Šrámek Jan

Šrámek Jan

11. srpna 1870 v Grygově (okr. Olomouc)
22. dubna 1956 v Praze

Studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a na římskokatolické bohoslovecké fakultě v Olomouci, roku 1892 byl vysvěcen na kněze. Krátce působil na konsistoři Olomouci, v roce 1893 byl ustanoven kaplanem v Novém Jičíně, avšak kvůli svému křesťansko-sociálnímu působení byl v roce 1902 z trestu přeložen do Životic a ještě téhož roku do Všechovic. V roce 1896 patřil mezi zakladatele katolicko-národní strany na Moravě a stal se členem jejího širšího vedení, ale již roku 1899 v jejím rámci založil vlastní křesťansko-sociální stranu. V období do první světové války se angažoval také v budování katolických odborů, spolků a organizací. V roce 1906 byl zvolen poslancem moravského zemského sněmu, v letech 1907–11 byl také poslancem říšské rady ve Vídni. V roce 1918 se stal členem Národního výboru, respektive Národního shromáždění (poslancem zůstal do roku 1939). Jeho zásluhou došlo v roce 1919 ke sloučení českých římskokatolických politických stran do Československé strany lidové, v jejímž čele Šrámek stál do roku 1948, a k postupné konsolidaci vlivu politického katolicismu, jenž zůstal významnou politickou silou po celé meziválečné období. Negativním aspektem této situace byly ovšem značné kompromisy, které Šrámkovi a jeho straně vyčítali „integrální“ katolíci na jedné straně, a kritika ze strany antiklerikálů a levice na straně druhé. Šrámek nicméně byl od roku 1921 ministrem všech neúřednických předmnichovských československých vlád (1921–22 ministr železnic, 1922–25 ministr zdravotnictví, 1925–26 ministr pošt a telegrafů, 1926–29 ministr sociální péče, souběžně 1927–29 ministr zdravotnictví, 1929–38 ministr pro sjednocení zákonů). Po Mnichovu se bránil vstupu ČSL do Strany národní jednoty, odešel do ústraní a v roce 1939 emigroval do Francie. V roce 1940 odešel do Velké Británie, kde až do roku 1945 stál v čele československé exilové vlády. Po návratu do Československa v roce 1945 se stal znovu poslancem prozatímního Národního shromáždění a náměstkem předsedy vlády, v únoru 1948 podal s dalšími nekomunistickými ministry demisi a po jejím přijetí prezidentem Benešem se zřekl poslaneckého mandátu. V březnu 1948 byl zadržen při nezdařeném pokusu o emigraci a do konce života byl komunistickými orgány internován.

Šrámkovy sociální, případně i sociologické zájmy vyplývají z jeho ovlivnění hnutím katolické moderny (hojně publikoval i v reformistickém časopise Nový život). V jeho intencích se stal organizátorem křesťansko-sociálního hnutí, vzdělávacích, hospodářských a nakonec i politických spolků a stran, ty se však důsledně snažil udržet v mezích oficiální církevní linie. Po papežském odsouzení modernismu (1909) se podřídil, již v roce 1908 ostatně získal titul konsistoriálního rady a v roce 1912 jej Pius X. jmenoval papežským komořím s hodností Monsignora. V roce 1905 se Šrámek na brněnském biskupském semináři habilitoval z křesťanské sociologie a roku 1911 byl jmenován profesorem, avšak již v roce 1914 pro zaneprázdněnost politickou činností přestal přednášet (stolice se vzdal až v roce 1918).

Šrámkovo publicistické dílo (nejen z této oblasti) je nevelké, rozptýlené v různých polemikách, krátkých a popularizačních článcích, které sahají od citací zahraničních autorit až po autorovy osobní imprese, od rozborů literárních děl po historii, většinou vedeny praktickými osvětovými a nábožensko-sociálními pohnutkami. V jednotlivých příspěvcích autor zdůrazňuje křesťanskou povinností lásky k bližnímu motivovaný zájem o sociálně slabé, misijní horlivost a v neposlední řadě racionální pragmatismus. Jeho nejrozsáhlejším publikačním počinem na poli katolické sociologie je osmistránková přednáška Dělnická otázka (1913), v níž charakterizoval soudobou sociální situaci podmíněnou populačním růstem, industrializací a urbanizací, vedoucí ke vzniku nového typu deklasovaných městských vrstev, egoismu, materialismu a sekularizaci. Za tento stav nicméně nenesli vinu sami dělníci, nýbrž především kapitalistická bezohlednost, která je do této situace přivedla. Řešení autor spatřoval v návratu ke křesťanské morálce a v konkrétních sociálních opatřeních, např. zákazu noční práce žen, zákazu práce dětí, stanovení maximální pracovní doby apod.

Knihy: Poselství víry a naděje: Řeči, projevy a články z r. 1939–1945 (Čechoslovák, Londýn 1945); Dr. Jan Šrámek ve svých projevech 1918–1938 (ed. T. Fučík; Národní obroda, Brno 1946); Politické projevy v zahraničí (VV ČSL, Praha 1945).

Studie: Křesťanská demokracie (Nový život 1901); Dnešní stadium křesťanské demokracie v zemích českých (Nový život 1903); Dělnická otázka (Studentská Hlídka 1913).

Literatura: Ivo Ducháček (ed.): Mandatář národa: Studie a projevy k 75. narozeninám Msgre. Dr. Jana Šrámka (Universum, Praha 1946); Pavel Marek (ed.): Jan Šrámek: Kněz – státník – politik (Moneta – FM, Olomouc 2004); Pavel Marek a kol.: Jan Šrámek a jeho doba (CDK, Brno 2011); Msgre Dr. Jan Šrámek: 1870–1945 (ČSL, Nový Jičín 1945); Zdeněk R. Nešpor: Dvojí tradice české sociologie náboženství (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40, 2004, 4: 447–468); Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008); Sedmdesát let dr. Jana Šrámka (Londýn 1940); Jiří Šindar: Zemřel pod cizím jménem: Dramatický závěr života Jana Šrámka (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007); Miloš Trapl: Monsignore Jan Šrámek (Danal, Olomouc 1995).

Zdeněk R. Nešpor