Vazalství

vazalství – (z lat. vassallus = sluha) – vztah podřízenosti a nadřízenosti, který vzniká mezi dvěma osobami – vazalem a pánem. Z antropol. hlediska jde o vztah, kdy je určitá soc. skupina nucena podřídit se jedinci nebo jiné skupině uzurpující si právo nadřízenosti. Ve většině případů jde o vztah mezi dvěma etnickými skupinami, z nichž jedna (panská) je skupinou nadřízenou na základě vojenské, polit. nebo ekon. převahy a druhá (vazalská) skupinou podřízenou. Např. Tuaregové měli své vazaly mezi černošským obyv., jež žilo usedlým způsobem života v oblastech, které polit. a vojensky ovládali. Vesničané dodávali kočovným Tuaregům především zemědělské produkty, Tuaregové zajišťovali bezpečnost vesnic a odbyt výrobků jejich obyvatel na trzích. Ve starověkém Římě měli patricijské „gentes“ (vedoucí příbuzenské skupiny kmenů) podřízené rodiny, jejichž původ byl na rozdíl od patricijských rodin, odvozujících svůj původ od vznešeného předka, pochybný (šlo většinou o cizince). Vztah mezi patronem a vazalem byl dán právně (ius patronatus). Vazalové patřili k panskému kultu a byli chráněni náb. právem, neměli však žádná polit. práva, byli povinni vůči patronovi vojensky a odevzdávali mu jisté dávky. Patron jim poskytoval ochranu, dával jim dary a někdy i kousek půdy. Za republiky se smysl v. výrazně změnil, každý patron se obklopil houfem svých vazalů, které platil a kteří mu zajišťovali bezpečnost, chránili jeho polit. a volební zájmy, bavili ho. Za císařství počet vazalů vzrostl a patroni je začali rozlišovat podle stupně náklonnosti: amici (nejbližší vazalové), potom comites, convivae, familiares, salutares atd. Systém v. se přeměnil v celou hierarchickou strukturu, na jejímž vrcholu byl císař, který měl až 150 tisíc vazalů a jehož nejbližší vazalové (amici a comites) patřili mezi nejvýzn. osoby ve státě. Přes úpadek římské říše se systém v. uchoval až do středověku, ale feudální systém změnil jeho obsah a poslání.

vassalage vassalité Vasallentum vassallaggio

Literatura: Grimal, P.: La civilisation romaine. Paris 1961; Lhote, H.: Les Touaregs du Hoggar. Paris 1944.

Zdeněk Justoň