Vzdělávání politické

vzdělávání politické – proces i výsledek institucionálního i neinstitucionálního vzdělávání (školního i individ., včetně získávání běžných a nahodilých informací), které vyzbrojuje člověka pro specif. i každodenní jednání v rámci polit. systému. V.p. je předpokladem permanentní demokratizace, vedle růstu vzdělanosti jako takové, který má rovněž polit. aspekty. Svým způsobem probíhá v.p. v každé společnosti a závisí na polit. poměrech a tradicích. Jednotlivec se realizuje při občanské a polit. participaci a zároveň se polit. vzdělává, získává návyky polit. chování. V demokr. společnostech si osvojuje pravidla pro plnění povinností i pravidla pro využívání a ochranu svých práv, pojmy jako svoboda a odpovědnost, pravidla pro kritické posuzování rozhodnutí státních orgánů a postupy při odvolávání se proti jejich nesprávným aktům k nezávislým soudům apod. V.p. úzce souvisí s poznávacími schopnostmi a preferencemi jednotlivců. Wolfgang Mickel uvádí 3 význ. obvykle zaujímané pozice vyplývající z charakteru a úrovně v.p.: normativně-ontologickou, empir.-analytickou a dial.-kritickou. Tyto pozice vedou k orientaci na přijetí různých modelů politického chování: a) modelu konzervativního (status quo), b) modelu liberálně-demokr. (otevřeného), c) modelu soc. rovnostářského (social.). Praktickou orientaci v.p. ovlivňuje ideol. zaměření politiky. T. G. Masaryk již v r. 1906 uvádí, že např. stálo mnoho bojů, než se mohlo věcně a svobodně uvažovat o národnosti, jinde zase nebylo volnosti pro diskusi náb., jinde zase pro otázku pohlaví atd. V totalitních systémech existuje ideol. zaměření na edukaci postojů „třídní nesnášenlivosti“, „nesmiřitelnosti“ apod. místo vzdělávání k demokr. pravidlům chování, k nimž patří dodržování zákl. lidských práv a svobod i výchova ke spolupráci. V.p. je záležitostí mnohostranného působení vnějších i vnitřních psych. faktorů. Výsledkem v.p. je v jistém smyslu politická kultura, u přímých polit. aktérů i politická strategie. V užším smyslu je v.p. vůbec profesionální přípravou pro roli politika. V ní je důležitou komponentou s-gické vzdělání (vedle hist., ekon., psychol. a právnického vzdělání).

political education formation (instruction) politique politische Bildung formazione politica

Literatura: Ehrensaft, P. – Etzioni, A.: Anatomies of America. Sociological Perspectives. Toronto 1970; Hättich, M.: Rationalität als Ziel politischer Bildung. München 1977; Masaryk, T. G.: Politika vědou a uměním. In: Česká politika, I. Praha 1906; Mickel, W.: Perspektiven politischer Bildung in den achtziger Jahren. In: Bundeszentrale für politische Bildung. Bonn 1982.

Emanuel Pecka