Šiklová Jiřina

Šiklová Jiřina

17. června 1935 v Praze

Studovala filosofii a historii na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (absolv. 1958). V letech 1960–69 byla na téže fakultě odbornou asistentkou na katedře filosofie, později sociologie. Titul kandidátky věd (CSc.) získala v roce 1965 za práci Československá YMCA: Příspěvek k ideologickým bojům o mládež a studentstvo v období první republiky, v roce 1969 prošla habilitačním řízením na základě práce Stoupenci proměn, její habilitace však byla následně zrušena (obnovena 1990). V letech 1956–69 byla členkou KSČ, roku 1968 byla zvolena předsedkyní fakultní organizace KSČ na filosofické fakultě UK. Na počátku tzv. normalizace byla z filosofické fakulty propuštěna, pracovala v manuálních profesích, nejčastěji jako uklízečka (1970–71), a poté jako sociální pracovnice Thomayerovy nemocnice v Praze (1971–88); po propuštění z nemocnice opět jako uklízečka (1989). Podílela se na činnosti českého disentu, v období 1981–82 byla ve vyšetřovací vazbě za zasílání literatury do zahraničí. V roce 1990 se na základě rehabilitace vrátila na filosofickou fakultu UK, v letech 1991–2001 byla vedoucí katedry sociální práce, již spoluzaložila. Od roku 2009 spolupracuje se stranou zelených. Držitelka medaile Za zásluhy I. stupně (1999).

Šiklová v polovině 60. let spolu s Janem Sedláčkem, Martinem Marušiakem a Eduardem Urbánkem založila katedru sociologie na pražské filosofické fakultě. Profesionálně se ovšem sociologii věnovala jen poměrně krátce mezi lety 1965–69, kdy se přeorientovala od historického studia studentských organizací a hnutí k sociologii mládeže, především soudobých studentských hnutí na Západě. Těch se týkala i její habilitace, která však už nemohla vyjít – objevily se jen přípravné práce (čítanky západní sociologie mládeže a literatury o studentských hnutích). V období tzv. normalizace nemohla v sociologii pracovat. Vzhledem k zaměstnání v nemocnici se orientovala na sociální gerontologii, sociální pediatrii, otázky životního cyklu a aplikovanou sociologii medicíny; publikovat ovšem mohla jen pod cizími jmény (například v poradenských rubrikách a přílohách časopisů nebo v knize Žena v dnešní rodině, 1976) nebo v samizdatu a v zahraničí. Působila zároveň v disentu, což ji přivedlo k úvahám o vztahu mezi společností a komunistickým režimem, o každodenních kompromisech a utlumování nesouhlasu (Věčné časy, 2010). Její článek o „šedé zóně“ lidí situovaných mezi otevřenými odpůrci režimu a jeho bezvýhradnými zastánci, která nakonec bude mít rozhodující význam pro pád komunismu (Social Research, 1990), měl značný ohlas a mj. v mnohém předpověděl konflikt mezi disidenty a většinovou společností po roce 1989.

Po listopadu 1989 se Šiklová věnovala rozvoji sociální práce a gender studies u nás, především jako organizátorka a reprezentantka těchto disciplín ve veřejném diskursu. V roce 1991 spoluzaložila Centrum Gender Studies (původně Curriculum centrum), knihovnu, která se postupně rozrostla ve středisko intelektuální, praktické a politické aktivity, jež svou šíří a orientací v mnohém překonalo Šiklové původní záměry. Po odchodu do důchodu v roce 2000 rekapitulovala své sociálně poradenské zkušenosti v několika knihách určených široké čtenářské obci (Deník staré paní, Dopisy vnučce, Matky po e-mailu). Význam Šiklové pro českou sociologii tak přesahuje její úzce profesionální angažmá v 60. letech. Jako veřejná intelektuálka respektovaná v zahraničí i u nás významně pomohla přijetí paradigmatu gender studies v České republice a ovlivnila vnímání některých sociologicky relevantních otázek, především fungování komunistické diktatury.

Knihy: Žena v dnešní rodině (Mladá fronta, Praha 1976; pod jménem Niny Matulové, spoluautorka Helena Jarošová); Deník staré paní (Kalich, Praha 2003; 2. vyd. 2008); Dopisy vnučce (Kalich, Praha 2007); Matky po e-mailu (Kalich, Praha 2009); Stoupenci proměn (Kalich, Praha 2012).

Studie: Mládež v ČSSR a náboženství (Svědectví 1986; přetištěno v Studie 1986); The Gray Zone and the Future of Dissent in Czechoslovakia (Social Research 1990); Nelegální výzkum veřejného mínění v období normalizace (Sociologický časopis 2004).

Příspěvky ve sbornících: Akademická YMCA v Československu (Acta Universitatis Carolinae – Phil. et His. 1967/1); K dějinám pražské sociologické školy mezi dvěma světovými válkami (Acta Universitatis Carolinae – Phil. et His. 1968/4); Sociology of Youth in Czechoslovakia (Acta Universitatis Carolinae – Phil. et His. 1969/2; přetištěno v Zeitschrift für Soziologie 1982); Stručný přehled dějin akademické Ymky (J. V. Hynek, ed.: YMCA v proměnách času. YMCA, Praha 2011); Přežití a přizpůsobování v totalitním režimu (Jan Hron, ed.: Věčné časy: Československé totalitní roky. Knihovna Václava Havla, Praha 2011).

Editorka: Překlady z prací západoevropských sociologů k problematice sociologie mládeže I.-II. (Socialistická akademie, Praha 1967; spolueditorka E. Freiová); Studenti a ideologie na Západě: Dokumenty (Horizont, Praha 1967).

Literatura: Povídáme si o zážitcích z vězení s Jiřinou Šiklovou (Sociologické aktuality 1, 1990, 7–8: 24); Osudy sociologů: Jiřina Šiklová (Sociologické aktuality 1, 1990, 11: 12–13); 70 let Jiřiny Šiklové – aneb nejen o genderové rovnosti (Sociologický časopis 41, 2005: 919–921); Kočka, která nikdy nespí: Jiřině Šiklové k narozeninám (J. H. Ottaway, Praha 2005); Michal Plzák – Magdalena Čechlovská: Jiřina Šiklová bez ohlávky (rozhovory) (Kalich, Praha 2011).

Michael Voříšek

---

Jiřina Šiklová se podílela na některých heslech této encyklopedie.