Kozák Jan Blahoslav

Kozák Jan Blahoslav

4. srpna 1888 v Čáslavi (okr. Kutná Hora)
9. ledna 1974 v Praze

Kozák se narodil v rodině významného evangelického faráře Františka Kozáka (1857–1926), jehož celá rodina byla proniknuta duchem českého protestantismu. Není tedy udivující, že Kozák po absolutoriu gymnázia v Čáslavi (1906) studoval evangelickou teologii, nadto na několika evropských univerzitách, v Bonnu, Edinburghu, Vídni a Halle. Seznámil se zde s tzv. liberální školou evropského protestantismu, jemuž zůstal v podstatě věrný v jeho tradiční podobě (neakceptoval radikalizaci protestantismu, jak ji v později formuloval např. Rudolf Bultmann, natož dialektickou teologii Karla Bartha, zůstal v tradicích Adolfa von Harnacka a Alberta Schweitzera a později pod silným vlivem Masarykovým). Krátce působil jako evangelický vikář v Čáslavi (1910–12), pak jako učitel tamního reformovaného učitelského ústavu (1912–14), nicméně kvůli svým liberálním teologickým názorům se s tehdejší českou reformovanou církví fakticky rozešel a v roce 1914 nastoupil jako profesor na obchodní akademii v Kolíně, v letech 1920–26 v Praze. Filosofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze) absolvoval prací o vztahu helenismu a paulinismu (PhDr. 1915), což bylo téma pro Kozáka v této době typické – průnik filosofie a teologie. Roku 1921 se habilitoval z filosofie dílem O ekonomisaci životních funkcí a jejích důsledcích pro teorii logickou, v roce 1927 byl jmenován mimořádným profesorem filosofické fakulty Karlovy univerzity v Praze. Jako řádný profesor roku 1933 převzal po Františku Drtinovi katedru filosofie a založil fenomenologicky orientovaný Pražský filosofický kroužek. Na počátku třicátých let se pravidelně účastnil schůzek Čapkových pátečníků, v letech 1935–39 se politicky angažoval jako poslanec za národně socialistickou stranu. Po nástupu nacismu emigroval do USA, kde působil na univerzitě v Ohiu a na Oberlin College. Po návratu do vlasti působil opět na Karlově univerzitě (v roce 1948 jako děkan filosofické fakulty, sám se nicméně prověrkových aktivit neúčastnil), a to až do penzionování v roce 1958. V pozdějších letech dával zřetelně najevo svůj absolutní nezájem o marxismus jakéhokoliv druhu, o „stalinském“ ani nemluvě (i v přednáškách a diskusích se studenty), svoji legitimizační úlohu předválečného akademika nadále působícího na univerzitě nicméně hrát nepřestal – stejně jako mnozí další.

Sociologická relevance Kozákova díla je poměrně velmi malá, sám se za sociologa ani vzdáleně nepokládal a ačkoliv byl spřátelen např. s I. A. Bláhou, rozhodně k rozvoji české meziválečné sociologie nijak nepřispěl. Což není výtka – Kozák byl orientován na problémy par excellence filosofické a zejména noetické a filosoficko-teologické; jak píše O. A. Funda, „osou jeho filosofie se stal Bůh ne jako nadosobní veličina náboženské víry, ale jako filosofická otázka po posledním platném, po nedisponovatelné platnosti hodnot.“ Kozák sdílel Masarykovo přesvědčení, že dějiny nejsou beze smyslu, smysl dějin je však transcendentní a nedá se odvodit ani z přírody, ani z „dialektiky dění“. Podobně jako u Masaryka nacházíme i u Kozáka svár či trvalý spor mezi usilováním o exaktnost a apelem na „poslední smysl“, na „trvalost mravních hodnot“, již exaktně vyvodit nelze. Jistou inspirací pro sociologii mohou být Kozákovy úvahy etické (nikoliv všechny), jeho náčrt filosofie dějin a jeho myšlenková souvztažnost s Masarykem. Hledat více by bylo proti duchu Kozákova intelektuálního směřování.

