Hudec Josef

Hudec Josef

24. května 1873 v Zaječicích (okr. Chrudim)
27. prosince 1957 v Praze

Vyučil se zedníkem, po vstupu do sociální demokracie se v roce 1898 stal redaktorem Práva lidu a stranickým funkcionářem. V letech 1907–11 byl poslancem rakouské říšské rady, 1911–14 parlamentním zpravodajem Práva lidu. Za první světové války se zapojil do činnosti Maffie (Čs. revoluční medaile), jako voják současně pod různými pseudonymy (J. H. Aquila, Mojmír Svoboda, J. Vojáček, J. H. Nový) psal do revue Akademie řadu sociálně kritických esejů, v dalších úvahách se věnoval krizi socialismu a internacionalismu. Od roku 1917 uveřejňoval v Socialistických listech první protibolševické stati, v sociální demokracii se spolu s Františkem Modráčkem stal představitelem pravicového, nacionalistického a nemarxistického křídla. Po vzniku Československa byl jmenován členem revolučního národního shromáždění (1919 odmítl své odvolání stranou), jako novinář se zúčastnil mírové konference v Paříži. V roce 1919 spolu s Modráčkem založil Socialistickou stranu československého lidu pracujícího, s níž však politicky neuspěli (1920 získala pouhé tři poslanecké mandáty, vč. Hudcova). V letech 1920–23 vedl deník 28. říjen, do kterého pilně přispíval. Protože záhy začalo docházet ke konfliktům mezi oběma hlavními představiteli strany, Hudec z ní roku 1923 vystoupil a stal se hospitantem poslaneckého klubu národní demokracie, do níž v roce 1925 přestoupil. Zároveň se stal redaktorem Národních listů a or&nizátorem národnědemokratických odborů, v letech 1929–34 byl poslancem za národní demokracii. Roku 1934 přestoupil zpět do sociálnědemokratické strany, výraznější veřejné postavení však již nezískal.

Hudcovo dílo je především ostře protimarxistickou politickou publicistikou. Spolu s Modráčkem zastával teorii „družstevního socialismu“, kterou stavěli proti požadavku zestátnění výrobních prostředků. Marxismus odmítal z důvodu jeho rozeklanosti na „apoštolát a politiku“, na proletářský mesianismus (na němž stavěli ruští bolševici) a německo-státní doktrínu (na níž stavěla německá sociální demokracie). Namísto zdroje energie, kterým byl podle autora marxismus v Německu, pro českou populaci byl „jedem národní malověrnosti, skepse, resignace a podřízení se zlému osudu dějinného vývoje“. Také bolševický režim hodnotil Hudec velmi kriticky. Budování „socialistického státu komunistického“ nazval sociálním bludem, postátnění veškerého života sociálním nesmyslem. Namísto ruského revolučního „socialismu zbídačení“, založeného na teroru, je třeba budovat „socialismus blahobytu“, založený na reformách. Základem jeho dosažení bylo zajistit „plodnost veškeré výroby“, přičemž rozdělování a sociální opatření v oblasti mezd a cen byly podle něj až druhořadé.

Knihy: Sebeurčení národů a marxism (A. Svěcený, Praha 1918); Jest bolševism ideou ruskou? (ÚTD, Praha 1920); Rudý pátek v Praze a komunistický puč v republice (ÚTD, Praha 1920); Ruská revoluce I.-II. (28. říjen, Praha 1920); Židovská otázka (ÚTD, Praha 1920); Boj o Marxe (ÚTD, Praha 1921); K naší politické a socialistické krisi: Realisté (ÚTD, Praha 1921); Socialismus a buržoazie (Praha 1926); Bolševism v Československé republice (Praha 1927); Dělnictvo a buržoasie (ČSDSD, Praha 1935).

Překlad: E. Vandervelde: Budoucí socialistická společnost a cesty k ní (Zář, Praha 1906).

Jiří Večerník