Mládež (MSgS)

mládež (MSgS) je věková sociální skupina, sociální skupina věkově vymezená (viz skupiny sociální věkové), charakterizovaná určitými společnými znaky, jež vytvářejí její obecné zvláštnosti biologicko-psychologické, sociálně ekonomické a ideově politické.

Společné znaky mládeže nazýváme obecnými, protože přes značnou vnitřní diferenciaci věkové sociální skupiny „mládež“ vyjadřují tendence této skupiny celé a jsou přitom zároveň společné pro všechny věkové podskupiny (sociální vrstvy) mládeže. Zvláštnostmi jsou společné znaky mládeže proto, že odlišují mládež od ostatních věkových skupin (např. od dětí či od dospělých), vyjadřují vztah mládeže jako věkové sociální skupiny k ostatním věkovým sociálním skupinám.

V důsledku těchto obecných zvláštností zaujímá mládež ve struktuře společnosti specifické postavení, které sociologicky označujeme jako její sociální pozici či sociální status (viz status a role). S tímto postavením souvisí pak bezprostředně vše, co pomáhá vytvářet vědomí a postoje mládeže, její zájmy, potřeby a požadavky. Při sociologickém zkoumání mládeže vycházíme dále z předpokladu, že mládež se vyznačuje některými specifickými zákonitostmi svého jednání a chování a svou zcela určitou sociální úlohou, která je adekvátní stupni hospodářského a kulturního rozvoje dané společnosti, do jejíž struktury patří; tyto zvláštnosti označujeme v sociologii souhrnně jako společenskou roli.

Můžeme tedy shrnout: v rámci sociální stratifikace (struktury) dané společnosti je každý její jedinec členem určité sociální skupiny či sociální vrstvy, jestliže je považujeme za princip uspořádání společnosti. Mládež je velkou věkovou sociální skupinou, jejíž jedinci zaujímají ve společnosti zcela určitou sociální pozici a společností je jim připsán určitý sociální status; tito jedinci vykonávají v dané společnosti zvláštní společenskou roli, jež je adekvátní stupni hospodářského a kulturního rozvoje společnosti, jejíž strukturní složku tvoří.

Poznat uvedené obecné zvláštnosti mládeže, specifické rysy jejích společenských vztahů, zájmů, potřeb, postojů a hodnot, a tím podstatně jinak přistoupit ke studiu problémů mládeže, než je obvyklé v ostatních vědách (jako je pedagogika, psychologie, historie, filosofie, biologie, medicína apod.), to je nejvlastnějším úkolem nové vědní sociologické disciplíny, kterou nazýváme sociologie mládeže. Podle jejího metodického přístupu mládež není jen souhrnným obrazem všech mladých lidí určitého věku, ale je mnohem víc; jde o sociální jev, o skutečnost zvláštního druhu, charakterizovanou určitým přístupem mládí ke světu a způsobem nazírání na svět, zvláštním stylem života mladých lidí a reagováním v něm, o cosi objektivního, co se vyvíjí podle zákonitostí svého růstu a zrání nejen biologického a mentálního, ale i sociálního. Tyto zákonitosti dnes ještě neznáme, ale chápeme, že musí existovat, že jejich odhalení je zcela reálné. Tím také vědecky od sebe rozlišíme tři velké věkové sociální skupiny: děti, mládež, dospělí.

Marxistický sociolog přistupuje jinak ke studiu mládeže, než je obvyklé v ostatních vědách o člověku, chce-li odlišit sociologické aspekty vědeckého pohledu na mládež od specifických aspektů ostatních věd; celistvého pojetí zvláštností mládeže jako sociální skupiny (grupy) dosahuje sjednocováním výsledků všech vědních disciplín, jež se zabývají jednotlivými částmi společenského života a biologického a ekonomického vývoje mládeže v dané společnosti.

V současné sociologické literatuře se slova „mládež“ v běžném jazykovém styku často užívá k označení členů určité společenské skupiny nebo sociálních celků, jejichž společným charakteristickým rysem je fyziologická nezralost, mentální a psychická nedospělost, sociální nezkušenost. Avšak taková charakteristika mládeže, která obsahuje toliko negaci sociálních popisů jevů a negaci sociálního významu mládeže ve společnosti, nemůže být ze sociologického hlediska uspokojivá.

Právě tak rozsah významu slova „mládež“ nemá v běžném životě přesné hranice; mluvíme např. o tom, že mládeži do patnácti let je film nepřístupný, mluvíme o vysokoškolské mládeži, ačkoli jde o osoby, které již vykonávají všechna občanská práva, nebo mluvíme o vědecké mládeži, ačkoli jde o pracovníky ve věku kolem třiceti i více let apod. V běžném jazykovém styku tato rozkolísanost nevadí, protože obsah i rozsah sociálního jevu je zpravidla zřejmý z dané situace.

