Tauber Jan Bohumil

Tauber Jan Bohumil

7. července 1906 ve Štítné nad Vláří (okr. Zlín)
15. srpna 1976 v Praze

Po maturitě na reálném gymnáziu se stal knihovníkem Výzkumných ústavů zemědělských v Praze a současně studoval knihovnictví na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (absolv. 1933) a Vysokou školu zemědělského a lesnického inženýrství při Českém vysokém učení technickém v Praze (Ing. 1937). V roce 1938 stážoval na Cornellově univerzitě ve Spojených státech. V období 1939–46 se vrátil do Výzkumných ústavů zemědělských, roku 1946 získal doktorát (PhDr.) a byl jmenován ředitelem Ústavu pro mezinárodní spolupráci v zemědělství a lesnictví (do 1953). V roce 1949 se habilitoval na Českém vysokém učení technickém v Praze, kde současně začal přednášet (od roku 1952 samostatná Vysoká škola zemědělská). V letech 1953–55 vedl zahraniční odbor ministerstva zemědělství, v roce 1955 se stal ředitelem Kabinetu pro sociální a kulturní otázky zemědělství Československé akademie zemědělských věd (zrušena 1962), Kabinet byl následně převeden do Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky. V roce 1965 na jeho bázi vznikl Institut sociologie venkova a historie zemědělství VÚZEI, jehož se Tauber stal ředitelem (do roku 1967). Zároveň byl jmenován profesorem Vysoké školy zemědělské, na níž v letech 1967–72 vedl katedru sociologie. Pod pseudonymem Ivan Holub publikoval také beletristické práce (bez větší literární hodnoty), v období komunistické vlády jako soukromé tisky.

Tauberovy první práce mají spíše osvětový a bibliografický charakter, informují o badatelských výsledcích autorovy studijní cesty po Spojených státech. Tento charakter si podržela i některá pozdější díla, i když se v souvislosti s dobovým politickým režimem zcela změnilo celkové ideologické hodnocení. Tauber se po druhé světové válce dal plně do služeb komunistického režimu, stal se propagátorem družstevnictví po sovětském vzoru a kritikem „buržoazních“ a „imperialistických“ forem zemědělství. K sociologii zemědělství a venkova, již chápal jako „pomocnou vědu“ resortní ekonomické politiky a k níž přistupoval spíše z historického hlediska, se dostal až na konci 50. a v 60. letech v souvislosti s aktuálním širším zájmem o sociologii. Sociologie venkova měla v jeho pojetí „odstraňovat podstatné rozdíly mezi městem a vesnicí, mezi zemědělstvím a průmyslem, a vytvářet podmínky ke vzniku beztřídní společnosti.“ Tauber od konce 50. let vedl, respektive zaštiťoval několik sociologických výzkumů, jejichž cílem bylo analyzovat aktuální venkovské poměry za účelem zvýšení produktivity (1958 výzkum mládeže v pohraničí, 1962 výzkum jihočeských JZD).

O výzkum jihočeských JZD (Bečice, Borovany, Drahonice, Libějovice, Planá, Radomyšl) je opřena Tauberova nejvýznamnější sociologická práce, Kdo žije na vesnici (1965; na výzkumu se podílelo 35 badatelů, mj. M. Disman, J. Filipec, M. Hübschmannová, P. Sak). Tauber byl nucen konstatovat nedostatečnou „industrializaci“ a z ní vyplývající nízkou efektivitu české zemědělské výroby, včetně návrhů na změny, sociologicky zajímavější je nicméně rozbor a zdůvodnění sociální struktury venkovského obyvatelstva (odliv pracovních sil do průmyslu a měst vyvolaný jak státní politikou zaměstnanosti, tak nedostatky a nevýhodami spojenými s životem na venkově a prací v zemědělství) a sídel (z organizačních i sociokulturních důvodů autor jako minimální sídelní jednotku navrhoval obce s více než 2 tisíci, optimálně 3–4 tisíci obyvateli). Z rozsáhlého výzkumu jsou v knize naneštěstí prezentovány jen některé, spíše dílčí závěry, které nadto jsou jen částečně propojené s navrhovanými opatřeními směřujícími především ke zlepšení osvětové a politické práce na venkově. I přes dobový zájem o sociologii zemědělství a venkova Tauber zůstal především architektem státní zemědělské politiky, která se opírala hlavně o ekonomické a technologické prostředky (v dobovém diskursu k nim ne nevýznamnou měrou přibyly také incentivy pramenící z oficiální komunistické ideologie), a tímto směrem výrazně ovlivnil také další směřování české socioekonomie zemědělství. Na její ustavení měl přitom zcela zásadní vliv jak organizační (i v rovině ideologického a mocenského zaštítění, jež umožňovalo Tauberovo vysoké postavení), tak věcný (zejména v případě publikace základních oborových učebnic a jejich koncepce).

