické ''polis'', v níž fyzická práce byla „přenechána“ otrokům a lidem nesvobodným, byli vyvázáni z „činností užitečných a nezbytných“, ale společensky pramálo ceněných, aby se mohli věnovat jiným činnostem – také užitečným a nezbytným, ale společensky privilegovaným – politice, rétorice, veřejným diskusím a náboženským rituálům (podle Ortegy y Gasseta – jediným „specificky lidským činnostem“, protože člověk začíná tam, kde končí nezbytné uspokojování základních potřeb a kde začíná „výkon činností neužitečných, ba zbytečných“). Klasik zkoumání antické obce Fustel de Coulanges tvrdě a nekompromisně trvá na tom, že „je zvláštní chyba mezi všemi lidskými omyly věřit, že ve starých obcích člověk užíval svobody. Neměl o ní představu“… Ale neměl-li představu o svobodě ve vztahu ke všemocnému státu (a náboženství), co tedy dělal ve „volném čase“, kterým přece jen musel disponovat, když fyzicky pracovat nemusel? Všechny otázky, které si kladou antičtí „klasikové“, jsou otázkami po efektivním, tedy morálně a sociálně užitečném trávení volného času. Kdo by věřil, že slovo ''scholé'' má svůj prapůvod nikoliv v označení místa, kde se využívalo volného času ke studiu a vzdělávání (to je význam mnohem pozdější), ale v pojmenování volného času, během něhož se nic nedělá, v označení pro přestávku, pro opravdové nicnedělání…?

Na druhé straně etická rigoróznost antických učenců i politiků vedla k formulaci radikální teze, že nikoliv volný čas korunuje práci, ale práce korunuje volný čas: kvalita našeho trávení času totiž závisí na tom, jak kvalitně trávíme (my, svobodní) svůj volný čas, jakou náplň mu, arciže vedeni obcí, dáme. Platon byl hluboce přesvědčen o tom, že v jeho ideálním státě volný čas mohou mít jedině děti (provozující hry pod dozorem matek) a adolescenti (provozující sportovní hry a tance); čas dospělých je časem vzdělávání, politické aktivity, sakrálních činností, debat a filozofických sporů. Michel Montaigne připomíná, že „císař Julián říkal, že filozof a řádně vychovaný člověk nesmějí ani dýchat; to znamená, že tělesným orgánům mají dopřávat pouze to, co jim nelze odepřít, a ustavičně udržovat duši i tělo zaměstnané věcmi krásnými, vznešenými a ctnostnými“.

Středověku pramálo rozumíme. Víme, že byl napjat na kříži, jehož jedno rameno tvořilo biblické prokletí – „v potu tváře si budeš chléb svůj dobývati“ (Gen. 3,23), na druhém se zabydlela mocná vládnoucí třída, která se z tohoto prokletí jaksi ''via facti'' vymykala a většinou marné bylo volání papežů, prelátů či kazatelů po sebekázni a askezi. I vznikla idea „hrdinské lenivosti“, tedy onoho souboru činností, které šlechta sama pokládala za dosti ušlechtilé, aby nebyly pokládány za „prázdnou zábavu“ – válčení, rytířské soupeření a „ušlechtilá zábava“ (o níž máme realistické obrazy ve středověké literatuře žáků-darebáků). Ale nejen to, lidé trpěli – i ti, kteří se podíleli na oné „hrdinské lenivosti“ – utkvělou myšlenkou na spásu a strachem z pekla, myšlenkou a strachem, bez nichž vůbec nepochopíme ono ''contempus mundi'' (pohrdání světem), útěk do samoty, poustevnictví jako „bohulibou činnost“, ale ani to, jak jsou středověcí lidé z větší části „naprosto zbaveni chamtivosti, touhy po moci a po bohatství“ (Le Goff). Zápas moderní společnosti se středověkou mentalitou byl tak kupodivu především zápasem o povahu a způsob užití času.