Ve vědě a v těch oborech společenské praxe, kde je nutné přesně specifikovat zvláštnosti jednotlivých věkových údobí života člověka, je tomu však jinak. Proto řada vědců se v poslední době pokouší o sociologickou odpověď na otázku „Co je to mládež?“ a hledá sociologickou „definici mládeže“. Byly podány nejrůznější definice mládeže, jak jsou např. shromážděny západoněmeckým sociologem Flitnerem o mládeži buď jako o společenském faktoru, který jako přechodný útvar má své zákonité odlišnosti od dětí i dospělých a jako sociální skupina představuje základ příští „dospělé“ společnosti, nebo jako o věkové třídě společnosti, vyznačené zcela určitými biologickými a psychickými vlastnostmi, která může být též označena za určitou fázi chování člověka, který již není dítětem, ale nehraje ještě ve společnosti úlohu dospělých, což obdobně vyjadřuje americký sociolog Hollingshead slovy, že mládež je periodou v životě člověka, ve které společnost, v níž mládež žije, již nepovažuje mladé lidi za děti, ale ještě jim nepřiznává plný status, úlohu a funkci dospělých. Objevuje se v literatuře i institucionální pojetí mládeže (obdobně jako je tomu u rodiny), podle něhož každá společnost má svou mládež, která je sociální institucí, jíž dospělí té společnosti vědomě i nevědomky přizpůsobují svůj život, svoji činnost a své cíle; při tomto pojetí jde o jakýsi „souhrn institucionalizovaných anebo institucionálně umožněných vlivů na mládež, uvážených vzhledem ke kontinuitě společnosti“ (Tenbruck).

Problémy mládeže jako sociální skupiny vyvstávají zvlášť důrazně s kapitalistickou průmyslovou revolucí a s její dělbou práce, s rychlým vývojem techniky, průmyslu a městského způsobu života, vyrůstají z celkového sociálního prostředí, z jeho ekonomické struktury, současné politické situace, obsahu a formy jejích třídních bojů. Důležitý moment pro výzkum společenských rolí mládeže tvoří poznatek, že společenské role neurčuje pouze pracovní postavení a sociální pozice či status jednotlivce, ale i jeho věk, a to v souvislosti s vývojem jeho „já“. Proto poznávání problému společenských rolí mládeže jako věkové sociální skupiny musí předcházet rozhodnutí o věkovém ohraničení sociální skupiny „mládež“. Avšak ani v této otázce není mezi sociology jednoty; současné západní sociologické výzkumy věnuji převážně pozornost mladým lidem mezi patnáctým až čtyřiadvacátým rokem života, což v podstatě odpovídá platnému organizačnímu rozdělení mládeže podle stupňů školní docházky. Avšak v marxistické sociologii vedle zvláštností biologicko-psychologických musí mít zvláště při rozhodování o sociální struktuře stěžejní význam zvláštnosti sociálně ekonomické, tj. vymezení věkových hranic sociální struktury musí být provedeno se zřetelem k procesu, který vychází od samých počátků společenskoekonomického osamostatňování mládeže a je doveden až k stabilizaci samostatného sociálního postavení mladého člověka ve skupině. Takto stanovené věkové rozmezí sociální skupiny „mládež“ nazýváme sociologický věk mládeže.

Sledujeme-li otázku, jaké jsou věkové hranice a které jsou v jejich rámci podstatné znaky „sociálního mládí“, objeví se znovu složitost takového problému a různost jeho řešení, zvláště pokud jde o sociologické pojetí této otázky. Dřívější sociologické práce, zabývající se problematikou mládeže, omezovaly předmět svého bádání na populační ročníky mezi 14. a 18. rokem, eventuálně mezi 14. a 21. rokem života. Moderní západní sociologické výzkumy věnují pozornost mladým lidem mezi 14. a 15. rokem až 24. a 25. rokem života. Hranice 14 a 18 či 14 a 21 let byly sociologií přejaty z pracovního, občanského a správního práva určité konkrétní etapy vývoje společnosti, tj. buržoazní společnosti na konci 19. a na počátku 20. století. Začátek hranice byl dán dokončením povinné školní docházky, ve vyspělých kapitalistických státech tehdy většinou ve čtrnácti letech. V tomto údobí docházelo k podstatné změně u většiny mládeže, která působila na vytváření nových forem jejího chování. Většina mládeže z dělnických, rolnických a řemeslnických rodin se zapojovala do pracovního procesu v různých oborech výroby; jen malá část mládeže, většinou vládnoucích tříd, inteligence a části maloburžoazie, pokračovala ve studiu. V osmnácti letech končila zpravidla učební doba a mladý člověk získával práva vyučeného dělníka nebo řemeslníka. V osmnácti až devatenácti letech končilo též studium na středních a odborných školách zkouškou dospělosti, jejich absolventi nastupovali do zaměstnání a stávali se hospodářsky samostatnými. Jen nepatrná část pokračovala ve studiu na vysokých školách. Hranice jednadvaceti let byla některými sociology volena proto, že v tomto roce věku nabýval mladý člověk ve většině kapitalistických států práva vykonávat občanská práva, dosáhl zletilosti. Znát pokud možno přesně hranice věkového rozvrstvení společnosti je důležité jak z důvodů teoretických, tak zvláště z důvodů praktických, neboť při provádění sociologických výzkumů je vždy nutné exaktně vymezit reprezentační soubor zkoumaných jedinců.

