Objektivita

objektivita – (z lat. obiacere = ležet před něčím) – též objetivnost – věcnost, předmětnost, nezávislost objektu na subjektu. Termín o. se v současnosti užívá hlavně ve věd. jazyce (hovoří se např. o o. výsledků měření), v politice (např. o. voleb), v právnickém jazyce (právní o.) i v různých praktických oborech (např. o. posouzení jakosti mléčných výrobků apod.). V každé z uvedených oblastí je slovo o. používáno zvl. způsobem, který však odkazuje k jeho obecnějšímu smyslu. O. znamená vlastnost objektu být na subjektu nezávislý buď zcela (ontologická objektivita), nebo jen zčásti na některém druhu poznání, zkušenosti (epistemologická objektivita). Přitom objekt se zpravidla chápe jako: a) jakýkoli předmět myšlení, chtění, vnímání, prožívání, činnosti atd., b) pouze takový předmět, který lze smysluplně poznat (nikoli tedy kulatý čtverec apod.), c) věc sama o sobě, mimo dosah člověka. Subjektem se zpravidla rozumí člověk nebo jeho já, též ale instituce jako nositelka vlastností a vztahů (např. ekon. subjekt, právnický subjekt apod.). Ve filozofii se ustálily 4 zákl. významy pojmu o.

1. Význam o. jako předmětnosti vyplývá ze schopnosti člověka „klást před sebe“ duchovně nebo fyzicky, do časových, prostorových, logických, syntaktických atd. vztahů věci a osoby, stručně řečeno: něco nebo někoho si umět představit. Podle I. Kanta se tato lidská představovací schopnost týká pouze jevů věcí, nikoli věcí samotných. V tomto smyslu o. vyjadřuje jen tu vlastnost věcí a osob, která člověku umožňuje s nimi zacházet podle své vůle, zmocňovat se jich, zatímco věci a osoby jako takové (např. svoboda člověka) této představovací schopnosti unikají a dají se vyjádřit pouze ne-objektivně, ne-předmětně. Rozdíl mezi o. a ne-objektivitou je patrný např. na tykání: věta „Mluvím s tebou“ může postrádat o. (a tím i subjektivitu) obou partnerů hovoru a odhalovat samu bytostnou povahu, „věc o sobě“ obou partnerů za předpokladu, že tvar slova „ty“ znamená přítele, může ale také znamenat o. (a subjektivitu), jestliže je míněna např. ironicky (dejme tomu ve smyslu „Mluvím s tebou, ty chytráku!“). Ten, komu se tyká, může tedy vystupovat v hovoru jednou jako objekt zájmu subjektu, jako ten, o kom subjekt hovoří, komu poroučí, „z koho si dělá srandu“ apod., a podruhé nikoli jako objekt, nýbrž jako ten, s kým se oba účastníci hovoru „cítí dobře“, s kým si „jedině vzájemně rozumějí“.

2. Význam o. jako shody s objektem, jako zákl. vlastnosti objektu lze určit buď jako nezávislost existence předmětů, bytostí, osob, věcí, vlastností, událostí, vztahů, světa apod. na existenci člověka, na vědomí člověka, na lidském poznání, na praxi, jednání a chování člověka (např. vznik slunce je nezávislý na vzniku člověka, na existenci jeho já, na tom, zda tento vznik je člověkem poznatelný nebo není, a na tom, zda člověk koná dobro nebo zlo), nebo jako nezávislost pravdivosti výpovědí na vypovídajícím člověku. Při druhém způsobu určení jde buď o nezávislost pravdivosti výpovědí na jejím uznání člověkem, nebo o nezávislost pravdivosti výpovědí na zájmech, přáních a vírách člověka, nebo konečně o nezávislost pravdivosti výpovědí na jejím dokázání člověkem (např. tvrzení „Slunce vzniklo“ je pravdivé bez ohledu na to, zda někdo vůbec uznává teorii pravdy, nebo zda si přeje, aby se říkalo, že slunce vzniklo i bez ohledu na to, kdy bude pravda tohoto tvrzení potvrzena).

