Hanáček Jaroslav

Hanáček Jaroslav

10. srpna 1903 v Přerově
18. března 1968 v Bohumíně (okr. Karviná)

Po absolutoriu na přerovském gymnáziu vystudoval filosofii a bohemistiku na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (PhDr. 1927) a nadále působil jako středoškolský profesor a osvětový pracovník. Ve druhé polovině 20. let byl také knihovníkem Sociologického semináře FF MU. V letech 1934–45 vyučoval na gymnáziu v Přerově, 1945–59 byl ředitelem gymnázií ve Šternberku a Olomouci, střední zdravotnické školy v Olomouci a střední pedagogické školy v Přerově. Pak v letech 1959–64 působil jako učitel na střední ekonomické škole v Přerově. Na sklonku 20. let vstoupil do Masarykovy sociologické společnosti a příležitostně publikoval v Sociologické revui (jeho první recenze zde vyšly v roce 1935).

Hanáčkovy krátké studie o sociologii dělníka a výzkumu lidu měly převážně popularizační charakter, explicitně navazovaly na Bláhovo pojetí sociálních skupin v Sociologii sedláka a dělníka (1925), které jenom dílčí měrou obohacovaly o poznatky z novější literatury a autorovy vlastní glosy. Jedinou obsáhlejší Hanáčkovou studií, napsanou na počátku 40. let, avšak publikovanou až v roce 1946, je úvaha o sebevědomí dělníků. Autor prostřednictvím dostupných ekonomických ukazatelů a vlastních pozorování charakterizoval bydlení, ošacení, výživu, hygienu, sociální („mezipsychické“) styky, rodinný život, ekonomické aktivity, kulturní a náboženský život, organizovanost a volnočasové aktivity dělnictva a vliv těchto charakteristik na individuální i skupinové (třídní) sebevědomí. Dospěl k závěru, že „dělníkovo sociální sebevědomí je tím větší, čím lepší má dělník dědičnost, čím více dělníků je pohromadě, čím lépe se dělník vyzná ve své práci, čím pevnější je organizační vazba jeho kategorie nebo celé vrstvy a čím je vzdělanější.“ Vymezil pět typů dělníků: (1.) s plným sebevědomím (dělnický vůdce nebo dělnický inteligent), (2.) s vypjatým sebevědomím (typ ideologický a typ povýšence), (3.) s normálním sebevědomím (většina), (4.) s podrženým sebevědomím (dělníky se staly působením mezitřídní mobility a udrží si identitu původní třídy) a (5.) s pokleslým sebevědomím (vyřazení z pracovního procesu). Plédoval za zvyšování sebevědomí dělnictva, především prostřednictvím vzdělávání, čímž hodlal dosáhnout přeměny třídního vědomí (v marxistickém smyslu) ve „skutečné sociální sebevědomí“. Po komunistickém převratu se již v oblasti sociologie neangažoval.

Studie: Sociologie W. Sombarta (Naše doba 1924/25); Sociologie dělníka (Sociologická revue 1939); Problém výzkumu lidu (Sociologická revue 1940); K otázce dělníkova sociálního sebevědomí (Sociologická revue 1946).

Zdeněk R. Nešpor