Sebevědomí

sebevědomí – jistota lidské bytosti o sobě samé, která se vyjadřuje osobním zájmenem „já“. Výkladem já (jáství) a s. se filozofie zabývá intenzívně od začátku novověku. R. Descartes je původcem „reflexivní teorie“ s. (Meditationes de prima philosophia), podle níž s. vznikne tím, že vědomí v „reflexi“ obrátí pozornost samo na sebe. Vědomí sebe sama je tak mezním případem „předmětného vědomí“. Podle Descarta se jistota sebou samým vztahuje pouze na vědomí, nikoli i na naše tělo. G. W. Leibniz (Principes de la Nature et de la Grâce) rozlišuje u monád „percepci“ (recepci informací z ostatního světa) a „apercepci“ (vědomí sebe sama) a charakterizuje apercepci jako „reflexivní vědění“ o vlastních představách. Na rozdíl od Descarta, který pojímá vědomí sebe sama jako charakteristický rys „myslící substance“, zdůraznil D. Hume (Treatise on Human Nature), že s. či vědomí identity sebe sama vzniká díky smyslové zkušenosti a asociativním vazbám, které se ve vědomí vytvářejí mezi elementy prožívané zkušenosti. Po Humeovi a zčásti proti Humeovi zastává I. Kant (v Kritik der reinen Vernunft) názor, že vědomí sebe sama nemůže sice vzniknout bez „empirických představ“ vztahujících se k vnějšímu světu, že však zároveň není pouhým produktem uvědomění si smyslových dat, nýbrž původcem rozvrhu zkušenosti podle zákl. hledisek rozvažování – kategorií. Pro další vývoj koncepce s. bylo ještě důležitější, že Kant ve své etické teorii (Kritik der praktischen Vernunft) zdůraznil, že podmínkou uvědomění si vlastní svobody je jednání. U J. G. Fichta je lidské sebevědomí dále podmíněno intersubjektivním vzájemným „uznáním“ (Grundlage des Naturrechts). „Svobodné“ (záměrné) jednání vůči světu a jednání druhých vůči mně, stejně jako mé jednání vůči druhým podmiňují vznik s. u F. W. J. Schellinga (v System des transzendentalen Idealismus). G. W. F. Hegel v dialektice pána a raba činí s. výsledkem „boje o uznání“. Později (v Grundlinien der Philosophie des Rechts) vypracovává systematiku instancí, v nichž probíhá „uznání“ (např. smlouva). Z marx. strany se zabýval problémem vzniku řeči a lidského s. F. Engels v práci Podíl práce na polidštění opice. Zdůrazňuje zde význam pracovního procesu a intersubjektivní komunikace v něm. V pozdější a současné filozofii byla vytvořena řada teorií, z nichž některé jsou obměnou dřívějších koncepcí, některé však přijímají nová východiska. E. Husserl, který usiloval o vybudování fenomenologie jako přísné vědy, vychází z transcendentálního „vněsvětského“ vědomí, které v transcendentálně-fenomenologické reflexi, v níž si vyjasňuje své výkony, dospívá k vlastnímu s. U M. Heideggera (Sein und Zeit) a J.-P. Sartra (L'être et le néant) je problém vědomí a s. radikálně transponován z tradiční gnoseologické pozice na pozici existenciálně-ontologickou či hermeneutickou. Člověk je ontologicky pojat jako jsoucno, kterému jde o jeho vlastní bytostné možnosti, tedy jako jsoucí, které zásadně rozumí svým možnostem, a tedy i světu. Sartre usiluje o vzájemné zprostředkování pozdní Husserlovy filozofie s Heideggerem: člověk je u Sartra vědomí (le pour-soi), kterému jde o jeho vlastní bytí, jež buď uchopí, nebo jímž se mine; přitom se nemůže nevztahovat k jiným bytím (l'en-soi). D. Henrich a jím založená „heidelberská škola“ kladou důraz na nereflexivnost a nerelačnost původní obeznámenosti já se sebou. (Fichtes ursprüngliche Einsicht). J. Habermas (v Theorie des kommunikativen Handelns) činí východiskem analýzy s. proces lidské komunikace charakterizovaný kompetencí jejích účastníků. P. F. Strawson (Individuals) a R. Rorty (The linguistic Turn) opírají rozbor s. o analýzu jazyka.

self-confidence conscience de soi-même Selbstbewußtsein autoconscienza

Milan Sobotka