Voráček Josef

Voráček Josef

27. ledna 1910 v Dolanech (okr. Klatovy)
22. května 1980 v Praze

Po absolvování reálného gymnázia v Klatovech studoval v letech 1929–30 a 1931–32 němčinu a francouzštinu na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, v akademickém roce 1930–31 tytéž obory a sociologii na Ludwig-Maxmilians-Universität v Mnichově (doktorát ze sociologie a obecných dějin obhájil na FF UK v roce 1934). V letech 1933–36 studoval rovněž etnografii na École normale supérieure a na Sorbonně v Paříži. Po návratu do Československa v roce 1939 vypomáhal Josefu Královi v sociologickém semináři filosofické fakulty UK, po uzavření českých vysokých škol pracoval až do roku 1945 v Náprstkově muzeu v Praze (s výjimkou totálního nasazení 1943–44). V roce 1945 se habilitoval z národopisu na filosofické fakultě UK, kde jako soukromý docent přednášel do roku 1950 a do propuštění v roce 1952 působil jako vědecký pracovník. Od roku 1952 do penzionování na počátku 70. let pracoval jako překladatel, úředník a knihovník, mj. ve Výzkumném ústavu tepelné techniky a v Ústavu vědeckých, technických a ekonomických informací v Praze.

Voráček byl už svým zahraničním vzděláním disponován ke kvalitativní proměně české etnografie / sociální antropologie, kterou mohl orientovat směrem k sociálním vědám a aktuálnímu zahraničnímu vývoji oboru, avšak vinou odporu velké většiny tradičněji zaměřených kolegů (a z politických důvodů) k ničemu takovému nedošlo. Domácí národopisná obec Voráčka prakticky nepřijala, takže se před rokem 1948 výrazněji orientoval na sociologii, včetně pravidelné publikační činnosti (hlavně recenzí) v časopise Sociální problémy. Patřil mezi zakládající členy Společnosti pro sociální bádání (1937) a zůstal jejím významným členem až do své smrti: po úmrtí celoživotního předsedy Josefa Krále (1978) byl zvolen předsedou, po Voráčkově smrti byla společnost likvidována. V poválečném období Voráček publikoval také etnografické studie o materiální kultuře a folkloru a recenze v časopise Český lid, po roce 1949 mu byly publikační možnosti zcela uzavřeny. Od konce 60. let směl publikovat knihovnické a informační pomůcky, především v oblasti výpočetní techniky.

Nepřijali-li Voráčka čeští meziváleční národopisci, o moc snazší nebylo ani jeho postavení mezi sociology. Etabloval se sice jako člen pražské sociologické školy, jeho publikační činnost však dlouho byla omezována na referáty o zahraniční, především francouzské, britské a americké sociologické a sociálněantropologické literatuře. První vlastní studii o archaických formách manželství, která se stala základem pozdější knižní monografie, mohl v Sociálních problémech publikovat teprve v roce 1937. Sociologové spojení s brněnou školou, především Jaroslav Šíma, velkou část Voráčkovy práce odsuzovali jako pouhý kompilát zahraniční literatury, nad který cenili vlastní (třebaže spekulativní) úvahy. Ne vždy šlo o soud zcela nepřípadný, Voráčkovou zásluhou nicméně zůstává systematická snaha o informování českého prostředí o aktuálním vývoji teorií, metod a výzkumných témat sociální antropologie v zahraničí a pokusy o aplikaci těchto poznatků v domácím prostředí. Ve své knižní prvotině Počátky vlastnictví a práva ve světle ethnologie a sociologie (1936) Voráček vskutku nepřekročil rovinu kompilační monografie, učebnicový charakter má také Úvod do studia člověka, společnosti a civilisace (1940). Kromě diskuse o pojmu a fungování ras, prehistorii lidstva a soudobých přírodních národech (zejm. Austrálci, Polynésané a Drávidé) se autor zaměřil hlavně na teorie příbuzenství a genderové vztahy, nemohl však pominout ani témata z politické a náboženské antropologie (vč. magie a úvah o primitivním myšlení). Metodicky přitom vycházel zejména z durkheimovy školy, což se projevilo např. přijetím dichotomie posvátného a profánního, učení o sociálním původu náboženství (s H. Hubertem a M. Maussem však Voráček proti Durkheimovi přísně nerozlišoval mezi náboženstvím a magií) a lévy-bruhlovského „primitivního myšlení“, zatímco striktně odmítl Schmidtovu teorii Urmonotheismu.

