Intelekt a inteligence

intelekt a inteligence – (z lat. intellectus = vhled, chápání, rozum; inteligens = chápající, znalý něčeho) – intelekt se většinou chápe jako dispozice k myšlení vůbec, zatímco inteligence se považuje za kval. a kvant. projev této schopnosti. Pojem intelekt se používá jen u člověka, kdežto pojem inteligence i pro pozorovatelné chování u zvířat, charakterizované jako řešení problémů. Často se ale oba pojmy považují za významově ekvivalentní. V neotomistické psychologii je intelekt „základem inteligence“ (K. Černocký, 1947). Scholastická psychologie chápala intelekt jako nejvyšší poznávací funkci, vyšší, než je pouhé „ratio“ (rozum, usuzování). I. Kant tento vztah obrátil a rozlišoval „Vernunft“ (ratio) a nižší „Verstand“ (tj. intellectus, chápající myšlení). H. Bergson (1909) za podstatný znak lidského intelektu ve srovnání s instinkty pokládá analyticko-syntetickou činnost, která však je schopna nahlížet jen spojité a nehybné a představovat si dění jen jako řadu stavů. J. P. Guilford (1967) vypracoval faktorově-analytický model intelektu, v němž rozlišuje 3 dimenze: operace (poznávání, paměť, konvergentní a divergentní myšlení, hodnocení), obsahy (figury, symboly, sémantické a behaviorální obsahy) a výsledky (jednotky, třídy, vztahy, systémy, transformace a implikace). Tento model je však považován i za model inteligence (o inteligenci viz též testy inteligence, inteligence sociální). Běžně je intelekt také chápán jako vlastnost, zákl. znak intelektuála a v této souvislosti bývá poněkud neurčitě vymezován jako schopnost diskursivního, kritického i tvůrčího myšlení. Pojem inteligence je s-gií studován především jako označení soc. skupiny.

intellect and intelligence intellect et intelligence Intellekt und Intelligenz intelletto e intelligenza

Literatura: Guilford, J. P.: The Nature of Human Inteligence. New York, Toronto, London, Sydney, 1967; Nosal, C. S.: Mechanizmy funkcjonowania intelektu: zdolnośći, style poznawcze, przetwarzanie informacji. Wrocław 1979.

Milan Nakonečný