V hebrejštině se objevuje ještě jiný, podstatný prvek fenoménu volného času: slovo ''avoda'' tam označuje práci nucenou, zatímco slovo ''metakha'' práci tvořivou. Tento jazykově přesně fixovaný problém se stane ústředním tématem novověkého (raně moderního) uvažování o volném čase. Nejprve ''utopisté'' zformulují neslýchaný požadavek, že každý má právo nejen na odpočinek po práci, ale dokonce na volný čas. Čas, který je nepracovní, lidé ale nebudou trávit nečinností nebo v prázdné zábavě: podle Campanelly „nečinnost ve Slunečním státě nemá místo, protože někteří běhají po polích, jiní se cvičí ve střelbě nebo studují přírodu“. Podobně Charles Fourier: práce se v jeho utopii bude měnit každé dvě hodiny, aby byla dostatečně rozmanitá, čím však bude práce zajímavější, tím také bude méně placená.

Marx v polovině 19. století prohlásí, že dějiny volného času jsou dějinami pracovního dne – to na straně jedné, a že bohatství národů se neměří množstvím hmotných statků, ale ''množstvím volného času'', který společnost dokáže nabídnout svým členům k „tvořivému a všestrannému rozvoji“, to na straně druhé. Marx tedy nebyl filozofickým (sociologickým či ekonomickým) fanatikem práce; věděl totiž, že fyzická práce je z větší části člověku raného kapitalismu vnucena, je pro něj „vnější, není dobrovolná, je jen prostředkem uspokojování potřeb ležících mimo práci samu; její cizota se projeví jasně v tom, že jakmile neexistuje žádný fyzický nebo jiný tlak, utíká se před ní jako před morem“ (1844). Byl spíše analytikem, který na jedné straně pochopil „zmrzačující roli dělby práce“, která produkuje „fachidioty“, na druhé straně však radikálně odmítl fourierovskou iluzi o tom, že se práce může stát pro všechny zábavou. Skutečný „volný čas“ je Marxovi zcela realisticky výsledkem zápasu o zkrácení pracovní doby: dokud bude pracovní doba bolestivě dlouhá, dotud budou všechny sny o „osvobození práce“ jen chabou náplastí na nesnesitelná trápení dramaticky se rozvíjející industriální společnosti.

Gianni Toti kdysi spočítal, že před Velkou revolucí v roce 1789 měl francouzský nevolník zaručeno 90 dní „čistého volna“ – 52 nedělí a 38 církevních svátků. Po revoluci se garance vyplývající z respektu k rozdělení „sakrálního“ a „profánního“, tedy svátku a práce, rozplynuly pod tlakem tehdy vskutku nenasytného mladého, ale stále ještě asketického kapitálu. V roce 1833 byl v Anglii standardní dvanáctihodinový pracovní den (který v Itálii vydržel do roku 1860), v roce 1847 se dosáhlo desetihodinového pracovního dne s jednou volnou nedělí v měsíci. V takové situaci bylo téma „volného času“ opravdu totožné s marxovským tématem „délky pracovního dne“ a přitom v pozadí toho všeho nebyla jenom nezbytnost „regenerace pracovní síly“, ale také vědomí toho, co formuloval přesně a naléhavě již Denis Diderot – volný čas je nejdůležitější částí našeho života, protože jenom v něm jsme nebo aspoň můžeme být úplnými lidmi.

Jen zdánlivě paradoxně ''totalitní režimy'', všechny a bez výjimky, věnovaly „volnému času“ pozornost až nápadně mimořádnou. Emanuel Chalupný ve IV. dílu 3. svazku své systematické ''Sociologie'' v roce 1941 psal o tom, jak volný čas organizovala fašistická Itálie a nacistické Německo, zkušenost sovětskou zmínil z pochopitelných důvodů jen okrajově, zato s paradoxní tragikomičností. Sovětský systém prý doložil, byť jenom na základě místní iniciativy, svůj zájem o „aktivní trávení volného času“ výstavbou plaveckého bazénu uprostřed Moskvy – dnes víme, že to byla vybetonovaná jáma po odstřeleném chrámu Krista Spasitele, který před nedávnem s pompou znovu postavili a otevřeli… Italové založili již v roce 1925 akci ''Opera Nazionale Dopolavoro'', jejímž posláním bylo „chránit nejen práci, ale uznávat i prázdeň v stejném smyslu vyššího národního zájmu; nejde o výcvik přeborníků, ale harmonickou rovnováhu spojených sil duševních a tělesných k otužení mas, ať k práci nebo k válce“. Nepochybně po italském vzoru byla koncipována nacistická „rekreační akce“ ''Kraft durch Freude (KdF)'', která spočívala na čtyřech programových bodech: 1. každý tvořící (rozuměj: pracující) má nezcizitelné právo na prázdeň (''Freizeit'') a úkolem státu je toto právo chránit; 2. pracovní síla je část národního jmění a podporovat ji je proto národní povinností; 3. práce vyžaduje zdravých a silných lidí a proto je nutná prázdeň; 4. aktivní vytváření prázdně je problémem světonázorovým, řešitelným jen na základě nacionálněsocialistického pojetí celého, nejen ekonomického života společnosti.