Vlivná učebnice Sociologie zemědělství a venkova (1968) byla vlastně kolektivním dílem, do kterého Tauber přispěl kompilačními kapitolami o dějinách sociologie a základních sociologických pojmech, zatímco „konkrétní“ kapitoly ve výše naznačených intencích napsali jeho spolupracovníci (L. Bičík, L. Lopata, I. Michalcová, J. Procházka, H. Schimmerling, V. Tauberová, J. Vavřík). Ze starší sociologické tradice, k níž jej vázaly také osobní vzpomínky, Tauber oceňoval především I. A. Bláhu, Karla Gallu, Edvarda Reicha a Antona Štefánka, zatímco ostře vystupoval proti agrarianismu, který spojoval s Tomášem Čepem. Jeho publikace z této oblasti mají spíše charakter ideologicky podjatého povrchního přehledu doplněného o osobní vzpomínky, v žádném případě je nelze považovat za relevantní analýzu starší české sociologie venkova a zemědělství.

Knihy: Zemědělské knihovny ve Spojených státech (ČAZ, Praha 1938); Stav a úkoly našeho školkařství (VÚZ, Praha 1942); Zemědělská výrobní družstva: Náčrt historie a současného stavu se zvláštním zřetelem k čs. družstevním statkům (Vesmír, Praha 1948); Evropské zemědělství a výbor pro zemědělské problémy při EHK I.-II. (ÚMSZL, Praha 1949–50; spoluautor druhého dílu O. Vidlák); Rozvoj polského zemědělství a československo-polské spolupráce (ÚMSZL, Praha 1950); Je zdrojem blahobytu půda nebo práce? (Orbis, Praha 1953; spoluautor A. Klečka); Zemědělství lidově demokratického Polska (SZN, Praha 1953; spoluautor A. Bura); Zemědělství Německé demokratické republiky (SZN, Praha 1953; spoluautor J. Dušek); Podíl zemí mírového tábora na světové zemědělské výrobě (SZN, Praha 1954); Otázky zemědělské mládeže (Kabinet pro studium hospodářského a sociálního vývoje zemědělství, Praha 1958; s kolektivem); Kdo žije na vesnici: Sociologická rozprava (Krajské nakladatelství, České Budějovice 1965); Sociologie zemědělství a venkova I.-II. (Institut pro vzdělávání pracovníků v zemědělství a výživě, Praha 1968; s kolektivem); Komenského škola hrou znovu oživená: Příspěvek k výchově a vzdělávání dospělých (SPN, Praha 1977; spoluautorka V. Tauberová).

Studie: Některé zemědělné instituce Spojených států severoamerických (Věstník České akademie zemědělské 1939); Zemědělství Spojených států severoamerických (Věstník České akademie zemědělské 1939); O pojmu a úkolech sociologie vesnice (Zemědělská ekonomika 1963); Proč sociologie vesnice (Nová mysl 1964); Institut sociologie venkova a historie zemědělství a jeho úkoly (Sociologický časopis 1966); Příspěvek k historii československé sociologie venkova (Sociologický časopis 1967).

Sborníky: Bibliografie zemědělského výzkumnictví a školství rozšířená o některé důležitější zemědělské a přírodovědecké publikace (Svaz výzkumných ústavů zemědělských, Praha 1941); Zemědělská abeceda: Rukověť rostlinné a živočišné výroby (Vesmír, Praha 1947); Vědecké práce Zemědělského muzea (SZN, Praha 1961; spolueditor K. Čermák); Historie české a slovenské sociologie venkova (ČAZ, Praha 1969; spolueditor J. Kolařík).

Mimo sociologii: Diogenův žák (Vesmír, Praha 1946); Žák nad učitele: 12 obrazů ze života Diogenovy družiny (Praha 1972); Návštěva u staré paní (Praha 1973).

Literatura: Jaroslava Honcová – Eva Němcová: Institut sociologie venkova a historie zemědělství při Výzkumném ústavu zemědělské ekonomiky (1965–1970) (Zemědělská ekonomika 45, 1999, 11: 523–526); Josef Kolařík: Prof. Dr. Inž. Jan Tauber šedesátníkem (Sociologický časopis 2, 1966, 6: 850); Věra Majerová – Věra Tauberová: Jan Tauber – sociolog venkova a zemědělství (Osobnosti agrární politiky 19. a 20. století. Slovácké muzeum, Uherské Hradiště 2006: 231–236).

Zdeněk R. Nešpor