Neopozitivismus

neopozitivismus – též novopozitivismus, logický pozitivismus nebo logický empirismus – patří k význ. fil. směrům 1. poloviny 20. st. Spojuje dvě myšlenkové tradice: empirismus staršího pozitivismu A. Comta, machismu a empiriokriticismu s výsledky moderní logiky a studia základu matematiky. V počátečním manifestu Vídeňského kruhu z r. 1929, který se stal org. platformou novopozitivistického sdružení, se výslovně uvádějí jako předchůdci D. Hume, E. Mach, H. V. Helmholz, H. Poincaré, P. Duhem, A. Einstein a J. S. Mill. Mezi neopozitivisty Vídeňského kruhu patřili: R. Carnap, H. Feigl, Ph. Frank, K. Gödel, H. Hahn, B. v. Juhos, F. Kaufmann, V. Kraft, K. Menger, O. Neurath, F. Waismann. Diskusí Vídeňského kruhu se účastnili mnozí další, mezi nimi zvl. L. Wittgenstein a K. R. Popper a iniciátor činnosti tohoto sdružení M. Schlick. Pod vlivem B. Russella, zvl. jeho logického atomismu a neutrálního monismu, se představitelé n. snažili zastávat důsledné antimetafyzické stanovisko ve filozofii. R. Carnap programově proklamoval překonání metafyziky logickou analýzou jazyka (1931). Podle něho nejsou pro filozofii rozhodující ani gnoseologické a tím méně ontologické otázky, ale otázky metodologické. Filozofie se redukuje na analýzu vět a pojmů empir. věd. Věty metafyziky, které nelze empir. ověřovat, mají povahu pseudovět. Předmětem zkoumání ve filozofii se stává jazyk, zpočátku chápaný jen ryze syntakticky, později pod vlivem A. Tarského i sémanticky. Hlavním metodol. instrumentem je metoda analýzy, která má zajistit eliminaci bezprostředně neverifikovaných předpokladů a napomáhat odstranit pseudoproblémy ve filozofii. Výrazným rysem neopozitivistického způsobu filozofování byla snaha vytyčit ostré hranice mezi vědou a metafyzikou, observačním a teor. jazykem, empir. a teor. pojmy, analytickými a syntetickými větami, formálními a reálnými vědami, smysluprázdnými a smysluplnými výroky apod.

Zákl. součástmi fil. programu n., na němž se zvlášť podíleli logik R. Carnap a sociolog O. Neurath, jsou teorie smyslu, protokolární věty, fyzikalismus a jednotná věda. Smysl empir. vět je dán jejich verifikací či jejich verifikovatelností. Bezprostřední verifikovatelnost narazila však na vážné překážky a musela být později „liberalizována“ principem konfirmace. Zkušenostní postup verifikace byl ostatně i v rozporu s intersubjektivní povahou jazyka vědy, který neopozitivisté plně uznávali. Proto byla také zavedena koncepce tzv. protokolárních vět typu „Otto Neurath zaznamenává, že v 3.15 odpoledne byl v pokoji stůl, který Otto vnímal“, o nichž se předpokládalo, že jsou vyjádřeny v observačním jazyku a jsou proto přístupné verifikaci. Pro tyto věty však neexistuje žádné objektivní kritérium, podle něhož by se dalo rozhodnout, že jsou pravdivé: smyslová data jedince to zaručit nemohou. Ostatně ani protokolární věty nejsou čistě observačními větami; aby byly syntakticky korektní, musí obsahovat alespoň jeden logický, tedy neempir. výraz. O větách logiky a matematiky, které tvoří rozsah tzv. formálních věd, soudili, že to jsou tautologie. Ve snaze o objektivitu a intersubjektivnost, jejíž vzor spatřovali ve fyzice, vytyčili novopozitivisté program fyzikalismu, který by eliminoval subjektivní prvky ve vědě a filozofii a překlenul propast mezi přír. a spol. vědami. Fyzikalizace empir. věd spočívala především v redukovatelnosti jazyka mimofyzikálních disciplín na jazyk fyziky, který se měl stát univerzálním jazykem vědy vůbec. Tím mělo být také dosaženo sjednocení vědy na základě jednotného jazyka. Fyzikalismus a jednotnou vědu propagoval zvl. O. Neurath, který se v řadě prací (zejm. v Empirische Soziologie, 1931, a Foundations of the Social Sciences, 1944) zaměřil na konstituci „fyzikalistické sociologie“, na propagaci soc. behaviorismu při zkoumání spol. struktur a jejich funkcí a o max. využití kvant. popisu chování jedinců a soc. skupin.

Vyhraněné formulované koncepce neopozitivistů, zvl. jejich antimetafyzické stanovisko, byly ostře kritizovány. Protože pro tyto myslitele se stala věda a nikoli teologie vzorem filozofování, sami nikdy neváhali odvrhnout nebo alespoň modifikovat své původní jednostranně formulované teze. O to se zasloužil zvl. Carnap, který po svém příchodu do USA i nadále pokračoval v duchu Vídeňského kruhu. Striktní dichotomii observačních a teor. pojmů však doplnil zavedením tzv. dispozičních pojmů, které mají umožnit i přechod mezi observačním a teor. jazykem. Právě tak nahradil princip verifikovatelnosti zásadou potvrditelnosti. Neméně význ. bylo i to, že překonal své úzce syntaktické pojetí logiky systematickým rozpracováním logické sémantiky. Ale svůj boj proti tradiční metafyzice nikdy neopustil. Neopozitivisté ve svém tech. propracovaném pojetí filozofie, kterou zamýšleli zkoumat čistě věd. prostředky podle vzoru fyziky, se zaměřili jenom na problematiku tzv. kontextu justifikace – na zdůvodnění a na ospravedlnění dosaženého vědění a na strukturní a metodol. otázky výstavby věd. teorií. Zaujali takto výrazně internalistické a ahist. stanovisko, ignorovali problematiku tzv. kontextu objevování, otázky růstu věd. poznání a spol. dimenze vědy. A právě v tomto směru byly jejich původní přístupy modifikovány a doplněny představiteli postpozitivismu, kteří navázali na jejich scientistickou orientaci, odmítli však jejich kritiku metafyziky či ontologické fundamentace jazyka vědy.

neo-positivism néo-positivisme Neopositivismus neopositivismo

Literatura: Kraft, V.: Der Wiener Kreis, der Ursprung des Neopositivismus. Wien 1950; Tondl, L.: Novopositivismus. In: Tondl, L. a kol.: Současná západní filosofie. Praha 1958.

Karel Berka