''Totalitní režimy'' pochopily přesně „nebezpečí volného času“, jistěže jinak, než se tak stalo v letech šedesátých v západních demokraciích. Mimopracovní čas musí být vyplněn kontrolovanou činností, jejíž základní funkcí je regenerace pracovní síly: všechny totalitarismy rozvíjejí jako dominantu volného času ''rekreaci'', tedy zotavení po práci a k nové práci. Dělo se tak prostředky rozmanitými, od organizace letních táborů přes „rekreaci pracujících“ (s věru nezapomenutelným ''Andělem na horách'') až po paramilitární aktivitu „mládežnických organizací“ či „využití lidové folklorní tradice“, jak o tom hezky mluvil Dr. Ley, organizátor ''KdF'', který by byl skončil před Norimberským tribunálem, kdyby nebyl včas spáchal sebevraždu.

Bylo by nekorektní nepřipomenout, že v post-totalitní fázi komunistického systému se objevilo několik zajímavých prací na téma volného času, inspirovaných francouzskou a kanadskou sociologií (u nás ''Blanka Filipcová''), ale i originální práce sovětské a polské. V češtině již v roce 1969 vyšlo prognosticky orientované dílo ''Jeana Fourastié'', které je založeno na předpokladu, že v blízké budoucnosti budou lidé ve vyspělých zemích disponovat mimořádně velkou zásobárnou volného času, což si ovšem vynucuje, aby sociologové „prozkoumali nejen naděje, ale také nové formy problému, nové nesnáze, nové formy strádání a neklidu jako důsledků zkrácené pracovní doby“ (1965). Fourastié se ukázal jako neideologický realista, jakkoliv jeho víra v socialismus byla poněkud antikvární.

Snad není bez zajímavosti, že podstatu problému volného času postihl dávno a přesně ''Masaryk''. V souvislosti s ním se začasté připomíná, že a jak „bojoval za osmihodinovou pracovní dobu“, ale málo se ví, kde viděl hlavní problém tohoto velkého zápasu. Tedy: „Čím kratší práce denně, tím větší prázdeň. A pak nastává problém, ne jak nejvíce pracovat, ale jak nejlépe využitkovat prázdně. A to je vlastně ''hlavní problém''. Jak pracovat, to více méně každý poměrně snadno si zodpoví; ale co má dělat, když nepracuje? Všecko zlo společenské pochodí právě z prázdně, to jest z neumění zacházet s prázdní… Většina lidí neví, co má v neděli dělat, jak má volný čas, jak se říká, zabít. Tedy problém osmihodinové doby práce je nesmírně důležitým problémem mravním a sociálním“ (1900).

Největší duchové psychologie, psychiatrie, sociologie a antropologie se až po Masarykovi a nezávisle na něm budou ptát, zda nás nakonec všechny ty velice nenásilné (žádné „dopolavoro“, žádná „závodní rekreace“), velice svádivé způsoby trávení volného času nedovedou spíše zpátky na stromy než ke stromům rajského nicnedělání. ''Simone Weilová'', která prošla intelektuální křížovou cestou od anarchismu k Františkovi z Assisi, kdysi říkala, že volný čas je „zemí nikoho“ a že je „nezbytný růst mravních a duchovních sil, abychom té země dobyli bez úhony“. ''Moderní a postmoderní sociologie'' svádí nehlučný, ale krutý zápas o to, jak smířit lidskou svobodu s lidskou odpovědností a jak přitom nezapomenout, že do toho velice hlasitě mluví, křičí a duní průmysl masové zábavy.

