Temperament

temperament – (z lat. temperare = mísit, resp. temperamentum = směs) – dispozice k psych. vzrušivosti nebo projevům životní energie, spojovaná s vlastnostmi nervové soustavy, resp. s fyziologií organismu vůbec. Ve staré řec. medicíně (Hippokrates, Galenos) se t. rozuměl poměr tělních šťáv, určující povahu člověka (ve staročeštině se používal termín „letora“). G. Ewald (1924) spojoval t. s tzv. biotonem, což je celkové „životní napětí“, související s metabolismem a projevující se energií jedince. R. Heiss (1949) považuje t. za „duševní konstantu“, projevující se určitou formou pohybů, nálad a reakcí. E. Kretschmer (1921, 1967) spojoval t. s konstitucí, jíž rozumí úhrn všech individ. vlastností, především genotypicky určených a projevujících se stavbou těla, a ztotožňoval t. s charakterem. Naproti tomu G. W. Allport (1937) váže t. k emocionalitě, a stejně tak H. J. Eysenck (1947). J. P. Guilford (1959) uvádí pouze, že rysy t. mají co činit se způsobem, jakým se projevují akce jedince. Faktorovou analýzou dospěl k extrakci následujících faktorů (dimenzí) t., které se projevují obecně, emočně a v soc. oblasti určitými specif. způsoby: 1. pozitivní – negativní (obecně „sebedůvěra – pocity méněcennosti“, emočně „veselost – deprese“, v soc. oblasti „prosazování se – bázlivost“); 2. responzívní – neresponzívní; 3. aktivní – pasivní; 4. kontrolovaný – nekontrolovaný (rozumí se sebekontrola); 5. objektivní – egocentrický. Naproti tomu E. Kretschmer (1963), který spojuje t. především s afektivitou, rozlišuje následující, na sobě nezávislé „citové škály“ t.: psychestetickou (s póly „senzibilní – tupý“) a diatetickou („veselý – smutný“). Popudové komponenty afektivity se v t. projevují jako psych. tempo – jak v senzorických, tak i v intelektových výkonech, především ale v psychomotilitě, ve způsobu pohybů jedince („rychlost – pomalost“ a spec. rytmus). Psychestezie a nálada na jedné, psych. tempo na druhé straně vytvářejí jádro pojmu t. z psychol. stránky.

Nejstarší Hippokratovo (400 př. n. l.) pojetí a typologii t., rozlišující typ sangvinický (lehkokrevný), melancholický (těžkomyslný), cholerický (žlučovitý) a flegmatický (chladnokrevný), převzal I. P. Pavlov, který ke každému typu přiřadil určitou kombinaci zákl. vlastností nervových procesů (pohyblivost, vyrovnanost a sílu podráždění a útlumu), ale jeho pojetí je sporné. Novou teorii t., navazující na nejnovější poznatky o regulačních systémech psych. činnosti, podal pol. psycholog A. Eliasz (1981), který laboratorní výzkum t. pokládá za příliš umělý a snaží se jej nahradit ekologickými hledisky. Odmítá názor, že t. a jeho fyziologické mechanismy jsou vrozené a na prostředí relativně nezávislé. Společně s J. Strelauem (1972, 1974, 1981) tvrdí, že t. je nutno chápat v kategorii chování typu „operant“ a nikoli jen typu „respondent“. A. Thomas, S. Chess a H. G. Birch (1968) poukazují na stabilitu interakce mezi jedincem a jeho životním prostředím, připouštějí však velkou roli vlivu dědičnosti v t. Jako „energetickou charakteristikou psychické činnosti“ se t. zabývají V. S. Merlin, B. A. Viatkin a E. I. Mastvilisker (1983), kteří pokračují ve výzkumech typologie t. a jeho vztahu ke schopnostem a studují t. též jako faktor pracovní, učební a sportovní činnosti. H. J. Eysenck (1947) se pokusil vymezit čtyři klasické Hippokratovy typy t. pomocí svého faktorového modelu osobnosti: cholerik (kombinace extraverze a emoční lability), sangvinik (extraverze a emoční stabilita), flegmatik (introverze a emoční stabilita) a melancholik (introverze a emoční labilita).

temperament tempérament Temperament temperamento

Literatura: Ewald, G.: Temperament und Charakter. Berlin 1924; Merlin, V. S.: (1964) Náčrt teórie temperamentu. Bratislava 1983.

Milan Nakonečný