Pokud jde o dolní hranici sociologického věku mládeže, rozhodující kritérium společenskoekonomického osamostatňování je zde vyjádřeno počátkem tohoto osamostatňování, které v ČSSR probíhá ve většině případů od ukončení patnáctého roku věku dětí; v tomto věku začíná i výrazné osamostatňování dětí z vlivu rodiny a ze závislosti na rodičích, u značné části dětí v učebním a pracovním poměru nastupuje i ekonomické osamostatňování. Pokud pak jde o kritéria, která souvisejí s fyziologickým a mentálním rozvojem lidského organismu, ta v tomto období vývoje vrcholí a jim je možno ve velkém počtu případů podřídit i hlediska společenská, zvláště pokud jde o sociální úlohu, tj. o funkční poslání a zařazení dětí a mládeže v dané sociální struktuře, i pokud jde o potřeby a požadavky těchto věkových skupin. V těchto kritériích vykazuje také věda zajímavou shodu výsledků, pokud jde o průběh křivek růstu lidského organismu, a to jak biologického, tak mentálního růstu. V poslední době zvláště úspěšně Švéd Gaston Backman pomocí matematické analýzy teoreticky popsal růstovou křivku, která znamenitě vyjadřuje růst nejen člověka, ale i jiných organismů; jeho teorie byla úspěšně ověřena a konfrontována s mnoha dalšími biologickými skutečnostmi. Vychází z hypotézy, že zatímco mrtvá příroda se mění v čase fyzikálním, život probíhá v čase logaritmickém, přičemž k vyjádření životních proměn nemůžeme jako parametru užít času fyzikálního ([math]t[/math]), nýbrž tzv. času organického ([math]x[/math]), jejichž souvislost je dána vztahem

[math]x = c_1 \cdot \operatorname{log} t + c_2[/math],

kde [math]c_1[/math] a [math]c_2[/math] jsou konstanty, které však nelze pojímat staticky. Takto definovaný organický čas dosahuje při pohlavní zralosti hodnoty nulové ([math]x = 0[/math]), přičemž doba pohlavní zralosti leží přesně v bodu symetrie růstové funkce. Pohlavní zralost se tedy podle Backmana stává nejdůležitějším mezníkem v životě člověka. Proto v biologické složce růstu mladého člověka je sledování pohlavní zralosti rozhodující. Z této teorie pak vychází, že pro [math]x = 0[/math] je u člověka [math]t = 16,2[/math] roku.

Stejně se při vědeckém výzkumu křivky mentálního růstu člověka ukázalo, že mentální přírůstky se po třináctém roce věku s rostoucím věkem stále zmenšují, až brzy po šestnáctém roce zcela zanikají, takže šestnáctý rok věku člověka se jeví také jako hranice mentálního růstu (tzv. terminální věk). Při hromadných zkouškách inteligence, které byly v Československu prováděny od roku 1929, se prokázalo, že terminální věk ([math]t[/math]), v němž mentální růst ustává, je 16 roků 4 měsíce, čili [math]t = 16,3[/math]. Rovněž v cizí psychologické literatuře se šestnáctý rok věku považuje za přibližnou hranici mentálního růstu (Váňa).

V současné společnosti se však otázka stanovení věkových hranic „sociálního mládí“ čili celého sociologického věku mládeže dále zkomplikovala, a to především vlivem hospodářského rozmachu a kulturního vzestupu ve vyspělých kapitalistických i socialistických státech, v nichž různost zaměření ekonomické funkce společnosti a nestejnost poslání jejího hospodářství do určité míry způsobuje i tu skutečnost, že některé sociologické axiómy a kritéria pro řešení této otázky jsou těžko srovnatelná.