Sociologie volného času, kdysi tak nevinně a s takovými nadějemi založená ''Joffrem Dumazedierem'', se postupně proměnila v sociologii zábavy, aby nakonec skončila jako sociologie nudy. Slavné Lafargueovo „právo na lenost“, jež před stoletím znělo tak vzdáleně a tak lákavě, se dnes stalo pro část lidské populace prokletím: naštěstí to většina z ní ještě neví. Velký básník modernity Thomas Stearns Eliot ve ''Zpustlé zemi'' říká, že „pouze prostřednictvím času přemožen je čas“. Dnes nejde o nic méně než o to, jaký čas bude přemožen jakým časem. Je-li však někomu patos modernistické poezie cizí, nechť si připomene pokyn zakladatele skautingu ''lorda Baden-Powella'' – „zaobírejte se s dětmi čímkoliv, jenom je nenechejte zahálet“ (1910); nebo zvolání ''Johna Stuarta Milla'' – „Proč, proboha musíme stále kupředu a dál, proč pořád vyrábět, vytvářet a vynalézat? Zastavme se a přemýšlejme o sobě, protože kdo přemýšlí, není ztracen. Naučme se zkrátka žít.“

Jiná autorita, totiž ''John Locke'', ale píše: „Ve volném čase se projevuje temperament člověka a jeho sklony. Skutečná rozkoš závisí v daleko větší míře na fantazii než na rozumové úvaze. Proto se musí každý bavit tak, jak chce“ (1701). Locke totiž nemohl tušit, že v postmoderní společnosti to nejde – i když se bavíš, jak chceš, stejně se nakonec bavíš tak, jak to pro tebe jistě s vůlí nejlepší a s úmysly nejposvátnějšími připravili jiní…

Žijeme poprvé v dějinách ve „společnosti volného času“, aniž si však uvědomujeme, že celý ten obecně lidský komplex problémů svázaných s volným časem je starý jako civilizované lidstvo. Otázka tedy zní, nakolik svůj osvobozený volný čas trávíme skutečně civilizovaně a zda všechno, co bylo o kreativním potenciálu volného času napsáno a vymyšleno, nebylo nakonec čirou utopií.

<span class="section_title">Literatura:</span><br />
de Coulanges, F. [1868] 1998''. Antická obec: Studie o kultu, právech a institucích starého Řecka''. Praha: SOFIS<br />
Dumazedier, J. 1962. ''Vers un civilisation du loisir''. Paris: Édition du Seuil<br />
Dumazedier, J. 1969. ''La sociologie du loisir''. La Haye: Mouton and Comp.<br />
Dumazedier, J. 1988. ''Révolution culturelle du temps libre: 1968–1988''. Paris: Méridians Klincksieck<br />
Eliot, T. S. [1922] 2002''. Zpustlá země''. Praha: BB<br />
Filipcová, B. 1967. ''Člověk – práce – volný čas''. Praha: Svoboda<br />
Fourastié, J. [1965] 1969. ''40000 hodin''. Praha: Mladá fronta<br />
Gordon, L. A. a Klopov, E. V. [1973] 1976. ''Člověk po práci: problémy životního způsobu a mimopracovního času''. Praha: Svoboda<br />
Chalupný, E. 1941. ''Práce a jiné sociální činnosti. Sociologie'', díl IV., sv. 3. Praha: nákladem vlastním<br />
Le Goff, J. [1984] 1991. ''Kultura středověké Evropy''. Praha: Odeon<br />
Marx, K. 1974''. Rukopisy Grundrisse (Ekonomické rukopisy z let 1857–1859)'', sv. 2. Praha: Svoboda<br />
Marx, K. 1978. ''Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844''. Praha: Svoboda<br />
Masaryk, T. G. 1900. ''Osm hodin práce''. Praha: sine<br />
Montaigne, M. 1995. ''Eseje''. Praha: ERM<br />

''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
[[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
[[Kategorie:PSpol|společnost volného času]]
----
<span class="see-also">Viz též heslo [[čas volný]], [[svoboda]], [[práce]] nebo [[síla pracovní]] ve [[VSgS|Velkém sociologickém slovníku (1996)]]</span><br />