Kozák byl, jak ve svých pamětech přesvědčivě dokládá Ivo Tretera, dvojlomnou osobností: na jedné straně si uchoval svou filosofickou integritu i v době, kdy směl jako profesor s „podivnou minulostí“ přednášet na fakultě, na druhé straně byl až krajně konzervativním ve vztahu k soudobému umění výtvarnému (kubismus) i literárnímu (Joyce, existencialismus). Ačkoliv v letech po roce 1948 již nevstupoval do otevřených ideologických sporů s marxisty (před únorem 1948 ještě veřejně diskutoval s Arnoštem Kolmanem, přišedším ze Sovětského svazu), nikdy se před „ortodoxním marxismem“ stalinského typu nesklonil, ve svých přednáškách jej prostě nebral na vědomí. Jeho osobní postoj je v tomto ohledu jistě příkladem na jedné straně kuriozity „nakládání s kádry“ v stalinském období (výklad „Kozákovým mezinárodním ohlasem“ přitom rozhodně není dostatečný), na druhé straně osobní způsobilosti člověka uchovat si přesvědčení a názor i v dobách nejtěžších duchovních zkoušek.

Bibliografie: J. Komersová: Výběrová bibliografie z díla J. B. Kozáka (Filosofický časopis 1968).

Knihy: O myšlení jistém, pravděpodobném a problematickém (B. Kočí, Praha 1922); O otázce náboženské (Okresní sbor osvětový, Kdyně 1922); Křesťanství a jeho vývoj (Svaz národního osvobození, Praha 1924); Demokracie a kultura: Řeč pronesená v cyklu předášek O demokracii (Svaz národního osvobození, Praha 1924); Essay o vědě a víře: Příspěvek k problému náboženskému (G. Voleský, Praha 1924); Filosofické a mravní pozadí Husova kacířství (Svaz národního osvobození, Praha 1925); Naše pokrokovost a Řím (Svaz národního osvobození, Praha 1925; spoluautoři F. Žilka, M. Pernot a A. Hajn); Masaryk filosof (Svaz národního osvobození, Praha 1925; angl. 1931); Ježíš ve víře a skepsi (Melantrich, Praha 1929); Přítomný stav etiky (Dědictví Komenského, Praha 1930); V boji o duchovní hodnoty (Čin, Praha 1930); Masaryk jako etik a náboženský myslitel (Slovanský ústav, Praha 1931); Filosofie a školy (Čin, Praha 1933; spoluautoři A. Dratvová a J. Fischer); Proslovy k neviděným (Svaz národního osvobození, Praha 1935); RUP a kongres bruselský (Praha 1936); Věda a duch (J. Laichner, Praha 1938); Úvahy (Svaz národního osvobození, Praha 1938); O vědeckém a filosofickém díle Emanuela Chalupného (Melantrich, Praha 1938; spoluautoři T. Čep a J. Kříženecký); Rooseveltova Amerika (Sociologický kruh, Praha 1946); Kulturní jednota a její program (Orbis, Praha, 1947; spoluautoři F. Kovárna a L. Štoll); Noetika: Přednášky podle zápisu z r. 1932 I.-II. (Spolek posluchačů filosofie, Praha 1947); Podle cesty (Pokrok, Praha 1948); O lidu a lidech (V. Žikeš, Praha 1948); T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace (Melantrich, Praha 1968).

Studie: Zákon ekonomisace životních funkcí a jeho důsledky pro teorii logickou (Nové Athenaeum 1921); Pojetí apriority u Kanta a Spencera (Česká mysl 1924); O basi objektivních soudů v etice (Česká mysl 1927); Noetické rozhledy, Válka Čechů s Němci (Česká mysl 1928); Problém smyslu (Česká mysl 1930); Demokratický myslitel (Naše doba 1930); Pravda a víra u E. Rádla (Česká mysl 1933); Über das Wesen des menschlichen Geistes (Philosophia 1936); Vychovatel (Česká mysl 1937); Masaryk a dnešek (Česká mysl 1947); Kontextualismus, filosofie objektivní skutečnosti (Filosofický časopis 1995).

Literatura: Sedmdesátiny J. B. Kozáka (Filosofický časopis 1958); J. Bednář – J. Kučera: K osmdesátinám J. B. Kozáka (Filosofický časopis 1968); J. B. Čapek: Na paměť J. B. Kozáka (Kostnické jiskry 1994); Ivan Pfaff: První protifašistický manifest českých intelektuálů (Časopis Národního muzea 1993); Jiřina Popelová: Studie o současné české filosofii (J. R. Vilímek, Praha 1946).

Miloslav Petrusek

---

Jan Blahoslav Kozák je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.