Tak např. vědecké výzkumy prováděné v socialistických zemích v poválečných letech nyní ukazují, že růst dětí se urychlil a dochází k akceleraci dospívání mladých lidi. V Maďarské lidové republice bylo zveřejněno, že před čtyřiceti lety zjištěná průměrná výška dětí nedosahuje ani dolní hranice výšky dnešních dětí, že např. průměrná výška desetiletých chlapců roku 1923 byla 129 cm, nyní je 133 cm (rozdíl je tedy 4 cm), u jedenáctiletých chlapců je rozdíl aspoň 5 cm, u dvanáctiletých se již přibližuje k 6 cm; stejně se zvětšuje i váha dětí. Pokud jde o dospívání dětí, tu např. u dívek bylo zjištěno, že zatímco před válkou dospívaly mezi 15.—19. rokem (tedy v průměru po šestnáctém roce), dospívají dnes mezi 13.—16. rokem věku, tedy v průměru kolem patnáctého roku.

Také českoslovenští antropologové se v posledních letech zabývají otázkou vývojové akcelerace u naší mládeže, přičemž sledují vývoj a růst dětí a mládeže především z hlediska tělesných vlastností a změn jejich tělesných proporcí. Výsledky celostátního výzkumu mládeže již roku 1951 ukázaly, že mládež je vyšší než v minulosti, přičemž především dosahuje větších rozměrů v mladším věku, což svědčí o urychlení (akceleraci) jejího vývoje. Průměr desetiletých hochů se roku 1951 zhruba rovnal průměru dvanáctiletých roku 1895 a průměr čtrnáctiletých roku 1951 byl přibližně o 15 cm vyšší než roku 1895 (Suchý).

Dá se tedy zdůvodněně očekávat — i když výzkumy tohoto druhu zatím nejsou po ruce — že těmto akceleračním změnám pravděpodobně odpovídá i urychlení mentálního růstu člověka, že tedy i terminální věk mentálního růstu člověka se posouvá v průměru k patnáctému roku člověka. Svědčí o tom také výzkumy, které se provádějí v západních zemích. Tak např. výzkumy stuttgartské mládeže, konané v roce 1963, potvrdily, že žáci, kteří tělesně rostou a rychleji pohlavně dospívají, jsou v psychologických testech úspěšnější a prospívají lépe i ve škole. Dochází tedy i v těchto zemích k akceleraci mentálního růstu a terminální věk se vskutku posouvá pod hranici předválečnou. Z těchto a dalších výzkumů můžeme tedy dnes spolehlivě a nepochybně v sociologii považovat patnáctý rok věku za dolní hranici sociologického věku mládeže.

Pro stanovení horní věkové hranice mládeže jako věkové skupiny není zatím ve vědě vykonáno tolik, aby bylo možno exaktním způsobem postupovat obdobně. Proto také dosavadní stanovení této hranice jednotlivými autory je zcela nejednotné. Někteří považují věk 21—24 let za období tzv. rané dospělosti, jiní počítají již toto období od 21 do 24 let k dospělosti, jiní naopak posunují hranici dospělosti až k 30. roku. Sám dnešní rozvoj vědy a techniky, proces technizace společenského života a jeho zvědečťování, z toho pak stále rostoucí nároky na růst kvalifikace všech pracujících způsobují totiž určitou moderní retardaci v nabývání společenské zralosti, která je zvláště patrná např. v potřebě soustavného pomaturitního a postgraduálního studia při zaměstnání; teprve jeho absolvování a nabytí potřebných praktických zkušeností ze zaměstnání a z veřejné činnosti činí člověka dnešní doby společensky vyzrálým, kdy mladý člověk (mladý dělník, mladý inženýr, mladý lékař apod.) je sociologicky vyčleňován ze skupiny mládeže do věkové skupiny dospělých.

Z hlediska marxistické sociologie podstatná je pro řešení této otázky skutečnost, že sociálně ekonomické kritérium nyní vyžaduje, aby horní hranice sociologického věku mládeže jako sociální skupiny znamenala ukončení procesu společenskoekonomického osamostatňování člověka na základě jeho plně uvědomělého začlenění do pracovního procesu, a to jak pokud jde o materiální, tak morální motivy tohoto začlenění. Pokud jde o status-role (viz status a role) tohoto období, sociální adaptace na horní hranici věku sociálního zrání mládeže vyžaduje, aby v jednání a chování převažovaly již motivy morální povahy, neboť materiální předpoklady vyplývající z nabytí potřebných praktických zkušeností ze zaměstnání a z veřejné činnosti člověka mají být při jeho seberealizaci již splněny.

