Tyrš Miroslav

Tyrš Miroslav

17. září 1832 v Děčíně
8. srpna 1884 v Oetzu (Rakousko)

Pocházel z poněmčené rodiny lékaře (původně se psal Tiersch), otec brzy po Tyršově narození zemřel. Byl poté vychováván ve vlastenecké rodině české, navštěvoval malostranské gymnázium, po jehož absolvování krátký čas studoval na právnické a poté soustavně na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze). Zde si zapsal předměty z přírodních věd, estetiky a filosofie, roku 1860 získal doktorát. V roce 1880 se habilitoval na české technice (viz České vysoké učení technické v Praze) spisem Laokoon, dílo doby římské (o němž Jiří Gabriel napsal, že na něm chtěl Tyrš demonstrovat úpadek helénismu, zejména krutost tehdejší římské společnosti) a od roku 1882 působil současně jako mimořádný profesor na české části rozdělené univerzity. Do českých kulturních dějin se nicméně zapsal především tím, že 16. února 1862 spolu s Jindřichem Fügnerem (jehož dcera Renata se stala později jeho ženou a do českých kulturních dějin se zapsala jako významná teoretička výtvarného umění) založil tělovýchovnou jednotu Sokol. Sokol byl koncipován na principech vlastenectví, silného vědomí národní identity a současně na respektu k základním mravním hodnotám „všelidského rázu“. Po krátké době měl Sokol již 12 tisíc členů a stále se rozrůstal a stal se živou součástí národního „organismu“, protože se neomezoval na aktivity tělovýchovné, ač byly základní, ale i na kulturní, osvětové a společenské. V srpnu 1884 odejel Tyrš do Alp, kde se léčil na vážné, tehdy nevyléčitelné onemocnění. Na vycházce do hor se ztratil a až za 13 dní bylo jeho tělo nalezeno v říčce Aasch.

Badatelské dílo Tyršovo má v podstatě tři související složky – filosofickou, estetickou a sociologickou, ač právě sociologická je zastoupená nejméně, jakkoliv fakticky proniká celým jeho dílem. Původně se Tyrš chtěl věnovat filosofii, začal pracovat na Dějinách filosofie, které ale nedokončil. V rámci svých filosofických studií se seznámil s dílem Schopenhauerovým, jehož vykládal (na rozdíl od Masaryka) optimističtěji a obecněji: dějiny se mu jevily jako projev lidské vůle, vůle byla předpokladem pokroku a postupného zušlechťování člověka. Současně se Schopenhauerem studoval Tyrš vážně dílo Darwinovo a přejal jeho ideu „boje o život“, kterou aplikoval na společenský pohyb: „veškeré dějiny jak tvorstva, tak lidstva vůbec jsou věčný boj o život, v němž podlehne a zahyne vše, co k životu nadál je neschopno a celku závadno“. Toto pojetí společenského života mělo u Tyrše tři základní důsledky či myšlenkové projekce: (1.) do jeho pojetí náboženství, (2.) do některých názorů estetických a (3.) do jeho „sociologie“ (o níž přímo nemluvil, ač byl k české sociologii obvykle řazen).

Tyršův výklad náboženství (v mnohém shodný s pojetím Fügnerovým) byl kompozicí názorů Darwinových, Spencerových, Buckleových, zejména však Feuerbachových. S ním Tyrš sdílel základní představu, že náboženství vzniká a vyvíjí se tak, že lidé do konceptu boha projektovali své vlastnosti a sociální a duchovní poměry, takže vznikali „bohové“, kteří odpovídali specifickým geografickým a sociálním (případně v dnešním smyslu kulturním) podmínkám. Základem náboženského života a jeho dějinným východiskem byl tedy přirozeně polyteismus, který Tyrš hodlal aspoň myšlenkově překonat ideou, že pluralita náboženství by se redukovala, kdyby se náboženství zbavilo svých sociálních a geografických specifických znaků. Je jistě zajímavé, že Tyrš věnoval mimořádnou pozornost islámu jako „nejmladšímu světovému náboženství“ a proti islámskému „boji proti nevěřícím“ (džihádu) stavěl „posvátný boj proti všemu, co se staví na odpor pokroku“. Podobně jako Masaryk (ale přirozeně nezávisle na něm) uvažoval o možnosti „nového náboženství“, jež by bylo „proniknuto duchem lásky a osvěty“. Tyto koncepce mají dobově utopický charakter, vypovídají však mnoho o Tyršově zanícení pro „zušlechtění“ člověka a zlepšení lidského údělu.