Hlavním Voráčkovým odborným dílem je monografie Primitivní rodina (1941), zpracovaná již po polovině 30. let, v níž tematizoval různé typy příbuzenství a v souvislosti s totemismem kriticky rozebral durkheimovu teorii, jež mu byla nejbližší, a další dobové výklady tohoto fenoménu. Nedošel sice k radikálnímu odmítnutí totemismu jako vědeckého konstruktu tak jako Claude Lévi-Strauss, který popřel jeho náboženskou povahu a zdůraznil jeho fungování jako systému volby manželských partnerů, religijní stránka totemismu jej však zajímala mnohem méně, než bylo v té době obvyklé; Voráček se skutečně moderně zaměřil především na fungování totemismu jako příbuzenského systému. Věnoval se také vztahu rodiny a klanu, problematice výběru partnera a vzniku rodinných vazeb a sociálním normám spojeným s fungováním rodiny (např. zákaz incestu). Spis Primitivní rodina Voráček podal jako svoji habilitační práci, protože se však současně vřadil spíše mezi etnology, začal v období 1945–49 publikovat v českých poměrech tradičnější etnografické a folkloristické studie. Metodologicky závažnější je jen jeho článek o báchorce Lesní žena (1949), jímž ovšem Voráčkova sociálněvědní odborná činnost nedobrovolně skončila.

Voráčkův potenciál zůstal českými sociálními vědami a především etnografií naprosto nevyužit, ta se totiž po druhé světové válce ubírala odlišnými a zdaleka ne tak světovými cestami. Novější etnografové, především Josef Vařeka, na Voráčka sice na sklonku jeho života a po smrti vzpomínali, avšak publikace jeho vlastních děl byla v období před rokem 1989 zhola nemožná. V sociologii zůstal outsiderem, jehož práce sloužily nanejvýš jako „ozvláštnění“ mezi standardnějšími sociologickými tématy, a po umlčení sebe i celé pražské sociologické školy zůstal prakticky zapomenut.

Knihy: Počátky vlastnictví a práva ve světle ethnologie a sociologie (Melantrich, Praha 1936); Úvod do studia člověka, společnosti a civilisace: Člověk a společnost na nižších stupních vývoje kultury (ČGU, Praha 1940); Primitivní rodina: Rozprava o theoriích a metodách ethnologické sociologie (ČAVU, Praha 1941); Soupis hlavních hesel světových referátových periodik (ÚVTEI, Praha 1968; spoluautorka B. Drboutová); Informační zdroje s oborovým zaměřením (ÚVTEI, Praha 1970); Výběr cizojazyčných zkratek a zkratkových slov z výpočetní techniky a informatiky (ÚVTEI, Praha 1974; spoluautor M. Pažout); Informační zdroje a služby v technických oborech a průmyslu (ÚVTEI, Praha 1977).

Studie: Příspěvek k sociologii německého hnutí národně socialistického (Sociální problémy 1934); Rozhledy po současné francouzské sociologii (Sociální problémy 1935); K otázce původní formy manželství a sňatku (Sociální problémy 1937); Možnosti a dnešní stav kulturní genealogie (Sociologie a sociální problémy 1947); Příspěvek k otázce vzniku primitivního pluhu (Český lid 1946); Doprava na smycích u nás i poznámky k jejich kulturní historii (Český lid 1948; spoluautor L. Baran); Příspěvek k evropskému a českému včelařskému folkloru (Český lid 1948); Báchorka „Lesní žena“ od Boženy Němcové (Český lid 1949).

Literatura: Zdeněk R. Nešpor: Znovuzaložení Společnosti pro sociální bádání v 90. letech 20. století (Lidé města 10, 2008, 1: 37–69); Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008); Jaroslav Šíma: Kritika a práce: K poměrům v české sociologii (Brno 1940); Josef Vařeka: K šedesátinám univ. doc. dr. Josefa Voráčka (Český lid 57, 1970, 1: 1–4); Josef Vařeka: Za doc. PhDr. Josefem Voráčkem (Národopisné aktuality 17, 1980: 290–291).

Zdeněk R. Nešpor

---

Josef Voráček je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.