Výchova občanská

výchova občanská – soubor výchovných aktivit, jejichž cílem je občanská připravenost, a také název vyučovacího předmětu na školách. V.o. má velmi starou historii. První formulace ideálu ctnosti, který učiní z člověka řádného občana, lze nalézt v Platónových spisech O státě a O zákonech. Římané prováděli praktickou v.o. výukou životopisů slavných spoluobčanů, učením zákonům, návštěvami fóra, senátu i vojenských táborů. Vědomě dbali o to, aby si mládež uvědomovala republikánské povinnosti a byla oddána státu, vedli ji ke statečnosti, skromnosti, čestnosti a pevnosti vůle. Později se hlavním cílem stává výchova řečníka a s nástupem císařství výchova k hlavní občanské ctnosti – oddanosti císaři. Ve středověku se výchova k občanství nevyděluje z výchovy křesťanské. Teprve počátek novověku a výchovná koncepce Johna Lockea (systém reálného vzdělání a výchova gentlemana) nastolují opět potřebu samostatné výchovné aktivity a vyučovacícho předmětu zaměřeného k výchově občana. J. A. Komenský žádá pro obecnou školu zvláštní předmět „hospodářství a státnictví“. V Bráně jazyků otevřené např. navrhuje kapitoly: o radním domě, o soudech, o zločinech a trestání, o království a zemi. Komenského představy byly postupně realizovány ve státech, které měly republikánské a konstitučně-monarchistické státní zřízení. Dalším podnětem pro vývoj v.o. byl požadavek fr. encyklopedistů (především C. A. Helvétia) zavedení „laické“ morálky.

V Čechách byla problematika výchovy k občanství zařazena na dlouhou dobu do dějepisu a zeměpisu a vyprávění o občanských povinnostech bylo obsaženo v čítankách. Zavedení zvl. předmětu v.o. do škol první republiky předcházelo hnutí za bezkonfesijní, světskou školu, ve kterém se angažovali Drtina, Kádner, Úlehla, Krejčí a další (organizace Volná myšlenka). Během diskusí v parlamentu i mimo něj (např. v učitelských a pedagogických časopisech) šlo především o poměr církve a státu, o političnost či nepolitičnost školství. Diskuse se účastnili vedoucí osobnosti univerzity i učitelstva (kromě již jmenovaných Merta, Skořepa, později Chlup a Z. Nejedlý). Mravní výchova měla zaručit státní jednotu jistěji než pouhé právní a správní předpisy a celní hranice. Výsledkem bylo vydání tzv. Malého školského zákona (1922), kterým se zavedl předmět „občanská nauka a výchova“ do škol obecných a měšťanských. Obsahem nového předmětu bylo poučení příštích občanů o mravní, soc. a hosp. podstatě státu, o jeho organizaci, o vlastních právech a povinnostech. Cílem bylo vychovat dobrého člověka a občana (objevil se i požadavek dokonalého gentlemana), vštěpovat mu lásku k národu, vzájemnou snášenlivost a úctu, pěstovat v něm smysl pro vše pravdivé a dobré. Na předmět navazovala žákovská samospráva jako praktický způsob, jak si žáci mohou ověřit, že bez ukázněnosti a vědomí odpovědnosti nemůže dobře fungovat žádný celek.

Konec první republiky přinesl omezení a později v r. 1940 zrušení předmětu v.o. V období 1945–1948 byl opět zaveden (přechodně se jmenoval „politická výchova“), ale počal jím prostupovat nový, social. a marx. duch. Poslání předmětu začalo být chápáno jako působení na polit. názory žáků. Po únoru 1948 se v.o. jako vyučovací předmět nově koncipovala a v r. 1953 byla přejmenována na Ústavu ČSR a SSSR; vyučování probíhalo učením se nazpaměť podle sov. vzoru. V r. 1959 byl do zákl. a středních škol opět zavedena v.o. a byla obnovena příprava učitelů pro tento předmět, který ale na základních školách nebyl klasifikován a na střední škole byla nejhorší známkou trojka. V r. 1967 došlo k chaotickým změnám v obsahu a osnovách v.o., r. 1971 a nastupující konsolidace naplnila tento předmět zejm. výchovou k social. vlastenectví a proletářskému internacionalismu; zařazeny byly také vybrané poznatky z teorie státu a práva, polit. ekonomie, věd. světového názoru a kom. morálky. Po r. 1989 si v.o. a její výuka začaly hledat své nové místo na čes. školách. Ukazuje se, že jde o poměrně obtížný a zřejmě dlouhodobý proces.

civic education éducation civique Bürgerrechtskunde– educazione civica

Jiří Ryba