V estetických názorech vycházel Tyrš původně z podnětů herbartovského myslitele Zimmermanna, ale současně se obeznamoval s dílem Tainovým, zakladatele „sociologie umění“, jehož drobný spis dokonce přeložil (1873), a s názory Spencerovými a Buckleovými. Za „dominantní“ umění pokládal Tyrš architekturu, protože je komplexní a současně všeobecně srozumitelná, mluví nadnárodním jazykem, je všelidská. Aktivně se účastnil práce v komisi, která posuzovala uměleckou výzdobu Národního divadla, kde se poněkud střetávala Tyršova úcta k tradici „mánesovského typu slovanského“ (velmi si vážil nejen Josefa Mánesa, ale i díla jeho sestry Amálie) s jeho nadšením mladým Myslbekem, Ženíškem i Alšem. Nakonec nicméně Alšovi odmítl možnost realizovat jeho návrhy cyklu Vlast na zdi Národního divadla (Alšův návrh pokládal za „příliš temný“, takže jeho návrhy provedl Ženíšek jako „spoluautor“).

Podstatu Tyršova sociologického pohledu na společnost tvořila darwinovská koncepce „boje o život“, z níž ovšem vyvozoval (kromě teoretických) zejména praktické závěry, jež měly zdůvodnit smysl a cíl sokolského hnutí: (1.) čím je národ menší, tím větší sílu musí vyvinout, protože (2.) žádná vnější síla sama o sobě nezničí národ, jestliže (3.) je připraven „ustavičnou a neokázalou činností“ udržovat „zdraví tělesné, duševní a mravní“. Nelze tedy popřít, že se Tyrš vlastně poprvé (a zcela jednoznačně) pokusil velmi praktickou „zábavnou“ a „ozdravnou“ činnost, jako je tělovýchova a „výlety“, spojit jak se souborem aktivit společenských (spolková činnost, knihovny, plesy, přednášky atd.), tak s vlastně velmi sporným teoretickým fundamentem, který – jak známo – mohl vyústit v závěry principiálně odlišné. U Tyrše totiž vedl jeho „sociální darwinismus“ k posilování národního ducha s cílem zušlechtit jej a mravně obrodit, v nacionálním socialismu se proměnil v bázi zrůdné doktríny legitimizující násilí na „méněcenných“. Josef Král se staví k sociologickému rozměru Tyršova díla značně skepticky – jeho příspěvek se mu zdá vcelku oprávněně věcně malý. Vvysoce jej naproti tomu oceňoval Emanuel Chalupný, což bylo motivováno také Chalupného zájmem o sokolství jako tělocvičné i národní hnutí.

Knihy: Statisticko-historický přehled jednot Sokolských: pro rok 1865 (Praha 1866); České velení a názvosloví vojenské dle reglementů a polní služby c. k. pěchoty rakouské (E. Grégr, Praha 1867); Laokoon, dílo doby římské (I. L. Kober, Praha 1873); O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké (I. L. Kober, Praha 1873); Základové tělocviku (I. L. Kober, Praha 1873; 2. vyd. 1926); O slohu gotickém: Podmínky historické - myšlénky konstruktivní - rozbor esthetický (J. Otto, Praha 1881); Náš úkol, směr a cíl (Sokol Žižkovský, Praha 1907); Povšechné úvahy a řeči sokolské (Československá obec sokolská, Praha 1919, 1920); Hod olympický (K. Novák 1925; Olympia 1968); Mohamed a nauka jeho (Moravský legionář, Brno 1925); Tělocvik v ohledu esthetickém (Tyršův odkaz + K. Novák, Praha 1926); O sokolské idei I.-II. (Československá obec sokolská, Praha 1930); O umění I.-II. (Československá obec sokolská, Praha 1932–34); O zdraví národa (Čs. abstinentní svaz, Praha 1948); výbory: Miroslav Tyrš a jeho místo v dějinách české pedagogiky (SPN, Praha 1989); Výbor z jeho úvah, řečí a spisů (Dědictví Havlíčkovo, Praha 1932); Tyrš hovoří k dnešku: Úvahy a názory o živých otázkách dnešní doby, zvláště o tělesné výchově a Sokolstvu (Československá obec sokolská, Praha 1946).

Miloslav Petrusek