Svoboda

svoboda – v nejširším smyslu možnost jednat, jak chci. V tomto smyslu zahrnuje s. libovůli a tvoří protiklad k nutnosti jako k donucení jednat tak či onak. Aristotelés (Etika Nikomachova) dělí všechna jednání na dobrovolná a nedobrovolná (z donucení), přičemž s. se vztahuje k těm prvním. Další aspekt teorie s. záleží v orientaci na hlediska, jimiž se ve svém svobodném jednání máme řídit. Tím je dán rozdíl s. v užším smyslu, spojené s odpovědností, a libovůle. V antice byla tato hlediska obsažena v nepsaných božských a v psaných lidských zákonech, stejně jako v mravu a zvyku, které modifikovaly, jak má člověk jednat, aby jeho jednání bylo ctnostné. K tomu přistupuje zdání, že s. má zákon sama v sobě, nejen v božských zákonech a zákonech obce. Podle některých interpretů je tomu tak již u Sókrata, podle jiných v římském stoicismu. Zatímco podle Aristotela tkví podstata s. (záměrná volba, proairesis) v rozumově „uvážené žádosti toho, co je v naší moci“ (Etika Nikomachova), rozvíjí se ve středověké filozofii metafyzické pojetí svobodné vůle (liberum arbitrium) jako mohutnosti nezávislé na rozumu. V novověké filozofii se vůle spojuje s pudovostí (T. Hobbes: De homine, B. Spinoza: Ethica), je projevem pudu sebezáchovy. Charakteristickou teorií B. Spinozy je nauka o pudovosti (afektivitě) jako skrytém základu zdánlivě svobodné aktivity. Tutéž teorii rozvíjí G. W. Leibniz. Spinoza nicméně zároveň rozvíjí nauku o „uvědomělé svobodě“, která záleží v tom, že na základě „intelektuální lásky k Bohu“ učiníme afekty adekvátními vůči substanci jako metafyzickému základu všeho. U J. Locka (An Essay of Human Understanding) a D. Huma (Enquiry concerning Human Understanding) se rozlišuje mezi svobodou vůle (ta je metafyzickou entitou a je nám neznámá) a „svobodou jednání“ (tu má člověk, může-li provést, co chce).

Velkým filozofem s. byl I. Kant, který ji chápal jako autonomii „praktického mravního rozumu“ (Kritika praktického rozumu, 1788). U Kanta se objevují dva koncepty, k nimž se filozofie s. vrací. První lze vyjádřit tak, že lidská pudovost se na rozdíl od živočišné pudovosti vyznačuje určitou uvolněností, a druhý tím, že naše mravní autonomie je schopnost motivovat se statutem druhého jako rovněž autonomní bytosti. Z toho Kant vyvozuje zákl. mravní zákon (kategorický imperativ), předpisující jednat s ohledem na hodnotu druhého jako samoúčelu. G. W. F. Hegel přijímá nauku o autonomní rozumové motivaci jako základu morálního jednání, klade však nad moralitu mravnost (Sittlichkeit). Mravnost je sféra pozitivně vzájemného jednání („práce“ všech pro všechny), která se neobejde bez akceptování ustálených forem vzájemného styku lidí. Ve 20. st. rozvíjel A. Gehlen (Der Mensch, 1940) nauku o člověku jako „bytosti nedostatku“, z něhož vyplývá antropol. konstituce člověka. M. Heidegger (Sein und Zeit, 1927) a J. P. Sartre (L'être et le néant, 1943) nepovažují s. za vlastnost člověka, nýbrž za zákl. rys jeho existence. U Sartra patří s. k volbě, nicování a časovému rozvrhování, jež souvisí s negativitou a intencionalitou. Pro Heideggera je s. ve smyslu „vášnivé, faktické, iluzí anonyma (Man) zbavené, sebe samé si jisté a o sebe se strachující svobody k smrti“ jedním z ústředních témat. Novopozitivisté považují s. za zdánlivý problém, který není ověřitelný smysluplnými výroky (M. Schlick: Fragen der Ethik, 1930).

freedom, liberty liberté Freiheit libertà

Literatura: Hobbes, T.: O člověku. Praha 1988; Hume, D.: (1758) Zkoumání lidského rozumu. Praha 1972; Locke, J.: (1689) Esej o lidském rozumu. Praha 1984; Pothast, U. ed.: Seminar: Freies Mandeln und Determinismus. Frankfurt a.M. 1978; Spinoza, B.: (1677) Etika. Praha 1977.

Milan Sobotka