Humanismus

humanismus – vzdělávání k humanitě, liter. a věd. směr se světonázorovou orientací, který vystoupil v 13. a 14. st. v Itálii v protikladu ke scholastice. H. usiloval o studium a obnovu literatury, umění a životního obsahu antiky jako základu autentického a zároveň kultivovaného rozvinutí lidské přirozenosti a důstojnosti. Z Itálie byly humanistické podněty recipovány takřka všemi evrop. národy a byly rozvíjeny zprvu v latině, později v domácích jazycích. Od konce 18. st. došlo k prohloubení h. v něm. klasice, především v koncepci obnovy celistvosti člověka ve světě, který jej působením dělby práce rozkládá na jednotlivé složky (F. G. S. Schiller: Briefe über die ästhetische Erziehung des Menschen, 1793), a v myšlence vědomého utváření vlastní osobnosti v životě (J. W. Goethe: Wilhelm Meisters Lehrjahre, 1795–96, Wilhelm Meisters Wanderjahre, 1820). Patří sem dále výklad smyslu dějin jako média zákonitého utváření „obecného individua“ – lidstva (G. W. F. Hegel: Phänomenologie des Geistes, 1807, Philosophie der Geschichte, 1832), jehož součástí jsou i jiné kult. oblasti než Evropa (J. G. Herder: Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit, 1784–91), a konečně idea vzdělání jako práce na sobě k rozvinutí vlastních možností (W. Humboldt). Za třetí a nejmodernější pokus o oživení h. lze považovat fenomenologii E. Husserla, který se snaží čelit vzrůstajícímu pocitu lidské nezakotvenosti a cizoty ve světě rekonstrukcí veškerého žitého světa jako výsledku „kladení“ transcendentálního já (Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosphie, 1913, 1952, Cartesianische Meditationen), J.-P. Sartre reklamuje charakteristiku h. pro svůj existencialismus (L'existencialisme est un humanisme, 1946).

humanism humanisme Humanismus umanesimo

Literatura: Hegel, G. W. F.: (1807) Fenomenologie ducha. Praha 1960; Herder, J. G.: Vývoj lidskosti. Praha 1941; Husserl, E.: (1950) Karteziánské meditace. Praha 1968; Schiller, F.: Výbor z filozofických spisů. Praha 1992.

Milan Sobotka