3. Intersubjektivní význam o. lze určit jako vlastnost čehokoli, co je stejné pro všechny lidi a je sdělitelné jazykem. Přitom tzv. racionální objektivita se týká shody lidí v myšlení, což vyjádřil např. Kant tím, že rozum každého člověka obsahuje pojmy (např. pojem příčiny), které jsou ze zkušenosti neodvozené a na zkušenosti nezávislé a které při jejich použití na zkušenost prostřednictvím stejně tak na zkušenosti nezávislých a ze zkušenosti neodvoditelných smyslových názorů (tj. prostoru a času) ustavují o. zkušenosti, tj. jednak společně sdílenou zkušenost všemi lidmi v protikladu k jejich individ. zkušenosti a jednak nutnost a obecnost předmětů zkušenosti. Tzv. empirická objektivita se týká shody ve zkušenosti a chování lidí a je dána přibližnou shodou pozorování vykonaných co největším počtem pozorovatelů (někdy se požaduje všemi pozorovateli, např. v kvantové mechanice) nebo, podle L. Wittgensteina, sledováním téhož pravidla nezávislého na univerzálním pravidlu. Pokud např. různí experimentátoři měřící jednu veličinu získají přibližně tytéž výsledky, hovoří se o o. měření. Znakem intersubjektivní o. je, že je sdělitelná jazykem užívajícím gramatickou třetí osobu („on vidí…“) na rozdíl od subjektivity, tj. vlastnosti subjektu, která je vyjádřitelná větami v první osobě („já vidím…“) a na rozdíl od ne-objektivity, která je vyjádřitelná větami v druhé osobě („ty vidíš…“).

4. Metodologický význam o. se týká požadavku nezávislosti užití metod, např. vědeckého bádání, soudního vyšetřování, uměl. předvedení apod., na osobních vlivech, chybách, zaujatosti, nekritičnosti, předsudečnosti badatele, soudce, herce atd., na jejich hodnotových postojích k danému předmětu, na jejich názorech a úvahách, které se netýkají daného předmětu samotného. Z hlediska metody je nutno odlišit o. od pravdivosti a skutečnosti. Omyl může být objektivní (např. při dosahování stále týchž výsledků v alchymistických pokusech) a pravda může být subjektivní (je-li např. pronesena zcela nahodile, „nevědomky“). Podobně o. není totéž co realita, skutečnost, neboť dosáhnout shody, identity ve změnách lze např. i u čísla, a naopak nějaké realitě je možné přisoudit jáství, subjektivitu (jak to vyjadřuje např. věta „Já jsem“). Pouze na základě o. není tedy možné rozhodnout, zda je něco pravdivé nebo skutečné, zatímco na základě jenom subjektivity je možné někdy rozhodovat o tom, zda je něco pravdivé nebo skutečné. Stejně tak z toho, že je něco pravdivé nebo skutečné neplyne, že je to objektivní.

Pojem o. se v literatuře objevuje v poměrně větší hustotě až po Kantových kritických spisech, a to zejm. u G. W. F. Hegela, i když významy slova o. lze vysledovat již v antické filozofii. Např. Hérakleitovi (5. st. př. Kr.) jsou připisovány výroky, že „bdící mají jeden společný svět, avšak spící se obracejí každý do svého vlastního“, nebo že „společné je všem myšlení“, které předjímají intersubjektivní význam o. Rovněž středověká filozofie předjímá všechny hlavní významy pojmu o., přestože je malá pravděpodobnost nalezení lat. výrazu, který by odpovídal slovu „objektivita“ a do 12. st. i slovu „objekt“. Souvisí to patrně s tím, že lat. slovem „objectum“ se počínaje J. Dunsem Scotem označuje to, co existuje v „duchu“ jako představa nebo idea, a teprve v 18. st. A. G. Baumgartenem je dáván tomuto označení protikladný smysl, vyjadřující nezávislost něčeho na subjektu. Výslovně fil. tématem učinil o. I. Kant tím, že se zaměřil na zkoumání podmínek možnosti zkušenosti vůbec a předmětů zkušenosti. V současné době je pojem o. obhajován nejsilněji K. R. Popperem ve smyslu „poznání bez poznávajícího subjektu“. V s-gii se o o. hovoří většinou ve smyslu požadavku nezkresleného, subjektem pozorovatelem (výzkumníkem, tazatelem) neovlivněného pozorování, resp. měření. Je to požadavek typický pro pozitivistickou s-gickou linii. Některými, zejména fenomenologickými, směry je zpochybňován či reinterpretován na základě předpokladu o vzájemných souvislostech subjektu a objektu pozorování.

objectivity objectivité Objektivität obiettività, oggettività

Literatura: Baumgarten, G.: Metaphysica. Halle 1743; Hegel, G. W. F.: Sämtliche Werke. Stuttgart 1949–1959; Kant, I.: (1781) Kritika čistého rozmyslu. Praha 1930; Kant, I.: (1788) Kritika praktického rozumu. Praha 1944; Kant, I.: (1792–1800) Kritika soudnosti. Praha 1975; Popper, K. R.: Objective Knowledge. Oxford 1972; Duns Scotus, J.: (1639) Opera Omnia. Lyon 1968; Wittgenstein, L.: Filozofická zkoumání. Praha 1993; Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha 1962.

Jiří Nosek