Pokud jde o určení místa mládeže v sociální struktuře společnosti, nabývá zvláštní důležitosti otázka jejího postupného zařazování do procesu společenské dělby práce. O věkovém období, v němž se mladí lidé v socialistickém Československu začleňují do pracovního procesu a přestávají být závislí na rodičích, podává přehled Statistická ročenka ČSSR za rok 1963 (str. 66), z níž vyjímáme:

Z přehledu je patrno, že teprve ve věku kolem třiceti let dochází u nás k ekonomickému osamostatnění mladých lidí, k jejich nezávislosti na živiteli.

Také československá věda v poslední době, zvláště zásluhou prof. dr. V. Příhody, podstatně přispěla k upřesnění této otázky. V druhém dílu Ontogeneze lidské psychiky V. Příhoda na podkladě vědecké analýzy velmi bohatého materiálu uvádí: „Třicítka je důležitou hranicí dvou období, mládí a dokonané dospělosti. Jde tu o nejdůležitějších třicet let, o dosažení tělesného i psychického vyvrcholení. Dalších třicet let, mužnosti a středního věku, přináší jen plody dřívějšího úsilí. ...Třicátým rokem (i při individuální pohyblivosti útvarové hranice) se tedy zakončuje nejdynamičtější období celého lidského života. Zralá osobnost přechází pak z epochy mládí do období daleko statičtějšího, do adultnosti, v níž se změny tělesné i psychické projevují nenápadně, takže jsou pozorovatelné jen hromaděním, jež teprve po patnácti letech přecházejí v novou kvalitu.“

Ze všech těchto důvodů a na podkladě některých výsledků sociologických výzkumů o sociálním zrání mladého člověka můžeme v Československu přijmout, že 30. rok věku je horní hranicí sociologického věku mládeže jako sociální skupiny. Pak pro sociologický věk mládeže považujeme za správnou tuto definici:

Sociologický věk mládeže jako společenské skupiny je dán obdobím ležícím mezi dobou začátku jejího společenskoekonomického zrání, završení mentálního růstu a dosažení pohlavní zralosti člověka a dobou dosažení jeho společenské zralosti; na věkové škále dnešního člověka je to období mezi 15. a 30. rokem jeho věku.

Sociální věková skupina „mládež“ má ovšem také svoji vnitřní strukturu, je uvnitř velmi bohatě diferencována na jednotlivé společenské vrstvy, které tvoří mládež učňovská, mládež pracující, studentská mládež, mládež vysokoškolská apod. Avšak přes tuto diferenciaci a diferencovaný vývoj uvnitř společenské věkové sociální skupiny „mládež“ závisí utváření struktury vztahů, které mládež charakterizují zevnitř (vztahů neformálních), i utváření jejích vnějších vztahů vůči společnosti (zpravidla institucionalizovaných — formálních, ale i vztahů neformálních (viz vztahy skupinové formální a neformální) především na sociálních podmínkách existence mládeže ve společnosti a je tedy pro všechny společenské vrstvy mládeže dané společnosti obecné (obecně platné) a zákonité; právě proto nemůžeme mládež v žádném případě chápat jako miniaturní vyjádření společnosti, jejíž je součástí, a obdobně s ní pracovat.

Studium sociologických zvláštností mládeže jako věkové sociální skupiny je důležité zejména též proto, že právě vědecky zjištěné zvláštnosti musíme respektovat při přijímání dílčích opatření, např. ve školské správě a ve společenských organizacích, má-li být řízení této sociální oblasti vskutku vědecké.

Literatura: Backman C., Wachstum und organische Zeit, Leipzig, 1943; Flitner A., Soziologische Jugendforschung, Quelle & Meyer, Heidelberg, 1963; Janda  J., Mládež — generace — světový názor, Praha, 1967; Mácha K., Mladá generace známá i neznámá, Praha 1966; Příhoda V., Ontogeneze lidské psychiky, svazek I, Praha 1963, svazek II, Praha, 1967; Rosenmayr L., Familienbeziehungen und Freizeitgewohnheiten jugendlicher Arbeiter, Wien, 1963; Schelsky H., Die skeptische Generation. Eine Soziologie der deutschen Jugend, Düsseldorf—Köln am Rhein, 1958; Suchý J., Nové výsledky antropologického zkoumání školní mládeže, Antropologický kongres, Mikulov, 1961; Tenbruck F. H., Jugend und Gessellschaft. Soziologische Perspektiven, Freiburg, 1965; Váňa J., Hromadná zkouška inteligence, Praha, 1929.

František Kahuda